New York - Několik dnů předem hlásila Carnegie Hall ohledně nedělního vystoupení České filharmonie - Sold out - Vyprodáno. V New Yorku filharmonici nehráli deset let a zvědavost na výkon prvního českého orchestru a samozřejmě v USA velmi známého a žádaného dirigenta Jiřího Bělohlávka byla na místě.
Jak uvedl ředitel České filharmonie David Mareček, vystoupení se připravovalo čtyři roky a v přísně tržním hospodářství USA se s uměleckým ředitelem Carnegie Hall Clivem Gillinsonem domlouval jak na samotném programu, tak na jménu sólisty koncertu. Vítězstvím české strany bylo prosazení Janáčkovy rapsodie pro orchestr Taras Bulba (1915-18), shodli se také na jméně vynikajícího francouzského klavíristy Jeana-Yvese Thibaudeta, který zahrál virtuózní Klavírní koncert č. 2 A dur (1861) Ference Liszta (přednesl jej také letos v říjnu v pražském Rudolfinu).
Dvořákova Novosvětská symfonie, která patří k nejhranějším symfoniím na světě a jež vznikla v New Yorku a měla premiéru právě v Carnegie Hall (15. prosince 1893), byla pilířem celého letošního amerického turné České filharmonie.
Hledání zvuku
Úvodní Taras Bulba, rapsodie, kterou komponoval Leoš Janáček ve svých zralých letech, je oslavou bojovného, nezlomného a hrdého slovanství a dílo v době vzniku živě korespondovalo s atmosférou samostatnosti naší mladé republiky (předobrazem mu byla Gogolova stejnojmenná novela).
Instrumentace je mimořádná: přestože se jedná o dílo pro velký orchestr, rapsodie vyznívá jako komorní příběh o lásce, zradě, odvaze i věčné chrabrosti slovanského ducha vtěleného do náčelníka Tarase Bulby. Pro orchestr náročný úkol, už jen proto, že se rychle střídají pasáže dramatické s lyrickými, nervní s poklidnými, řezavé se zvukomalebnými, plně orchestrální s intimně sólovými.
Česká filharmonie pod vedením Jiřího Bělohlávka jako by v prvních dvou větách hledala adekvátní zvuk, jako by si akustiku a publikum v sále (téměř dva a půl tisíce posluchačů) teprve "oťukávala". Taras Bulba zněl v jejich provedení zpočátku opatrně, zejména tak charakteristické zvony, kterým chyběla údernost a naléhavost. Orchestr jakoby nejdříve po špičkách, s velkou umírněností vstupoval do sálu, který má jedinečný genius loci.
Třetí věta ale už rozhodla o jasném vítězném tažení orchestru, i když Jiří Bělohlávek představil ten den americkému publiku Janáčka spíše jako romantika než jako bouřliváka a rebela. I přesto, nebo právě proto byl orchestr v úvodu odměněn projevy nadšení, zvlášť když se děkovala žesťová sekce, která byla schopna "vyčarovat" měkký a přitom svítivý zvuk (na americké poměry něco zcela výjimečného).
Následovalo provedení Koncertu pro klavír a orchestr č. 2 A dur Ference Liszta. Tato kompozice znamenala ve své době nastolení cesty k nové formě: romantické básni a vznikla a poprvé byla provedena opět v době zralých let skladatele. Více než dvacetiminutový tok rapsodické hudby, tu lyrické, tu drásavé, tu něžné, tu divoké držel ve svých rukou pevně a v tom nejlepším smyslu slova moderním způsobem pojatém provedení klavírista Jean-Yves Thibaudet.
Žasli jsme nad jeho technikou hraní a nuancemi tónové kultury. První polovinu koncertu jsem poslouchala z balkónu Carnegie Hall a i tam byla slyšet ta nejjemnější pianissima, jaká si jen lze představit. Orchestr byl se sólistou vynikajícím způsobem sehrán (na cestách po USA jsou spolu už mnoho dní) dirigent Bělohlávek dal sólistovi velkorysý prostor, ale přitom sebevědomě a velmi pružně vstupoval s orchestrem do patetických tutti částí koncertu.
Na tomto místě bych velmi ráda ocenila výkon nového koncertního mistra violoncell, teprve pětadvacetiletého Václava Petra, který s nezaměnitelnou barvou a líbezností Thibaudetovi "sekundoval". Jeden ze současných nejlepších klavíristů světa si vysloužil hlasité bravo a po čtvrtém příchodu na pódium se rozhodl pro přídavek.
Česká filharmonie předčila veškerá očekávání
Druhá část koncertu byla očekáváná ještě dychtivěji, protože americké publikum vnímá Novosvětskou symfonii Antonína Dvořáka jako základ své národní hudby: zná ji dokonale, miluje ji, v USA se hraje až příliš často a provádějí ji všechny americké orchestry. A teď ji přijede zahrát na místo činu (15. prosince 1893 premiéroval tuto Symfonii č. 9 e moll v Carnegie Hall pod dohledem Antonína Dvořáka s Newyorskou filharmonií Anton Seidl) nejlepší český orchestr se svým českým šéfdirigentem (v New Yorku je Jiří Bělohlávek známý hlavně díky hostování v Metropolitní opeře)! To byl skutečný magnet pro New York! A Česká filharmonie předčila veškerá očekávání.
Počáteční opatrnost z úvodu byla pryč, orchestr byl na svém historickém startu. Seděla jsem už v přízemí a dobře na mistra Bělohlávka viděla. Dirigoval bez okázalých gest, racionálně, věcně, neuvěřitelně klidně, sebejistě, pohroužen jen do díla samotného. S filharmonií ho spojovala neviditelná, ale přitom jasně existující vlákna.
Počáteční opatrnost z úvodu byla pryč, orchestr byl na svém historickém startu. Seděla jsem už v přízemí a dobře na mistra Bělohlávka viděla. Dirigoval bez okázalých gest, racionálně, věcně, neuvěřitelně klidně, sebejistě, pohroužen jen do díla samotného. S filharmonií ho spojovala neviditelná, ale přitom jasně existující vlákna.
Do té doslova hudební magie vtáhli také nás posluchače. Po provedení 2. věty (nejpomalejší Largo, které jsem kdy v životě slyšela, jak mi pak Jiří Bělohlávek prozradil, bylo to díky jedinečné akustice v Carnegie Hall, která "nechá dodýchnout každou frázi") s oddaným sólem anglického rohu Vojtěcha Jouzy - lidé v sále plakali.
Rozhostilo se nebývalé ticho a v tom duchu "uhranutí" pokračovala třetí i čtvrtá věta, zaštítěné zadní hradbou osmi kontrabasů. Kupodivu, poslední dvě věty byly provedeny s větší dramatičností a razancí než úvodní dílo Janáčkovo. Na straně druhé opět s neokázalými a přitom za srdce beroucí lyrickými vstupy jednotlivých nástrojových sekcí včetně orchestrálních sól.
Na tomto místě opět velký obdiv k teprve osmadvacetiletému koncertnímu mistru České filharmonie Josefu Špačkovi, jehož housle jednoduše a bez velkého vibrata zpívají a jakýsi druh malebné líbeznosti je zřetelný z celé smyčcové sekce.
Žádný z orchestrů na světě nezahraje Novosvětskou symfonii v tak měkkém zvuku, s poezií a pokorou sobě vlastní (nebojím se říct až jakousi venkovskou skromností), přitom s jasným a přímočarým vzkazem: tohle je česká hudba, která patří mezi největší duchovní poklady lidstva. Bez velkých gest, bez křiklavých hesel. To je poselství velkého humanisty a věřícího umělce Antonína Dvořáka, který jen plnil své poslání.
Hlasité ovace ve stoje přiměly dirigenta Bělohlávka ke dvěma přídavkům - k briskně zahrané předehře z Prodané nevěsty a poté melancholickému Valse triste z baletu Pohádka o Honzovi Oskara Nedbala, který návštěvu České filharmonie v New Yorku uzavřel. Doufejme, že po takovém vpravdě historickém úspěchu jen na krátký čas.
