Recenze - Americké popové hvězdě Justinu Timberlakeovi stačilo v úterý večer v pražské O2 aréně jen vstoupit na pódium a už ho čekal dvouminutový nadšený aplaus davů, které se přišly podívat na jeho českou premiéru.
Veškeré ovace vyprodané haly si ale následně plně zasloužil a Praha díky němu zažila koncert z první světové ligy. Popový aristokrat k tomu ani nepotřeboval opulentní pódiovou show ve stylu Lady Gaga. Úplně stačilo mít za zády dvanáctičlenný černošský band Tennessee Kids.
Pokračovatel tradice "černé hudby"
Asi není třeba připomínat, že Justin začínal v dětských pořadech Disneyho televize a jako řadový člen boybandu ´NSYNC. To nejsou jen informace z biografie, ale důležitý výchozí bod jeho sólové kariéry, která stojí na motivaci přesvědčit celý svět, že umí dělat i něco jiného než umělohmotný papundekl pro náctileté.
S touto touhou se Justin v novém tisíciletí spojil s černošskými producenty The Neptunes a poté Timbalandem a redefinoval moderní pop, který stojí jednou nohou v minulosti černé hudby, zároveň ale vyznává futurismus elektronické hudby.
S tímto mixem dobyl světové hitparády, aby pak na dlouhých sedm let zmizel z hudebního byznysu.
Vloni se Justin Timberlake vrátil, ale lamače dívčích srdcí nahradil hudební tradicionalista, který čerpá z bohatých dějin afroamerické hudby. Ostatně Justin se narodil v Tennessee - tedy v kolébce černé hudby -, a i jako běloch se tak může cítit jako pokračovatel tradice.
V této roli dorazil do Prahy v rámci světové šňůry The 20/20 Experience World Tour, která začala vloni v listopadu a má v plánu 130 zastavení. Když při úvodní Pusher Love Girl vyjel z útrob čistě černošský big band Tennessee Kids a Justin se postavil k mikrofonu v černém saku, bylo jasné, že koncert bude stát hlavně na dřevních hodnotách černého funku a rhythm and blues.
Našlápnutá kapela stačí
Vyrazit na turné s takhle našlápnutou živou kapelou byl perfektní nápad - dvanáctičlenný band dodával jeho vystoupení obrovskou energii, která se přenesla i na publikum.
Popové hvězdy v O2 areně obvykle inscenují monstrózní spektákl pro všechny smysly, Justin si vystačil s hudbou samotnou, decentní projekcí a hrstkou tanečníků, kteří měli převážně za úkol rozhýbávat fanoušky po stranách pódia a na místech na sezení.
V úvodu ale nebylo všechno dokonalé - kapela měla zpočátku značné problémy se zvukem a některé hity postavené původně na elektronických efektech působily poněkud zvláštně. Třeba titulní píseň z druhé desky FutureSex/LoveSound vyzněla do prázdna. Jiný velký hit My Love dostal o chvíli později dlouhé kolážovité intro, a když se konečně rozjel i s refrénem, dal dohromady s následnou našlápnutou TKO první vrchol večera. Druhý přišel o pár minut později s Cry Me A River, jež zakončila první polovinu koncertu a ohlásila přestávku.
Timberlake vyrostl v sebevědomého baviče, zároveň ale neztratil nic ze svého klukovského šarmu, který zachraňoval některé momenty, kdy mu selhávala intonace. Praze ale také potvrdil, že není jen skvělý tanečník, ale i univerzální hudebník - část koncertu odehrál s kytarou v ruce, při baladě Until the End of Time si sedl ke klavíru a u Drink You Away rozezvučel elektronické varhany.
Došlo na Elvise, Michaela i Jamese Browna
V druhé půlce večera trochu ubral na plynu. Došlo na pomalejší skladby a Timberlake se hlavně oddělil od své kapely - část konstrukce pódia se zvedla a "odkráčela" nad hlavami diváků, aby se zastavila vzadu u baru a VIP prostorů, kde si přiťukl s fanoušky a následně několik skladeb odehrál mezi diváky.
Ve srovnání s černošskými zpěváky nicméně pořád zůstává Justin Timberlake v roli pouhého bělošského napodobovatele jejich hudby. Jasně je to vidět třeba v okamžiku, kdy na pódiu předvádí Jacksonův moonwalk. Kopie je skvělá, ale stát se originálem vyžaduje mnohem víc.
Došlo i na bluesovou vložku, trochu překvapivou coververzi Elvisova Heartbreak Hotel, motiv z Jungle Boogie Kool & The Gang či Human Nature z repertoáru Michaela Jacksona. Trochu to působilo dojmem, že mu došly vlastní hity, a tak musí lovit z pokladnice černé hudby.
S pět let mrtvým králem popu bývá ostatně Timberlake srovnáván od začátku své kariéry a souvislost posílil i aktuální singl Love Never Felt So Good z Jacksonova posmrtného alba Xscape.
Víc než jeho ale připomínal v některých momentech úterního koncertu spíše Jamese Browna - krotitele divoké funkové kapely, která by nejraději začala sama jamovat.
Ve srovnání s černošskými zpěváky nicméně pořád zůstává Justin Timberlake v roli pouhého bělošského napodobovatele jejich hudby. Jasně je to vidět třeba v okamžiku, kdy na pódiu předvádí Jacksonův moonwalk. Kopie je skvělá, ale stát se originálem vyžaduje mnohem víc.
Ne snad že by něco z toho desetitisícům lidí ve vyprodané O2 areně vadilo. Když koncert vrcholil s přídavkem Mirrors, bylo jasné, že popovým fanouškům dal Timberlake možnost zažít možná největší zážitek s živelnou černou hudbou v životě. Teď zůstává otázkou, kam se může vydat dál, když si fázi retro tradicionalismu odbyl už v pouhých třiatřiceti letech.
Justin Timberlake: The 20/20 Experience World Tour. Praha, 02 arena, 3. června 2014.
