reklama
 
 

Recenze: Priessnitz pluli ve stavu Beztíže. V atmosféře Paláce Akropolis zanechali silnou stopu

7. 12. 2016 19:30
Po loňské pauze si Priessnitz zopakovali předvánoční koncert v pražském Paláci Akropolis. Opakovala se i melancholická, zadumaná energie proudící z pódia do publika a stejně tak vřelé vibrace opačným směrem. Koncertní setlist obohatily skladby z nové desky a opět bylo plno. Jejich Pražané Priessnitz rozumějí.

Jakkoliv to může vyznít jako klišé, letošní zastávka v hlavním městě navázala přesně tam, kde koncert na tomtéž místě před dvěma lety skončil. Několik nových skladeb, které tehdy v závěru setu zazněly, se za tu dobu rozrostlo o další materiál a letos na podzim tak lisovny konečně opustila dlouho očekávaná deska Beztíže. A právě několik čerstvých písniček odstartovalo téměř dvouapůlhodinové vystoupení, během něhož nové album zaznělo komplet celé.

Dostat na koncertě k publiku nové, „nenaposlouchané“ skladby je kumšt, ale Priessnitz si s tím poradili zkušeně. Model: pospolitý blok nových skladeb – mix starších písniček – další blok nových skladeb – mix několika starších atd. se po dramaturgické stránce ukázal jako ideální.

Novinky jako Tam na poli, Kdosi mi říkal nebo Daleko publikum spíš pasivně nasávalo, aby se v refrénech klasických kousků Dotkni, Děláže nebo Ráno rozezněly stovky hrdel jako někde u táboráku. Chyběl jen zvuk praskajícího ohně.

Staré psy novým kouskům nenaučíš. Kromě aktuálních písniček a čerstvých projekcí (oproti dřívějšímu vizuálu ve stylu animáku Alois Nebel tentokrát spíš abstraktních) Priessnitz nic nového nevymýšleli a ničím výrazně nepřekvapili. Trubku coby příjemné oživení aranží už fanoušci z koncertů znají, stejně tak i potemněle nasvícené pódium, kde se veselými barvami příliš neplýtvá.

Frontman Jaromír Švejdík působil zadumaněji než obvykle a opět podtrhnul svoji image plaché a introvertní anti-rockstar, které je vše milejší než kontakt s publikem. Jeho chladný odstup a občasné rozpaky („já nevím, co mám říkat“) však nepůsobí pozérsky; zkrátka ne pro všechny zpěváky je pódium druhým domovem.

Možná i následkem nových písniček, znatelně jímavějších a tklivějších než kdy dřív, působila Švejdíkova obvyklá pódiová ležérnost chvílemi až ospale. Co ovšem pětice nepředá fyzickou energií, bohatě dokáže vynahradit tou duševní, tedy vypravěčstvím v textech. A taktéž instrumentální jistotou, z níž vyčnívala zejména zvonivá kytara Petra Kružíka.

I vzhledem k faktu, že šlo o přidaný a opět vyprodaný koncert, se znovu potvrdilo, že Priessnitz už dávno nejsou vykořeněnou partou podivínů pro pár jiných podivínů, jako tomu bylo v jejich začátcích v devadesátých letech, ale osobitou kapelou, kterou dokáže ustát i mainstreamové publikum.

Hodnocení: 80%

autor: Petr Adámek | 7. 12. 2016 19:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama