Od vystoupení Rammstein se dá čekat všechno, tentokrát ale zaujali, ještě než začali. Jako předkapelu si vybrali francouzské ženské klavírní Duo Jatekok. Zahrálo kombinaci vlastních a přejatých skladeb včetně několika kousků právě od Rammstein. Pianistky vytvořily správnou neoklasickou hudební náladu, aby navnadily na hlavní část večera.
Druhou zvláštností ještě před nástupem Rammstein pak byla zvuková kulisa. Nepamatujeme, že by kapela před vystoupením hrála z reproduktorů vlastní skladby, tady ale najednou zaznělo Haifisch nebo Waidmanns Heil!. Pravděpodobně tak chtěli připomenout písně, které se kvůli těm novým nevešly do programu.
Od Rammstein očekáváme velkolepou vizuální show, což splnili na 100 procent. Problém je v tom, že víc záblesků, světel, ohňů či ohňostrojů už do této podívané nelze vměstnat. Tvůrčí tým si je toho vědom, a tak se snaží podívanou alespoň zdokonalovat.
Je až neuvěřitelné, jak například pomocí světel vytváří dojem dlouhého paneláku. O načasování efektů ve spojení s hudbou darmo mluvit: soubor využil dokonce i černého kouře z ohňů, který se vznášel nad Letňanami, a promítal do něj světelné efekty. Bylo to dokonalé.
Přesto má vizuální stránka své chyby. Na scéně připomínající něco mezi katedrálou a industriálním objektem zbývá jen málo prostoru pro projekce. Divák stojící 100 metrů daleko tak na pódiu vidí trpaslíky a vlastně ani nedocení, co všechno tropí, protože to na malých a úzkých plátnech po stranách není dost dobře vidět. Nezbývá než těšit se ze vzdáleného pohledu na výrazně zlatě světélkujícího, z dálky rozeznatelného, po gymnastických pásech kráčejícího klávesistu Christiana Lorenze.
Na druhou stranu tu byla zvláštní náhoda - slunce zapadlo právě ve chvíli, kdy kapela hrála jednu ze svých nejkrásnějších písní Mein Herz brennt. Bylo to načasované? Každopádně vizuální zážitek, na který se nezapomíná.
Člověk je musí vidět naživo, aby docenil, jak se Rammstein v posledních letech posunuli. Na koncertech je to znát nejvíc. Existuje velký rozdíl mezi nahrávkami do roku 2009 a dvěma alby vydanými v posledních třech letech. V některých částech už se nedalo mluvit o industriálním metalu, spíš o ambientní elektronické hudbě, která užívá některé metalové prvky.
Rammstein sice dobře vyvážili staré a nové skladby, i neznalí posluchači ale vycítili, jaký je mezi nimi rozdíl. Navíc se uprostřed koncertu objevil impozantní elektronický blok, v němž vedle sebe stál aktuální singl, titulní píseň nového alba Zeit, a remix skladby Deutschland z roku 2019, který už s klasickým metalem neměl skoro nic společného.
Hudební posun posílil hlavně roli klávesisty Christiana Lorenze, prezentace tak velkolepé show ale jinak neumožňuje rozlišit, co bylo hrané naživo a co předtočené, spouštěné od kláves nebo od mixážního pultu. Absolutní jistotou byl zato jako vždy devětapadesátiletý zpěvák Till Lindemann.
I on se za téměř 30 let existence kapely hodně změnil. Jeho hluboký bas směřuje k německému šansonu 20. let minulého století a expresionistickému sprechgesangu, tedy deklamačnímu zpěvu spojenému s Druhou vídeňskou školou a skladateli klasické hudby jako Richardem Wagnerem nebo Arnoldem Schönbergem. Podobnou cestou se již před dvěma dekádami vydal Lindemannův krajan Blixa Bergeld z kapely Einstürzende Neubauten na albu Silence Is Sexy.
Také Lindemannův zpěv dnes posunuje Rammstein do stále jen těžko definovaného světa neoklasické hudby.
Nedělní koncert měl i zvláštní okamžik, když po zhruba 80 minutách kapela odešla ze scény, aby se objevila na pódiu uprostřed míst ke stání a zahrála tam jednu skladbu. Vyznělo to trochu mimo a zdá se, že jediným cílem byl efektní závěr, při němž se hudebníci vezou v člunech, plujících na rukou diváků z kotle znovu k pódiu.
Závěr se nesl ve znamení nejslavnějších písní, ale chyběla populární Amerika. Možná se do programu vrátí. Bylo to první vystoupení Rammstein s novým programem a umělci původem z východního Německa ho určitě ještě zdokonalí.
Koncert
Rammstein
Letiště Letňany, Praha, 15. května, druhý koncert se koná v pondělí 16. května.
