Matt Bellamy a spol. se v okázalosti vyžívají podstatnou část svojí dvaadvacetileté existence. A nejde jen o muzikantský přednes a přiznané odkazy k hudebním velikánům od Rachmaninova po Queen; stejně megalomanský přístup má trio i k samotným show, zejména pak produkci.
Když Muse do České republiky v roce 2010 premiérově přivezl festival Rock for People, ještě dlouho se vzpomínalo na obří „buňky“, které tvořily nepřehlédnutelnou zadní stěnu stage. Druhé a zatím poslední vystoupení před čtyřmi lety v O2 areně zase po produkční stránce nadchlo víceúrovňovým pódiem a ohromnou obrácenou pyramidou spuštěnou ze střechy. Když se kdysi rozdávala skromnost, Muse byli zrovna na dovolené. A je to tak dobře.
Tentokrát se trio Matt Bellamy, Chris Wolstenholme, Dominic Howard, doplněné doprovodným muzikantem Morgan Nichollsem blýsklo otočným kruhovým pódiem postaveným nezvykle uprostřed haly. Z něj vybíhala dvě chapadla s menšími pódii na konci, přičemž celé tohle monstrum vyplnilo halu po celé její délce. Něco podobného O2 arena ještě nezažila.
A to zdaleka nebylo vše. Co chvíli se z konstrukce spustila poloprůhledná projekční plátna nebo obří průhledné koule, vzezřením mezi kabinkou lanovky a koulí na zorbing. Patrně měly symbolizovat drony, kolem nichž se tematicky motá celé poslední album, ale u Muse jeden nikdy neví.
Symbolů a paralel by se při troše fantazie našlo víc. Tak třeba obal posledního alba Drones, kde ruka ovládá páku, jež pak ovládá masu lidí. V pozici oné ovládané atrakce byli tentokrát sami Muse, teď čelem ke mně, za chvíli k tobě, za další chvíli k tamtěm na druhé straně... Přitáhnout a ovládat vás můžeme my všichni, stačilo by jen najít právě tu páku, která otáčí pódiem.
Bylo by však nefér přisuzovat dechberoucí zážitek z koncertu pouze práci stage-designéra a osvětlovače. Muse v čele s Bellamym předvedli naprosto profesionální výkon bez sebemenšího zaváhání. A díky miniaturním kamerkám na bočních pódiích měli i diváci v horních patrech haly jako na talíři Mattův charakteristický postorgasmický výraz v obličeji při táhlých vyšponovaných pasážích.
Vedle dráždivých riffů, coby základního poznávacího znamení posledního a tedy hodně protežovaného alba dostaly prostor i stále žádané rockové klasiky typu Plug in Baby, Supermassive Black Hole nebo Starlight, hymnu všech šílených vztahů Madness nebo oblíbený cover Feeling Good.
První souvislá věta, konkrétně „Put your hands in the air“ padla až na konci show. Přestože silným motivem proplétajícím se celou existencí kapely je jakýsi boj za lidskost, sami členové kapely působili v totálním kontrastu spíš jako dobře naprogramované stroje. Paradox. Anebo součást hlubšího konceptu? Tak jako tak tenhle – částečně hraný – chlad a arogance už k Muse vlastně patří.
