reklama
 
 

Bob Dylan udělal z rocku poezii. Nobelova cena za literaturu je v dobrých rukou

13. 10. 2016
Bob Dylan. Bob Dylan. | Foto: ČTK
Dylan byl nepochybně prvním hudebníkem, kdo dokázal písňové texty etablovat jako poezii a výrazně tím pomohl rockové hudbě v její cestě za akceptací v rámci vyšší či vysoké kultury, píše o čerstvém laureátovi Nobelovy ceny za literaturu Karel Veselý.
Hlavní zprávy

Překvapivým držitelem letošní Nobelovy ceny za literaturu se stal Bob Dylan. Americký písničkář, který se proslavil v šedesátých letech, se stal prvním vítězem "literárního Nobela", který se místo literatury primárně zabývá hudbou.

Podle švédské Královské akademie, jež cenu uděluje, jsou ale písňové texty i melodie součástí stejné poetické tradice, z níž se zrodila literatura, a proto má Dylan na cenu nárok. "Když se podíváte zpátky o pět tisíc let, objevíte Homéra a Sapfó. Psali poetické texty, které byly určené k přednesu. To samé platí o Bobu Dylanovi. Pořád čteme Homéra a Sapfó a baví nás,“ odůvodnila rozhodnutí poroty její členka Sara Daniusová.

Pětasedmdesátiletý Dylan je jednou z nejmilovanějších a zároveň nejenigmatičtějších postav moderní populární hudby.

Hudební kariéru odstartoval na konci padesátých let jako rock 'n' roll zpěvák, ale záhy nabral směr k folku. "Rock 'n' roll měl skvělé chytlavé slogany a energické rytmy, ale písně nebyly příliš vážné a neodrážely život realistickým způsobem. Zjistil jsem to, když jsem začal poslouchat lidovou hudbu, to bylo něco mnohem serióznějšího,“ prohlašoval později.

Zamiloval se do písniček angažovaného zpěváka Woodyho Guthrie a z Roberta Zimmermana se stal Robert "Bob" Dylan (podle anglického spisovatele Dylana Thomase).

Jeho písně z folkového období vždy hojně čerpaly z amerických lidovek, a často se dokonce pohybovaly za hranou pouhé inspirace. Folk tehdy vyrůstal z romantické představy o tom, že skrze lidovky promlouvá nezkažený duch národa, k němuž se lze vrátit.

V začátku šedesátých let už byl stálicí folkové scény v newyorské Greenwich Village, a když v roce 1963 zabodovala píseň Blowin' in the Wind z druhého alba The Freewheelin' Bob Dylan, stal se novým mluvčím generace spojené s hnutím hipppies volajícím po jaderném odzbrojení a lidských právech.

Angažovaná poezie ze slavného alba The Times They Are a-Changin' (1964) stála na víře, že obyčejné písně můžou změnit svět, a jejich provedení surovým a neškoleným Dylanovým hlasem se stalo etalonem autenticity.

Role generačního hrdiny ale Dylana rychle omrzela, a když v roce 1965 předstoupil před publikum na festivalu v Newportu s elektrickou kytarou, doprovodil ho pískot a výkřiky: "Jidáši!". Podobných přemetů ale udělá v následujících letech ještě několik – chvíli je z něho countryový bard, pak se rozhodne napsat velký americký román, setká se s Ježíšem a stane se prorokem blížící se apokalypsy anebo natáčí podivné filmy.

Pokaždé přitom sklízí hněv fanoušků, kteří mají problémy si jeho eskamotérské činy racionalizovat. Podle publicisty Davida Daltona, autora biografie Kdo je ten chlap?, spočívá Dylanova velikost právě v jeho chameleonském přístupu k vlastní slávě a připodobňuje ho k "romanopisci, který se ocitl ve své vlastní knize".

