Čeští a slovenští rapeři vzhledem k omezení mateřským jazykem nikdy nesnili o úspěchu v zahraničí. Jestli se někdy o někom mluvilo jako o potenciálním vývozním artiklu, pak to byl právě DJ Wich.
Domácí scénu rychle přerostl a v roce 2008 se s ambiciozním albem The Golden Touch pokusil o průlom za hranice. Ačkoliv se ale na nahrávce objevila hvězdná jména jako Lil Wayne, Raekwon či Slum Village, ohlasy ze zámoří byly minimální. Deska trochu připomínala pověstné nošení sov do Atén – Wichovy produkce naplňovaly poslední trendy, ale chyběla jim originalita, kterou by se vydělil ze zástupu podobných snaživců aspirujících na zámořskou slávu.
Na domácí půdě ale Wichovy aktivity rozhodně neusnuly – vydal společné desky s Nironicem, Ektorem či LA4. A hlavně byly jeho produkce slyšet z desek snad všech důležitých domácích raperů.
Stal se Wich po tolika letech předvídatelným? To se vlastně říct nedá, protože i s blížící se čtyřicítkou stíhá sledovat zahraniční trendy a plynule na ně navazovat. Album Veni, Vidi, Wich je důkazem, že pro něj není problém udělat beat, který je ve všech ohledech světový, nebo přinejmenším nezní jako český. Otázkou ale je, jestli přesně to chceme od nejvyhledávanějšího domácího producenta.
Další zádrhel nastane, když vpustí do svých světových produkcí druholigové interprety, kteří mají problém dát dohromady smysluplnou větu.
Hip hop umírá
Domácí rapová scéna aktuálně nezažívá zrovna skvělé období, byť by se to podle návštěvnosti koncertů nemuselo zdát. Ještě štěstí, že žánroví Andělé patrně zemřeli s hlavní cenou – letos by cenu za hip hop nebylo komu dát.
Místo vydávání osobitých desek se totiž čeští rapeři obvykle spokojují s dávkováním klipů pro YouTube. Tady se jim soustředí teenagerská fanouškovská základna, která si místo hudby kupuje trička a mikiny, a od nich těžko čekat ocenění originality. Chtějí hip hop, který už znají – blyštivý a jednoduchý. A DJ Wich je pro tuto rapovou generaci ideálním „beatovým fachmanem“, naplňovat poptávku po líbivých produkcích ze zahraničních hitparád pro něj totiž není žádný problém. Veni, Vidi, Wich tak působí dojmem jakési vitríny jeho umění.
Potřebujete něco ve stylu Jack U a jejich tropického house se „zpívajícími delfíny“? Keď teba mám se zpěvačkou Ronie je přesně ono. Co nějaký těžkotonážní trap v duchu TNGHT? Instrumentálka Thirsty k vašim službám. Nebo je libo ujetý mix trance a trapu à la DJ Snake? Máme tu třeba Twerk s Benem Cristovaem... A tak by se dalo pokračovat.
Samozřejmě že není nutné se červenat, lokální popové scény vždycky fungují na bázi epigonství zahraničních hitparád, a kdyby se práce neujal zrovna profesionál Wich, dopadlo by to nepochybně podstatně hůř. Jeho sestup do pozice pouhého řemeslníka trochu zamrzí, ale jestli má existovat dobrý český „urban pop“, pak tohle je cesta. Problém je ale ten, že produkce je ještě o míle napřed před interprety.
Na Slovensku už hip hop a R&B přirozeně splynul se středním proudem a hosté jako Rytmus, Mike Spirit nebo Ego přinejmenším umí odvést profesionální práci, která stojí na jejich charismatu, a výsledek netahá za uši.
Na české straně podobně velké hvězdy vesměs chybí, a tak tu vládne prázdné mudrlanství (Prago Union, Paulie Garand) či vyložené humpoláctví – Ben Cristovao myšlenky ani nepředstírá, Marpo se prázdně holedbá a Ektor je už jen prostě ukrutně sprostý. Pořád je to ale vysoká škola rapu ve srovnání s dvojicí z Blakkwood Records – Renne Dang a Viktor Sheen, kteří jsou rádi za každý rým a sypou ze sebe věty typu „Slova, co píšu, stávaj se hymnou“ nebo „Tohle je intro k životu, kterej jsem ved.“
Stopáž nesmyslně natažená na sedmdesát osm minut si nutně musí vybrat svou daň.
Přešlapování na místě
Český hip hop má generační problém – partě zakladatelů dochází energie a nová jména, která by rozbila status quo, nejsou nebo nemají dost trpělivosti bojovat. Stagnace scény je pak nevyhnutelná.
Rozpačitá a nevyrovnaná kolekce Veni, Vidi, Wich scénou rozhodně nepohne, byť deska by mohla přinejmenším pomoci domácím R&B vokalistům. Jen škoda, že Martin Svátek patrně pohřbil svoji šanci na velký rádiový hit rozhodnutím nahrát One More Time v angličtině, která má navíc dost daleko k dokonalosti.
V pilotním singlu desky Wich vtipně používá zvuk praskající bubliny, který se pak objeví na více místech a je jakýmsi zvukovým leitmotivem. Možná nám chce Wich vzkázat, že jeho hudba neaspiruje na nic víc než na „pop“ (jak se píše toto anglické citoslovce).
Zároveň by ale zvuk splasknutí bubliny mohl být pěknou metaforou kariéry YouTube raperů, které na Veni, Vidi, Wich chtěl vytáhnout do první ligy. Ti ale jen přišli, viděli a dál se už nic nestalo.
Hodnocení: 50 %
