Glosář - Každá recenze na většinu pro současné roky typickou mainstreamovou hudební rockovou nahrávku musí začínat konstatováním, že je tento styl nebo přístup už dávno vyprázdněný a v současné hudební popkultuře zastává funkci nástroje k oživování nostalgických pocitů jeho padesátiletých posluchačů. Jako by se stal klubem pro pamětníky nebo muzeem „starých hudebních pravd“.
Tato teze by však v žádném případě neměla být čtena jako direktivní výzva mladším konzumentům k tomu, aby se o současný rock nezajímali nebo ho nepodporovali. Kýžená zpráva naopak zní: „Kašlete na komerčně úspěšné rockové mastodonty, ti vám stejné uspokojení jako vašim rodičům určitě nepřinesou, hledejte raději jinde.“
Na nedávno vydané desce Spoon najdete návod k tomu, jak současná rocková kapela může znít naprosto svébytně a originálně, aniž by se musela stát experimentální a hůře srozumitelnou.
Britští Esben and the Witch zase představí zhuštěný mix fascinací temnou post-punkovou krásou, který přetavují do něčeho, co bude za krátko nemilosrdně novými jmény kopírováno. Pro takový jev má angličtina hezký výraz „instant classic“.
Dvě milé Skotky z kapely Honeyblood zase připomenou etablovanou skutečnost, že produkty vyráběné na zakázku a určené k rychlé konzumaci cílovou skupinou vznikají také v kontextu trhu alternativní scény. To abyste z této „špíny“ nevinili pouze zlé mainstreamové labely, manažery a kapely.
Spoon: They Want My Soul (Loma Vista)
Až budete uvažovat, že si opatříte, osmou řadovou desku kapely Spoon, čekejte mnoho. Klidně si myslete třeba na jedno z nejlepších alb letošního roku. Pokud se vám tento předpoklad potvrdí, nebuďte překvapeni; vysoká laťka nové kolekce Spoon je totiž současně běžným standardem této kapely.
Z šesti nahrávek, které tito Američané vydali od roku 2001, mohlo největší měřítka ukájet rovnou pět. Kolekce jako Kill The Moonlight, nebo Ga Ga Ga Ga Ga, které nahráli v letech 2002 a 2007, pak už dnes patří do moderního indierockového kánonu, který znát patří k dobrému vzdělání.
Album They Want My Soul lze však také interpretovat jako určitou antitezi k jednomu ze zavedených pravidel, která definují současnou hudební scénu a které říká, že pokud kapela na jednom ze svých alb umělecky selže, důsledkem bude pád, který bude jen těžce zastavovat. V případě Spoon to znamená, že předchozí deska Transference je asi tak desetkrát slabší než aktuální They Want My Soul.
Na minulé desce jako by Spoon přišli o svou nejlepší charakterovou vlastnost. Přestali být hraví, už netoužili po objevování nového a reinterpretování starého; naopak se až nebezpečně pohodlně zabydleli v křesílkách rockových stereotypů.
They Want My Soul však také opět úspěšně popírá jedno ze zavedených pravidel hudebního světa, které zní: „Testem kvality každé rock'n'rollové kapely je koncert.“ To, co je na albech Spoon nejzajímavější, je přesně tím, co by se v živých verzích muselo nutně vytrácet; tato kapela je totiž představitelem tzv. „studiového rock'n'rollu“. Jejich písně nejsou zajímavé tím, jak jsou složené, ale tím, jak jsou nahrané a hlavně aranžované.
Obsese každou vteřinou zvuku, každým jednotlivým mikro-motivem, dělá z poslechu desek Spoon zážitek, který lze jen těžko něčím alternovat. Třeba právě tento tvůrčí koncept s důrazem na detail může být návodem k tomu, jak současná kapela může na poli konvenčních melodických indierockových písniček působit zcela neonošeně.
Pokud byste chtěli vědět, čím je jejich novinka specifická, tak si poznamenejte, že na ní uslyšíte více klávesových motivů než na deskách předchozích.
Síla Spoon je pak také ve vyvolání pocitu, že vše, co dělají, dělají jen tak mimochodem a úplně bezděčně. Za jejich nahrávkami necítíte pot, slzy a dřinu, pouze lehký dotek génia. Je to podobné, jako když si na YouTube pustíte nejhezčí góly Lionela Messiho, kterému jde také všechno tak nějak samo.
Spoon jsou současně také dobrým příkladem kapely, která začínala v nezávislém kontextu, ale během několika let, bez toho, aby tomu cokoliv podřídila, dokázala svou hudební vizí kontaminovat hudební mainstream. Přestože zvuk Spoon by stále mohl být tou nejlepší reklamou na indierockovou estetiku, jejich poslední tři alba se dostala v americké hitparádě do první desítky nejprodávanějších nosičů. Fakt, že dvě z nich patří zároveň k tomu nejlepšímu, co za poslední roky v indierockovém stylu vzniklo, pak pouze potvrdí závěr, že tato kapela by si asi zasloužila víc prostoru, než kolik jí věnoval tento text.
Esben and the Witch: A New Nature (Nostromo Records)
Po jejich prvních dvou albech - vydaných v letech 2011 a 2013 - jsme o možnostech a potenciálu této britské kapely měli poměrně jasno. Budeme-li se shánět po zručně malovaných potemnělých krajinách, půjdeme za nimi, říkali jsme si.
Esben and the Witch působili jako kapela, která by ráda oživila estetiku syrového baskytarového dusna, ale větší ambice nikdy nekomunikovala; ani umělecké, ani estetické, naštěstí pak ani komerční. Jako by svou hudbu hráli hlavně pro sebe a své posluchačky zahalené v gotických závojích, které svou designovanou depresí své okolí účinně sváděli, či minimálně fascinovali. Což je jistého druhu magická práce.
