Recenze – „Abys udělal rave párty, potřebuješ repetitivní beat a pár pilulí extáze,“ zněla vtipná poučka ze začátku devadesátých let, kdy se na ilegálních večírcích v lesích nebo opuštěných továrnách rodila svébytná kultura elektronické taneční hudby.
The Chemical Brothers byli o pár let později jednou z prvních hvězd rave scény, kterým se podařilo prorazit i v mainstreamu. V druhé polovině deváté dekády se taneční hudba definitivně komercionalizovala, Tom Rowland a Ed Simons ale na svých přelomových deskách Exit Planet Dust (1995) a Dig Your Own Hole (1997) nezapomínali na psychedelický rozměr acid house, z něhož jejich hudba vycházela. V novém tisíciletí se i oni vydali směrem čitelnějších produkcí, aktuální osmé studiové album Born in Echoes je ale vrací zpět do kyselinových časů, kdy jejich desky zněly jako zhudebněný drogový rauš.
Hned v úvodním tracku Sometimes I Feel So Deserted se musíte brodit záplavou divných smyček a všemožně zmutované hlasy vyskakují v těch nejméně pravděpodobných místech, jako kdyby měly posluchačovi znejistit jeho vnímání reality. Pětiminutový agresivní výplach jako pilotní singl z první desky po pětileté pauze? Vlastně proč ne. The Chemical Brothers po dvou dekádách na scéně nepotřebují fanouškům nijak podkuřovat.
Cestu k Born in Echoes si navíc umetli už v roce 2010 slastnou komerční sebevraždou Further, která nabídla nekompromisní padesátiminutový průlet kyselinovým univerzem klubové hudby. Překvapivé vykročení mimo jejich diskografii (deska se prodávala v kolekci s DVD plným doprovodných vizuálů, a nesměla tak figurovat v žebříčkových přehledech) dvojici nakoplo. Připravili soundtrack k filmu Hanna a svůj comeback stvrdili v roce 2012 působivým koncertním filmem Don't Think s dechberoucími vizuály. Některá média ho dokonce srovnávala se slavnými „acidovými“ koncerty Pink Floyd v Roundhouse v letech 1966 a 1967.
Druhá míza
Rowland a Simons, zdá se, našli po čtyřicítce novou mízu a jejich prohlášení, že by album We Are The Night z roku 2007 mohlo být poslední, je dávno zapomenuto. Further natočili kompletně sami, tentokrát se znovu nebáli pozvat vokalisty více či méně slavných jmen, aby s nimi trochu nakopli hitový potenciál desky. V druhém singlu Go se tak vrací americký raper Q-Tip, s nímž přesně před deseti lety vydali singl Galvanize, který dobyl Top 3 britského žebříčku a je jejich poslední skladbou, která má právo na přívlastek hit. Electro hip hop Go se smrtící basovou linkou na šlágr bez studu navazuje.
Aktuální hvězda nezávislé scény Annie Clark alias St. Vincent propůjčila svůj něžně mrazivý hlas do Under Neon Lights a její velšská kolegyně Cate Le Bon (známá ze spolupráce s Manic Street Preachers) se objevuje v titulní skladbě Born In The Echoes. Všichni do jednoho se ale musí spokojit s tím, že The Chemical Brothers s nimi v podstatě pracují jako s dalšími hudebními nástroji a třeba hlas londýnského vokalisty Ali Love v průběhu skladby zmutuje v zvukovou šmouhu, která má nejspíše evokovat změněný stav mysli (jak jinak).
Snad jen generační souputník Chems, americký chameleón Beck, se v zavíráku Wide Open nemusí bát násilné transformace. Společná skladba navazuje na tradici slastných písňových zavíráků z desek anglické dvojice, které mají posluchače vysvobodit z poněkud klaustrofobické atmosféry jejich hudby. Nečekaně vysoký počet vokálních hostů by mohl svádět k závěrům, že The Chemical Brothers by se znovu rádi pustili do křížku se současnými hitparádovými přeborníky. Tak to ale rozhodně není. Chemičtí bratři si jedou ve vlastní lize.
Jak vtipně napsal anglický deník Telegraph: „Ve srovnání se současnými hvězdnými DJs, jako jsou Calvin Harris, Avicii nebo David Guetta, zní poslední deska The Chemical Brothers jako heavy metal.“ Aktuální komerční podoba taneční hudby (popisovaná nejčastěji anglickou zkratkou EDM), která vylétla ke hvězdám v době mezi posledními deskami The Chemical Brothers, se úplně vyhýbá psychedelii, která je na pop příliš komplikovaná a špatně uchopitelná. Novinka anglického dua tak má paradoxně blíže třeba k australským acid rockerům Tame Impala, s jejichž novinkou Currents se aktuálně potkává v hudebních obchodech.
Pochopí to mladí?
Není to ale zase tak velké překvapení. The Chemical Brothers měli k psychedelickému rocku vždycky blízko. Obal jejich dvacet let starého debutu Exit Planet Dust evokuje éru hippies a jejich singlové kolaborace s Noelem Gallagherem z Oasis (Setting Sun a Let Forever Be z let 1996 a 1999) vlastně s odstupem zní trochu jako klon Tomorrow Never Comes od The Beatles. Jako důkaz nehynoucího vlivu skladby z alba Revolver slouží na nové desce track I’ll See You There kombinující znovu živé bicí, pozpátku puštěné smyčky a další elektronické efekty. A tříminutový trip A Taste of Honey zase zní jako zapomenutá b-strana singlu nějaké sanfranciské kapely z konce šedesátých let, která se rozhodla zaznamenat nahrávací session pod vlivem LSD.
Současní posluchači komerční taneční hudby z rádií, kteří jsou mladší než deska Exit Planet Dust, budou nejspíše nad ujetými kosmickými zvuky skladeb jako Radiate nebo Reflexion kroutit hlavami. Starší fanoušci The Chemical Brothers ale budou navýsost spokojení. Anglická dvojice totiž natočila nejlepší možnou desku pro kapelu, která má za sebou dvě dekády.
