reklama
 
 

Red Hoti povili dinosauří vejce, Kravitz homunkula

8. 9. 2011 9:10
Kapele chybí viagra, hippíkovi víc soudnosti

Recenze - Přirozený stav mysli fotbalového fanouška je kruté zklamání a ani nezáleží na tom, jaké je vlastně skóre, píše Nick Hornby v knize Fotbalová horečka, v níž barvitě popisuje životní zoufalství a marnost příznivce klubu, který byl možná kdysi dávno slavný, ale teď je rád za pár remíz na hřištích silnějších soupeřů.

Nemají věrní fanoušci velkých kapel stejně smutný osud, když jejich miláčci s přibývajícími lety vydávají jednu otřesnou desku za druhou? Smíří se se svým utrpením italského manželství až za hrob a užívají si jen malých vítězství, jako je ne-úplně-strašný-singl a zajímavé sólo ve druhé skladbě od konce?

Jestli ano, tak můžou v této terminologii věrní Lennyho Kravitze slavit nečekanou remízu na hřišti ligového lídra; jeho novinka Black and White America je návratem k všežravé estetice jeho starších desek. Jeho kolegové Red Hot Chili Peppers pro změnu s I´m With You pokračují ve vyprázdněných stadionových klišé a uhráli to doma to jen nula nula s týmem, který už má jistý sestup.

Profíci bez jiskry

Přeměnu Red Hot Chili Peppers ve stadionové hvězdy a miláčky davů dokončilo úspěšné album Californication z roku 1999, které chytře kombinovalo funkovou energii skvělé rytmické sekce a vzdušné melodie kytaristy Johna Fruscianteho.

Na pět let starém dvojalbu Stadium Arcadium už Red Hoti jako kdyby jeli na setrvačník a novinka I´m With You bohužel potvrzuje, že kapela naplno prožívá krizi středního věku. Navíc přišla další změna na prokleté pozici kytaristy - Frusciante kapelu opustil a jeho místo zaplnil o generaci mladší talent Josh Klinghoffer (hrál s Warpaint, ale třeba i s PJ Harvey nebo Beckem).

Desku provázela obří kampaň nahrávací společnosti, která chtěla z vydání desátého studiového alba svých velkých koňů udělat „událost" jako za starých časů. O rádoby guerilla street-artovou propagaci se postaral Mr. Brainwash („proslavený" Banksyho dokumentem Exit Through The Gift Shop), deska měla premiéru v kinech a obal vytvořil britský výtvarník Damien Hirst, jehož jméno média málokdy zapomenou doplnit přívlastkem kontroverzní.

Jenže na fotografii mouchy na lékové kapsli není nic provokativního ani objevného; je to jen obrázek, který emanuje svoji vlastní prázdnotu. Což dobře odráží, jak deska I´m With You nakonec zní.

Úvodní Monarchy of Roses ještě balancuje mezi chaotickými pasážemi a refrénem s disco beatem a basovou linkou, ale v následné Factory of Faith už kapela zamíří do bezpečných vod funk-rocku a zní přesně tak, jak od ní všichni očekávají. Skladeb jako Look Around natočili možná desítky, Brendan's Death Song zavání baladou, kterou nechtěla ani kapela, ani producent Rick Rubin. A pilotní singl The Adventures of Rain Dance Maggie zaujme snad jen použitím cowbells (kravských zvonců).

Jak moc kapele chybí Frusciante, se ukáže ve skladbách jako Did I Let You Go nebo Police Station, které by nejspíš zachránil aspoň zajímavým sólem. Jeho nástupce se do ničeho většího nepouští; dobrovolně vyklízí pozici profesorsky hrajícímu basistovi Fleovi a frontmanovi Kiedisovi, který srší věty jako „she was the cutest thing that I ever did see/a drink in her hand and I don't mean tea".

