Těžko tento týden najdeme na českém internetu provařenější video, než je píseň EVROPO DÝCHEJ (ano, psáno velkými písmeny a bez čárky za oslovením) od Olivie Žižkové. Krásně ilustruje současný trend, ale zároveň je jen malým střípkem v mnohem větší mozaice.
Ačkoliv bychom mohli píseň přejít jako hudební obskurnost a kuriozitu, je potřeba ji z určitého aspektu brát vážně. V době vydání článku má klip na YouTube dva dny po vydání 33 000 zhlédnutí a verzi nahranou na facebookových stránkách Jana Žižky, bývalého bubeníka Karla Gotta a v současnosti manžela zpěvačky, sdílelo necelých sedm tisíc lidí (a další dosah sdílení je na FB mnohonásobný).
To je na náš region opravdu vysoké číslo podtrhující výjimečnost videa. Ano, velká část uživatelů se klipem pro jeho naivitu a neumětelství baví, ale najde se nezanedbatelné množství těch, kteří reagují nadšeně. Komentují příspěvek slovy "konečně někdo řekl pravdu" nebo "tak to je" a šíří jej dál mezi svými známými.
Loňský úspěch skupiny Ortel v Českém slavíku působil nejprve jako úlet. Najednou si na televizních obrazovkách přebíral cenu za popularitu zpěvák s prokazatelně neonacistickou minulostí, jehož aktuální tvorba stále obsahuje xenofobii, homofobii a jiné formy nenávisti.
Úlet se ale změnil v otevření Pandořiny skříňky. Na podobnou vlnu totiž najeli další hudebníci, jako právě Žižková nebo Debustrol s písní Zakuklenci, a začali tak díky nešťastné situaci ve společnosti sbírat laciné body. Tendenčním svodům se nevyhnuli ani lidé, kteří v branži působí dekády a nepotřebují se zviditelňovat.
Brichtu nepočítejme, ale angažování Slávka Jandy z Abraxasu na demonstracích o tom, jak naši vlast nedáme, zklamalo mnohé. „Androši a mánčiky“ Abraxas milují nebo alespoň respektují, desky Box a Manéž jsou zásadní nahrávky československé nové vlny. V jejich očích je Jandovo vystupování před huránárodoveckými davy, ve kterých se bolševici mísí s holými temeny, jedno velké smutné zklamání.
Motivace k aktivitě ale funguje bohužel i opačně – od muzikantů k lidem. Popularita Ortelu jeho fanoušky motivuje k tomu, aby píseň Mešita učili zpívat své děti. Jejich šišlavé provedení pak nahrávají na internet a vzájemně se podporují v další podobné činnosti. A zatímco amatérská videa dětí zpívajících o řezání hlav můžou burcovat sociálku, rodiče jsou konejšeni dojmem, že své ratolesti vedou k té jediné a správné pravdě. A jsme u toho.
Popularita podobných interpretů v žádném případě nevychází z jejich talentu. Ten v mnoha případech včetně oceněného Ortelu chybí. S posluchači tohoto typu hudby je to podobné jako se čtenáři konspiračních webů. Nezajímá je důvěryhodnost zdrojů nebo dohledatelnost informací. Spokojí se s tím, že slyší to, co slyšet chtějí.
A platí to i u muziky. Není potřeba talent, není potřeba pečlivá produkce, stačí zpívat „přistěhovalce nechceme“ a fanoušci se hrnou. Děsivá situace, které jistě brzy další hudebníci využijí.
