Nebeské sbory, varhany, produkce prostá jakékoli pompy a smířlivé texty jasně odkazující k Bohu. Není těžké pochopit, co nové komorní album dvaaosmdesátiletého kanadského písničkáře naznačuje.
Pokud by přeci jen po prvních slokách někdo pochyboval, přímočarý refrén titulní skladby nažene husí kůži každému: „Jsem připravený, můj Pane,“ zpívá Cohen, částečně hebrejsky.
Texty na bezpochyby rozlučkové desce – jako by letos bylo potřeba ještě nějaké další – někdy nabízejí více výkladů, ale jejich hlavní téma je jasné: konec.
Zpěvák, který se narodil v židovské rodině, ovšem posléze se intenzivně zabýval mimo jiné scientologií i buddhismem, na své čtrnácté nahrávce bilancuje, vzpomíná a především si jednou pro vždy vyjasňuje svůj vztah s vyššími autoritami a názor na ně. Je jim v zásadě oddaný, ale nevyhýbá se ani jejich decentní kritice.
Ve verších se tudíž zrcadlí pocity smíření a klidu, nechybí ani vyrovnávání starých účtů, případně přijetí minulosti obecně. Do budoucnosti, přinejmenším té pozemské, už Cohen příliš nehledí. Když na začátku závěrečné písně dlouho nezačíná zpívat, působí to, jako kdyby už sdělil úplně všechno, co kdy chtěl, a je těžké vyhnout se myšlence, zda je ještě vůbec naživu.
Kromě řady ocenění, kterými bude You Want It Darker jistě ověnčeno, by neměl chybět titul nejintimnějšího alba roku. Cohen své rýmy tiše recituje, spíše než zpívá, a to zdánlivě jen z několikacentimetrové vzdálenosti od našeho ucha. Písničky jsou tak jemné, že je třeba poslouchat bez hnutí, a mnohdy tak pomalé, že každému dalšímu taktu předchází okamžik očekávání, zda vůbec přijde.
Duchovno a názory na něj byly ve zpěvákově tvorbě patrné vždy, včetně jeho nejslavnější písně Hallelujah. Z textů ovšem nyní sálá ještě definitiva a pocit katarze. Leonard Cohen celý život usilovně hledal pravdu a z jeho pravděpodobně posledního alba máme pocit, že ji konečně našel.
Hodnocení: 100 %