Dylan vždy pracoval se svojí identitou velmi kreativně. Ještě jako folkový zpěvák v otrhané košili a buranském kloboučku vyprávěl divákům historky ze svého vymyšlené dětství u cirkusu, později fanfarónsky přepisoval vlastní historii.

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Čtete rádi Aktuálně.cz?

Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová lupa 2016 v kategorii Zpravodajství. Za vaše hlasy děkujeme!

HLASOVAT ZDE >>>

V Dylanovi se zrodil moderní pop, v němž je maska a mytologie důležitější než tvář. Když režisér Todd Haynes natáčel před devíti lety filmový portrét Boba Dylana Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, nechal geniálního písničkáře ztvárnit hned šesti různými herci včetně jedné ženy a afroamerického dítěte. Neměly to ale být jen věkově rozdílné kopie jedné lidské bytosti, nýbrž šest zcela odlišných postav, které za svůj život stvořil.

Rock jako poezie

Hned po oznámení letošního laureáta Nobelovy ceny se na sociálních sítích vyrojily udivené reakce, že Dylan přece není spisovatel a neměl by být oceňován za literaturu. Ostatně už před léty romanopisec Norman Mailer prohlásil: "Jestli je Dylan básník, tak já jsem basketbalista."

Jenže Dylan neměl k literatuře nikdy daleko. V roce 1971 vydal experimentální román Tarantule, který pracuje s proudem vědomí, surrealismem i nonsensuální poezií. Pracoval na něm už od poloviny šedesátých let. Když se konečně objevil v tisku na začátku další dekády, sklidil vesměs špatné kritiky a posměch za imitování beatnické poezie. V českém překladu vyšla kniha v roce 1997 v nakladatelství Argo.

Mnohem většího ohlasu se dočkala jeho autobiografie Kroniky, jejíž první díl strávil v roce 2004 devatenáct týdnů v žebříčku bestsellerů New York Times (česky vyšly o rok později). Ani tady se nezapřel Dylan jako romanopisec svého vlastního života – podle kritika Toma Carsona jsou Kroniky "mnohem více dobrou povídkou než skutečným zachycením událostí". Na další dva díly vzpomínkové trilogie čekáme, Dylan prý na druhém dílu pracuje.

Dylanova literární velikost samozřejmě spočívá v jeho písňových textech, které pravidelně vychází v knihách a jsou rozebírány v literárních seminářích na univerzitách. Byl nepochybně prvním hudebníkem, který dokázal písňové texty etablovat jako poezii a výrazně tím pomohl rockové hudbě v její cestě za akceptací v rámci vyšší či vysoké kultury. Zároveň otevřel pro fanoušky populární hudby svět poetických textů s poselstvím, které šly dál než tradiční rockové slogany vycházející z náctiletého vzdoru. Svým osobitým přístupem k psaní inspiroval celé generace rockových hudebníků, kteří chtěli říct víc.

Když se před pár lety objevily informace, že Dylan je jedním z favoritů na Nobelovu cenu za literaturu, spustilo to debaty o tom, jestli o něm můžeme uvažovat jako o spisovatelovi. Do obrany Dylana-básníka se tehdy pustila v New York Times teoretička Dana Stevens, která napsala, že písničkář velkoryse překračuje žánry, stejně jako to před ním dělaly jiné velké osobnosti. "Je Shakespeare básník, nebo dramatik? (...) A co Buster Keaton – nechal stopy jako herec, režisér, kaskadér, anebo klaun? A když Michael Jackson tančil moonwalk v televizi, vybuchli diváci v nadšení kvůli jeho tanci, zpěvu, písničkám, anebo choreografii?"

Jeho písně a texty propojují tradici amerického blues, britských lidových balad, francouzského symbolismu a beatnické poezie a přetváří je v něco úplně nového. Bob Dylan možná není spisovatel v klasickém smyslu slova, ale přesto je Nobelova cena za literaturu v dobrých rukou.

autor: Karel Veselý

reklama
     
reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

 
reklama