Recenze - Jednadvacátého září oslavil Leonard Cohen osmdesátiny. Den nato vyslal do světa své v pořadí třinácté studiové album Popular Problems. Nahrávku produkoval (a spolupodepsal i autorsky) Patrick Leonard, který se osvědčil už na předchozím CD Old Ideas z roku 2012.
Oba Leonardové mají kanadský původ, jinak šli každý jinou cestou – Patrick pracoval s Madonnou, s Jewel, zaštítil koncepční projekt Rogera Waterse Amused to Death. Do Cohenova světa vnesl eleganci vkusného poprocku a blues, která hezky kontrastuje s neuvěřitelným propadáním zpěvákova hlasu.
Stejně jako ostatní Cohenovy desky ze třetího tisíciletí, i tato se vyznačuje určitou nahodilostí, což je asi dáno tím, že leckterá píseň vznikla přímo ve studiu. Oproti tomu texty, jak známo, nechává jeden z nejvýznamnějších „básníků s kytarou“ uležet třeba několik let.
Pokud jde o inspiraci, nedělá si vůbec žádné násilí – prostě čeká, až do sebe všechno pěkně zapadne, i kdyby měl pročekat celou svoji kariéru. Snad proto jeho písničkám čas neublížil; kdo dokáže vyrvat verše z kořenů doby, ve které vznikaly, stane se nadčasovým.
Bezvýchodnost odkvetlého lady-killera
Tvrdit, že nové album Leonarda Cohena pojednává o často skloňovaných problémech naší současnosti, je zaprvé děsná nuda, a zadruhé to platí jenom odsud potud. Sám autor se bere s nadhledem, jenž se s přibývajícím věkem stupňuje, takže někdy, zvlášť v okamžicích, kdy dojde na zhodnocení jeho povahy, stavu tělesné schránky či bezvýchodné situace odkvetlého lady-killera, je tenhle ironický pozorovatel schopen upřímně rozesmát sebe i své posluchače.
Taktéž v rozhovorech znovu a znovu vyvrací, že by rozséval depresivní náladu. Nicméně když dojde na téma natolik závažné, že se protlačí i do zpěvákovy přísné izolace, potom se Cohen zubit přestane. Ten tam je jeho dřívější postoj člověka, který nemůže dělat nic jiného než být ve střehu – viz píseň On That Day z alba Dear Heather, vydaného tři roky po útoku na newyorská „Dvojčata“.
Skladby na aktuálním cédéčku jsou jiného rázu: neberou si servítky a nemažou nikomu med kolem huby, nevycházejí z toho, co je vidět v televizi, ale jdou k podstatě, do zákopů té i oné válčící strany. Nejsou psány z pohledu diváků večerních zpráv, nýbrž osob vhozených do některé z dnešních nevyřešitelných válek.
Ne, nemluvíme o celé desce, vlastně jen o písních Almost Like The Blues a Nevermind – ty jsou však pro vyznění alba Popular Problems zásadní.
V první – jak je u Cohena obvyklé – nemá uvažování, snaha dobrat se řešení racionální cestou, uspokojivý výsledek. „Můj otec říká, že jsem vyvolený, má matka tvrdí, že nejsem.“
Pochyby o každém kroku provázejí už dlouho tohoto bývalého mnicha, jenž vylezl na horu, aby tam cosi našel, a za čas z ní zase sestoupil, poučený, a přesto o nic chytřejší. Cohen ví, o čem mluví, i když svádí jiné boje než zarputilci v první linii, kde jen jedna věc je jistá: „S každým pomyšlením na to, že vraždím, ve mně taky něco umře. A kdybych to s přemýšlením přehnal, tak už bych tu nebyl.“
Almost Like The Blues je jako těžký mrak, který se dostaví po příjemně hřejivém začátku v podobě dvojsmyslné písně Slow. V té zpěvák s cukajícím koutkem deklaruje, že vždycky nerad spěchal: „Já vím, že už jsem napůl v hrobě, ale to není stářím. Prostě to mám rád pěkně pomaloučku...“ Nikdo nemůže zůstat na pochybách, komu je skladba určena především. Ale pozor – nejde o to, že vše, co Leonard píše, má erotický podtext. Smyslnost v jeho tvorbě je naopak můstkem k dalším významům. Nesbíhají se k ní všechny nitky, spíš u ní všechno začíná…
Brutalita a erotika
A brutalita, přesněji popis brutálního jednání, má s erotikou leccos společného. Proto je Cohen stejně věrohodný ve svých zhudebněných milostných dopisech i ve valivé písni Nevermind o pocitu těch, kterých se nikdo neptá, když jde zničit jejich zemi. Pětadvacet slok, a pořád není konec…
Sugestivní kolovrátek připomíná poslední dylanovky, Cohen však žije obklopený jinými, syntetickými zvuky, které nás vrací do éry jeho comebacku s názvem Future, k písním jako Waiting For The Miracle. „Co se vypráví, je pravda i lež, vykopal jsem pár hrobů, nikdy je nenajdeš. Můj živůtek, má rodina, měl jsem jméno, koho to zajímá.“
Jenže přesně takový text hraje u Cohena dvojí roli: může být o válce v Sýrii, ale hodí se i na obyčejné vztahy. Konečně – není i ta nejkrvavější válka jen vypjatý citový vztah? V Nevermind Cohen spojuje násilí s láskou stejně jako jinde sex a Boha, vysoké s nízkým, umění, filozofii a víru s kýčem.
Co je třeba písnička Did I Ever Love You? Kýč jak bič, nebo geniální fór? Nejdřív nám ctihodný kmet naservíruje bezmála soulový zpěv v poloze pro něj zcela netypické, a pak ho dámský sbor jemně obtočí hedvábným šátkem refrénu, který má všechno, co má mít správná countryová selanka. Zdánlivě plytkost až na půdu – tak proč se při druhém, třetím poslechu do toho bizarního, podivně trčícího popěvku zamilujeme? A při čtvrtém poslechu už voláme: zlatý hřeb alba! Jak je, do háje zeleného, taková věc možná?
Okouzlujících momentů najdeme na desce víc. Další přichází hned vzápětí, v písničce My Oh My, což je neodolatelné poděkování ženě za to, že chvilku zůstala, i když teď už nemá ani špetku zájmu.
Melodie za melodií se usazuje v paměti a za den dva se přistihneme, že si ty nevtíravé antihity zpíváme. Občas připomenou jiné fáze Cohenovy dráhy: například u písně Born In Chains si možná někdo – už kvůli podobnému názvu – vybaví Leonardův duet s Eltonem Johnem Born To Lose z roku 1993.
Album Popular Problems, navzdory některým závažnějším tématům, nemá velké ambice, nebo tak aspoň nepůsobí. A přece si stojí lépe než většina produkce Cohenových následovníků. Leonard Cohen, zvěčněný na obalu s kloboukem a frajerskou hůlkou, sice zvolna odchází, určitě však nemíří do starého železa. S gospelem bílého muže na rtech si ležérně vykračuje tmou do světla, ať už to v jeho životě a poezii znamená cokoli.
Leonard Cohen: Popular Problems. Sony / Columbia 2014. Celkový čas 35:56.
