Z punk-rockových kapel odkojených devadesátými lety mají Green Day výsadní postavení. Na pódiu s nimi sice není taková sranda jako s NOFX a oproti takovým Sum 41 působí o dost strojeněji, na druhou stranu hrají naživo o hodně líp než Blink-182 a frontman Billie Joe stále působí mnohem příčetněji než Dexter Holland z The Offspring.
A co je vůbec nejdůležitější, zdaleka nejlíp ze všech zmíněných umějí své publikum opít rohlíkem. Tuto svoji největší přednost potvrdili i tentokrát, sedm let od posledního koncertu v Česku.
Image pohodářů, kteří jsou jedni z nás, si trio pečlivě budovalo od úplného začátku setu. Hned v první skladbě Know Your Enemy si Billie pozval na stage fanouška z předních řad, aby si s ním zazpíval kousek skladby před celou halou, a následně jej vyhecoval ke skoku střemhlav do lidí. To samé číslo se později opakovalo ještě jednou a tím nadílka zážitků na celý život a splněných snů neskončila.
V polovině setu nechala skupina jednu dívku brnknout přímo na pódiu do Billieho elektrické kytary, kterou jí poté věnovala. Jde o jejich dlouholeté know-how, které má dodnes úspěch. Stejně tak dobře fungují i další oblíbená koncertní klišé jako hecování publika „teď křičte vy nalevo – teď vy napravo – teď vy uprostřed“, naučená česká slovíčka nebo závěrečný gejzír konfet.
Show je pro kalifornskou trojku zkrátka stále zásadní součást vystoupení. Stejně jako pro kteroukoliv jinou mainstreamovou kapelu jsou podobné taškařice vcelku snadným prostředkem koncertního úspěchu, bez nichž by byl celkový dojem poloviční. V případě Green Day naštěstí nepřebíjejí samotnou hudební produkci.
Kreslené hořící rádio na plachtě v pozadí pódia, tedy motiv z aktuální desky Revolution Radio, bylo svědkem hodně ostrého startu, přičemž vysoké tempo vydrželo kromě pár výdechů až do konce. Nové skladby jako Bang Bang či Still Breathing mají naživo stejnou sílu jako materiál ze starých punk-rockových klenotů Nimrod a Dookie. Vůbec nejvíc skladeb zaznělo z přelomového alba American Idiot, které kapelu začátkem tisíciletí katapultovalo mezi smetánku. Samozřejmě nechyběl ani stejnojmenný song, který v tomto čase opět nabývá na aktuálnosti.
Energie ve vyprodané hale se měnila od hromadného skákání se zvednutými pažemi až po umírněné mávání rukama s rozsvícenými telefony, což Billie komentoval ne zrovna nápaditě jako efekt svítících hvězd. V té době už dávno nezáleželo, kdo si koupil lístky na stání a kdo na sezení na tribunu, protože s výjimkou desítek, maximálně pár stovek jedinců stáli v hale úplně všichni.
Green Day hráli nahlas, hráli dobře a byla s nimi sranda. Stačí jen přijmout fakt, že spíš než k podstatě punk-rocku mají blíž k cirkusu.