Nové album A New Nature však naší arogantní sebejistotu může zhoubně nakazit, neboť poměrně rázně vystupuje ze šuplíku „sezónní blogové atrakce“ a aspiruje na mnohem serióznějšího nositele „zásadního rockového umění dnešních dní“.
Vše, co z A New Nature uslyšíte, by bylo možné rozepsat do mnoha odstavců tohoto článku, ale stejně tak můžeme inspirační bohatost nahrávky efektivně vyjádřit rovnicí. Takže: Třetí deska Esben and the Witch = PJ Harvey + Sonic Youth + Cocteau Twins + Siouxsie and the Banshees + Television + Lydia Lunch + Swans + Birthday Party.
Když skupina kolem zpěvačky Rachel Davies hledala společného jmenovatele všech těchto dnes již zkultovnělých umělců, došla ke konceptu, podle kterého se s obhroublým noisovým oparem nebude pracovat jako s punkovým nástrojem k likvidaci ušních bubínků, ale jako s něčím mnohem umělečtějším, hlubším. Způsob, jakým tuto vizi Esben and the Witch dokážou v současnosti rozvíjet, je nestaví do pozice kapely, která se inspirovala těmi správnými vzory, nýbrž přímo do jejich řady.
Nebude-li vám tento superlativ konvenovat, redukujte si ho na závěr, že recenzovaná kapela není žádným přizdisráčským plagiátem jako většina jejích současníků, za které se modlí nejen britský, po senzacích lačný hudební tisk.
Zvláštní - v hudební popkultuře již osvědčenou - sílu skladbám Esben and the Witch dodává kontrast, kdy do poměrně syrové hudby zpívá jemný ženský hlas. Jako by víla v temné jeskyni jednou volala o pomoc a podruhé řvala nenasytně po krvi.
Třetí album Esben and the Witch se od předchozích dvou odlišuje - kromě aktuální větší skladatelské a písničkářské formy - mnohem odvážnějším přístupem k písním samotným. K tomu, aby vám novinka v uších hučela téměř hodinu, jí stačilo pouhých osm skladeb, což značí větší množství velkorysejších stopáží jednotlivých sekvencí.
Nové písně mají na vše dost času a nikam nespěchají; často se rozvíjejí v pomalém a poklidném tempu a budují sugestivní atmosféru, které jen tak neutečeš. Delší čas písně využívají k důslednému rozvinutí svých nápadů. Posluchač s analytičtějším přístupem k poslechu může zkoumat sílu jednotlivých motivů; ten senzitivnější a emocionálnější se naopak může propadnout do lázně zvukového transu. Autor tohoto textu přísahá na svou vlastní smrt, že obojí přináší absolutní uspokojení.
Jo, album A New Nature vlastně produkoval Steve Albini, který poté, co se zapletl s českou kapelou A Banquet, už není tak cool, jako když dělal zvuk třeba Pixies.
Honeyblood: Honeyblood (FatCat Records)
Debut britské kytarovky Honeyblood je v rámci posledních několika let typickou komoditou na trhu nezávislé hudby, která nemá jiný účel než nakrmit hladovou cílovou skupinu. Což však neznamená, že by se neposlouchala hezky.
Je to hlučné, je to kytarové, je to neskutečně chytlavé, je to zpívané roztomilými slečnami, které jsou opakem vzoru, jejž udávají umělé modelky zpívající v ženském mainstreamu. Existenciálně se s tím identifikují slečny, co svůj život sdílí na Instagramu a jiných sociálních sítích; klukům, se kterými spí, to zase připadá mile rozkošné, tak jako Anna Karina ve filmech Jeana-Luca Godarda z šedesátých let.
V minulých letech jsme si na základě podobných charakteristik oblíbili alba skupin Vivian Girls, Dum Dum Girls, Best Coast a přibližně sto padesáti dvou dalších.
Příchod dvou Skotek, které tvoří kapelu Honeyblood, naplňuje normu, podle které musí každý rok dostat scéna minimálně jednu takovou podobnou kapelu. Není důležité, jestli každá nová kapela svými písněmi posouvá žánr „girl groups“ někam dál, což znamená, že není problém, když každá žánrová kapela zní vlastně hodně podobně nějaké jiné. Podstatné je, zda dokáže přesně naplnit výše popsané nároky na „blogovou cool atrakci na několik měsíců“. Popkulturní sex appeal Honeyblood je dostatečně vysoký k tomu, aby se mohly směle postavit do řady zmiňovaných skupin.
Debut Honeyblood vydal v rámci nezávislé kytarové hudby stále poměrně prestižní label FatCat Records, což už samo něco znamená. Přestože není invenčnější než ostatní jemu podobná žánrová alba, tak je chytlavější. Chemie této kapely totiž ještě není ohraná. Tohoto předpokladu hudební debuty ostatně využívají často.
Na sociální síti Last.fm na profilu této kapely najdete popisek: „Dvě holky ze Skotska, které dělají písničky o tom, co nenávidí, a o tom, co jim přijde oukej.“
Pokud jejich první desku budete konfrontovat právě s touto citací, budete ji moci prohlásit za zdařilou, říci, že je vlastně oukej. Pokud budete hledat desku, která v kontextu „tady a teď“ dokáže definovat bezstarostnou mladistvou energii vlastní rock'n'rollovým debutům, Honeyblood taky svůj účel splní. Pokud však chcete do playlistu zařadit skupinu, kterou bude zajímavé sledovat také v její budoucnosti, tak zapomeňte, že jste kdy o jejich existenci jen slyšeli.