Poslední album bez Fruscianteho - One Hot Minute z roku 1995 - zachytilo kapelu v drogovém deliriu a prosakující paranoia „polidštila" i celkem průměrný materiál. Tentokrát je všechno naopak. Red Hoti vždycky byli kapelou pro dolní půlku těla, teď ovšem sofistikovanou milostnou předehrou zakrývají, že by potřebovali viagru. Na I´m With You zůstali z funkových divočáků jen profíci, kteří se sešli ve studiu, aby podle business plánu dokončili projekt.

V současném chaosu populární hudby je nostalgie po rockových dinosaurech nejvýnosnější komoditou a Red Hot Chili Peppers tomu jdou na nové desce naproti. Nejsou ani dobří, ani špatní; jen dokonale průměrní, přesně jak po nich trh žádá. Jednoduše hrají na nula nula.

Černý a bílý homunkulus

Hudba Lennyho Kravitze vždycky existovala v zvláštní bublině mimo čas. Na novince Black and White America znovu ožívá jeho vize světa, ve kterém bílá a černá Amerika žijí v harmonii sycené ideály lásky a šedesátkových hippies. Zejména ve skladbách Stand nebo Superlove si tentokrát Kravitzův hudební Frankenstein zbastlený z dynamických elementů černého funku a bělošského popu si vykračuje sebevědomě. Titulní skladba zní, jako by byla natočená v roce 1970 a do současnosti propadla časovým tunelem.

Kravitz byl na přelomu osmé a deváté dekády jedním z pionýrů rockového retra dlouho předtím, než se z něho stal střední proud. Ve stejné době přestal zajímat popové žebříčky - k poslednímu velkému americkému hitu Lady mu před šesti lety pomohla televizní reklama a jeho deváté studiové album startovalo v Británii na poslední příčce Top 75.

Bez tlaků na hity si Kravitz může dělat všechno svobodněji a zkoušet jiné věci. A novinka také zní přesvědčivěji než jeho dvě poslední desky. It Is Time for a Love Revolution a Baptism se utápěly v radio-friendly baladách a v bombastičnosti.

Kravitz je lepší jako outsider, kterému se moc nevěří. A na Black and White America se jeho fanoušci po hubených letech konečně dočkali slušného výkonu ve stylu jeho deset let staré desky Lenny. Na Black and White America si dávají schůzku Prince, Curtis Mayfield, David Bowie, John Lennon i Jimi Hendrix - a chameleon Kravitz může být, kýmkoli si zamane. Vycházejí mu i exkurzy do éry disco v Sunflower s Drakem či křehké Liquid Jesus, ale také koketování s hip hopem - Boongie Drop s Jay-Zem se povedlo.

První třetina desky se skladbami jako Come On Get It či Rock Star City Life je nicméně úlitbou rockovým klišé, o kterých má pocit, že k jeho hudbě musí patřit, a funková rozcvička Life Ain't Ever Been Better Than It Is Now je víc Mayfield než Kravitz.

Pořád je to retro. Ale v době, kdy si muzikanti běžně stahují identitu i image jako hotový balíček z digitálních úložišť typu Rapidshare, nabízí Kravitz aspoň sofistikovanou hru, která stojí na velkém rozhledu a dokonalé znalosti svých vzorů. Ani to při současném rychloprovozu hvězd není samozřejmost.

Na druhou stranu Kravitz při hromadění minulosti občas ztratí soudnost - rozporuplnost nejlépe ukazuje závěr alba. Ornamentalní Dream se smyčci je trochu gospel a trochu kýčovitá Celine Dion. Album pak ukončuje optimistická Push ve stylu „motivačních" písní Marvina Gaye - ta ještě podtrhuje politické vyznění desky, jež má znít ohlasem hudby z éry boje za rasovou a občanskou rovnoprávnost.

Vzhledem k retro zvuku ovšem nějak nemáte pocit, že by Kravitz zpíval o současnosti, ale spíše o USA z bezčasí, ve kterém rád žije. Stejně jako post-rasová Obamova Amerika je Kravitzův živočich často víc ideou než realitou.

autor: Karel Veselý | 8. 9. 2011 9:10

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama