Recenze: Banks s hlavou na oltáři znovu krotí své emoce. Výsledkem je jedna z popových desek roku

Lukáš Boček
11. 10. 2016 10:07
Zpěvačka Banks, americký indiepopový objev roku 2014, téměř přesně po dvou letech od úspěchu první desky přichází s novinkou The Altar. Mnohé zůstává při starém. Interpretka si s hravou promyšleností podmaňuje své oblíbené žánry a posluchačům podruhé servíruje svou osobitou představu o temném nezávislém popu.
Banks
Banks | Foto: hernameisbanks.com

Jestli v něčem debut Goddess rodačky z Orange County exceloval, pak to byla zcela uvěřitelná nenucenost emocí vložených do jejích autorských skladeb. Ty mnohým učarovaly především kombinací hutné soudobé elektroniky a zpěvaččina hlasu schopného znít stejně naléhavě, ať už šeptá nebo ve výškách rozhání mračna depresí.

Ponor do těkavého nitra tehdy šestadvacetileté interpretky byl místy možná až příliš utahaný, nechyběla mu ale ucelená sdělnost a jasná hudební vize.

Éra orámovaná průlomovým třetím místem v prestižní anketě BBC Sound Of, vydáním prvotiny a následným dlouhým koncertováním s The Weekndem sice formálně skončila, ale druhá nahrávka The Altar už od prvního poslechu dokazuje, že není ani tolik kompletně novou kapitolou jako spíše přirozenou evolucí.

Patrné je to na příklad i na vypjaté a citlivě vygradované skladbě Mind Games, jež by bez povšimnutí skvěle zapadla i do kontextu debutu, aniž by zněla ohraně. A podobností s Bohyní je zde více.

U většiny nového materiálu má opět hlavní slovo nervní elektronika, která všudypřítomně pulzuje v pozadí a která místy přejde ve své exponované poloze i do popředí, aby se stala nejen hudební ozdobou, ale i druhým zpěvaččiným hlasem.

Ani tentokrát se také nijak výrazně nepřidávalo na tempu. Pochmurný začátek alba, jehož tématem jsou především výkyvy vztahového kyvadla, vůbec nikam nespěchá a Banks v něm od první skladby pomalu otevírá všechny myslitelné průchody do svého vědomí.

Dvojsmyslný text singlu Fuck With Myself se s nadhledem přidává k rétorice moderního popu o přijímání sebe sama se všemi nedostatky a zároveň provokuje erotickými narážkami. Zpěvačka v něm šikovně demonstruje, že žánrové hrátky jsou její silnou stránkou. Experimentální úvod s torzy smyčců se postupně přemění v o něco přístupnější hudební tvar, který dá prostor i méně dobrodružným posluchačům.

Ryze popových písní nabízí album jen několik (jednou z nich je devadesátými lety nasáklá This Is Not About Us), zatímco úkroků směrem k americké urban music překvapivě více. Trainwreck nebo Judas mají blízko k hip hopu, přesto z nich nevyprchává duch zpěvaččiny zbylé tvorby, jejímiž trademarky jsou především zasněné vícehlasy a rozbité beaty.

Když se pak Banks v sevření podobných tracků uchýlí i k čistému písničkářství (jako v případě krásně křehké Mother Nature), nepůsobí to nijak rušivě, odhalí se tím vyspělost a nesmlouvavé sebevědomí dotažené desky. Svou náladou a hudebním zaměřením občas nemá daleko ani k tvorbě Lykke Li nebo Laně Del Rey, což není náhoda. Za některými jejich skladbami totiž stojí také producenti Tim Anderson a Al Shux, s nimiž i Banks opětovně spolupracovala.

Závěrečný opus 27 Hours s burácejícími smyčkami, zkreslenými vokály a velkým refrénem slouží jako pomyslný a ve všech směrech vybroušený epitaf vztahu, který zpěvačka pohřbila a z jehož konce se na nahrávce vyzpívává. Je to zároveň i epitaf jejího dřívějšího autorského já, které zbavila své částečné nerozhodnosti, aby naplno rozvinula svůj talent. Větší diverzita albové dvojce výrazně prospěla a udělala z ní jednu z největších letošních událostí v rámci žánru.

Hodnocení: 85 %

Banks: Gemini Feed | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy