Letos v létě to bude přesně dvacet let od chvíle, kdy se ze skladby Born Slippy .NUXX britských Underworld stal překvapivý megahit. Remix z B-strany tehdy už rok starého singlu si vybral režisér Danny Boyle do svého feťáckého bijáku Trainspotting, a když ho nechal zaznít v závěrečné scéně, vznikl jeden z nejikoničtějších momentů devadesátek.
Underworld byli tehdy na slávu připraveni - Karl Hyde a Rick Smith spolu působili v různých projektech od poloviny osmdesátých let a jejich vize klubové elektronické hudby svojí komplexností daleko překračovala nadšenectví amatérských raveových kutilů, kteří se vyrojili na začátku deváté dekády. Po slabších deskách z posledních let se nové album Barbara Barbara, We Face a Shining Future nese v duchu návratu k ambicím, které z nich udělaly v polovině devadesátých let hvězdy.
Schopnost Underworld přistupovat k tanečním beatům z pozic sofistikovaného rocku či umělecké avantgardy zůstává unikátem.
Nikdo v devadesátkách nedělal elektroniku tak sofistikovaně jako Underworld, nakonec oba hlavní protagonisté se už tehdy blížili čtyřicítce. Kultovní album Dubnobasswithmyheadman z roku 1994 propojovalo synthpop a techno s ambientem či postupy progresivního či alternativního rocku.
Underworld v Česku
Legenda taneční hudby Underworld je jednou z hvězd letošního ročníku festivalu Colours of Ostrava, který proběhne od 14. do 17. července. Mimo nich se na festivalu představí Tame Impala, M83, Of Monsters and Men nebo Thievery Corporation.
Nezaměnitelnost Underworld potvrdilo i následné epické album Second Toughest in The Infants, monstrum progresivního house. Obě slavné desky se nedávno dočkaly reedice i s bohatým bonusovým materiálem a připomněly, jak důležitou roli hráli Underworld v transformaci elektronické hudby devadesátých let z plodu divoké subkultury do uměleckých sfér, kde se klade důraz na dlouhohrající alba.
I novinka Barbara Barbara, We Face a Shining Future představuje klubovou hudbu, která nepotřebuje nutně evokovat taneční trans, ale může si volně hrát s formou či budovat atmosféru. Sedm skladeb z nové desky s průměrnou stopáží kolem šesti minut nepotřebuje nikam spěchat, Hydeovy surreálné texty a epické beaty doplňují melodické motivy často hrané na kytaru či ambientní pasáže. Samozřejmě že Underworld mají v zásobě i dostatek hromových techno beatů, jejich role je ale tentokrát výrazně menší.
V novém tisíciletí Underworld silně poznamenal odchod třetího a nejmladšího člena Darrena Emersona, který na začátku předchozí dekády napojil původně synthpopový projekt na aktuální trendy v taneční hudbě. Bez něj jako kdyby Underworld ztratili jeden zásadní prvek a trojice desek z minulé dekády hazardovala s odkazem kapely.
Po obzvláště slabé kolekci Barking z roku 2010 udělali Hyde a Smith to nejlepší, co mohli - dali si od sebe na několik let pauzu. Přerušili ji jen prací na soundtracku k zahajovacímu ceremoniálu londýnské olympiády, kam si je pozval Danny Boyle. Rick Smith v pauze točil filmové soundtracky, zatímco Karl Hyde připravil debutovou sólovku (Edgeland) a dvě desky s Brianem Eno.
Vloni Underworld neodolali a po vzoru rockových legend vyrazili na turné, na němž kompletně přehráli svoji kultovní desku Dubnobasswithmyheadman. Tato zkušenost jim pomohla k odblokování kreativní krize.
Zatímco poslední album Barking stálo na kolaboracích s týmem spolupracovníků z řekněme populistického spektra klubové hudby (Paul van Dyk, Dubfire, High Contrast) a výsledkem byl podivný pokus „starých pánů“ o přímočarou klubovku, na novince jsou Underworld znovu víc za sebe a srší excentrickými nápady, které by si nikdo jiný nedovolil realizovat. Motorhome je hypnotická syntezátorová balada, Ova Nova pasivně agresivní houseová antihymna a Santiago Cuatro prazvláštní čtyřminutová vložka se španělkou, která skvěle funguje jako předěl mezi první (tanečnější) a druhou (experimentálnější) polovinou desky.
Celé album odstartuje euforická I Exhale, které vládne Karl Hyde ve své manické fázi rozhazujíc slogany. Těch osm minut, které hypnotický track trvá, jako kdyby dilatoval čas. If Rah je zvláštní electro hip hop, který v druhé polovině zachrání kytarové riffy a Low Burn je jízda na čtyřtakt, ve které ožívají vzpomínky na Kraftwerk i památnou úvodní pasáž alba Second Toughest In the Infants s houseovou extází Juanita / Kiteless / To Dream of Love. Škoda jen, že v závěrečné Nylon Strung si Underworld neodpustili zkratku do laciného trance, nad nímž byli většinu času své kariéry povzneseni.
Název desky Barbara Barbara, We Face a Shining Future prý byla poslední slova, která vyslovil otec Ricka Smitha těsně před svou smrtí. Lze je tudíž chápat jako poněkud hořkosladké poselství, na druhou stranu texty Underworld byly vždy otevřené interpretacím. Když ale Hyde v Motorhome opakuje jako mantru větu „drž se dál od temnoty“, lze za tím vidět poměrně jasný vzkaz – euforie deváté dekády vystřídaly nervózní nulté roky, v polovině další desetiletky by snad konečně mohlo přijít světlo na konci tunelu.
Underworld a jejich fanoušci ho v kontextu diskografie kapely na Barbara Barbara, We Face a Shining Future skutečně spatřují. Stejně jako se Chemical Brothers vrátili vloni s Born in the Echoes do svých „kyselinových“ začátků, našli i Underworld dvě dekády od svého vrcholu optimální mix nostalgie a nového.
