Recenze - Proč Pink Floyd - Why Pink Floyd? Tuhle otázku si asi klade kdekdo. Zpráva o tom, že slavná britská kapela se dohodla s vydavatelstvím EMI, že v reedici tímto názvem vydá všechna řadová alba, nemohla nevyvolat údiv. Copak se něco takového vyplatí? Copak se pinkfloydovských desek neprodaly desítky milionů? Copak kopii Dark Side Of The Moon údajně nemá každý padesátý Američan? Copak někoho zajímá další vydání Final Cut?
Jistě, fanoušek - a ti pinfloydovští patří mezi nejvěrnější a také mezi největší perfekcionisty a fetišisty - uvítá rozšířená vydání všech desek v „průzkumnických" edicích Experience a Immersion, i když bude mít dost bonusů doma ve formě bootlegů.
Zmíněná, assi nejproslulejší Dark Side Of The Moon v edici Immersion je bohatší hned o šest disků s bonusovým zvukovým i obrazovým materiálem, o vychytaném balení a bookletech nemluvě. V edici Experience je pak bonusový disk jeden.
Kuchyňský industriál
Osobně jsem názoru, že vydávat nepoužité studiové nahrávky je ohavný zlozvyk. Že nevyšly na hotovém albu, má většinou důvod - převážně ten, že jde o skici, pracovní nahrávky a nepodarky. Každý kapelní archiv ale skrývá výjimku v podobě pokladu, díky němuž stojí zato přehrabovat se smetím.
V případě Pink Floyd jde o nikdy nevydané album Household Objects, které kapela začala tvořit jsouc překvapena přijetím Dark Side Of The Moon. Jak na úspěch navázat? Kapela se rozhodla co největším obloukem vyhnout srovnávání s předchůdcem a pokusila se natočit desku bez použití nástrojů.
Myšlenka „kuchyňského industriálu" (zněly lahve, skleničky, lepicí páska) se ale neukázala jako nosná a nahrávky šly k ledu. Kdo po nich touží, může si zakoupit Immersion verze Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here. Na každé najde po ukázce; to jsou kšefty...
Ovšem edice Discovery, jež nabízí základní remasterované verze řadovek, je dosti odvážným vydavatelským počinem. Nu, v EMI patrně vědí, co dělají. Desky zní skvěle a jejich obaly (gatefold - zmenšená verze rozkládacího obalu na 2LP) svým zpracováním vyloženě potěší, i když disky mohly být chráněny střívky, aby se při vkládání do kartónových kapes nepoškrábaly.
14 CD očima Petra Ference:
V edici Why Pink Floyd se počítá i s jednodiskovým best of albem, ale Floydi před pár lety „to nejlepší" shrnuli do třídisku Echoes. Naopak, neškodilo by album shrnující všechny singly kapely. Možná vyjdou roztroušeny v edicích Immersion a Discovery, na jednom dostupném disku se ale, pokud vím, dosud neobjevily.
A pamatuje si někdo, jak zněly Point Me At The Sky, Candy And A Currant Bun nebo It Would Be So Nice? Takový výběr by s dobrou propagací a videoklipem (existuje například Arnold Layne) možná měl šanci i na hitparádový úspěch.
Zmoudření rocku
Čtrnáct disků edice Discovery je každopádně nákladným pomníkem - s nejistou rentabilitou. Proč Discovery? Jakou stopu zanechali Pink Floyd v dějinách pop music? Co na nich lze objevit? Nepochybně byli jedněmi z věrozvěstů „zmoudření" rocku - z undergroundové scény se dostali až na stadiony a donutili obecenstvo naslouchat a uvažovat v rámci celků rozsáhlejších než tříminutová písnička.
Rozhodně v tom nebyli sami, díky důrazu na písňový materiál a jednolitý zvuk („Nevěděl jsem, co hraje kytara a co klávesy," pochvaloval si jeden recenzent koncem 60. let) ale nezestárli jako rozvláční hardrockoví a jazzrockoví mistři nástrojů.
Pink Floyd byli perfekcionisté, ale nikdy nebyli platformou pro exhibici virtuózních sólistů. Snad s výjimkou Davida Gilmoura se o virtuózní hráče ani nejednalo; Roger Waters, jak zní legenda, si ani neuměl naladit baskytaru a než byly dostupné elektronické ladičky, žádal o to klávesistu Ricka Wrighta.
Absence virtuozity ale fungovala ve prospěch Pink Floyd: kde jiní masturbovali, oni umně pracovali s časem a strukturou hudby. Gilmour byl po nástupu do kapely překvapen, když viděl, jak Waters s bubeníkem Nickem Masonem pracují na jakési kompozici a nepoužívají noty, ale grafy, aby určili dynamický vývoj a dramaturgii kusu. Ve skladbách typu Careful With That Axe, Eugene a Saucerful of Secrets se po dlouhé minuty z kompozičního hlediska neděje téměř nic, atmosféra by se ale dala krájet.
Tomu dám přes hubu
Je ovšem směšné považovat Pink Floyd za průkopníky pronikání tendencí vážné hudby do rocku, jak mnozí dodnes tvrdí. Jejich tvorba si z postupů akademické hudby nepůjčuje zhola nic a obloukem se vyhýbá kalným vodám, v nichž rejdili ELP či na Slovensku Collegium Musicum.
Ostatně odkazy na vážnou hudbu se proplétají historií rocku od chvíle, kdy žánr zatoužil po oficiálnějším uznání. „Death metal je moderní vážná hudba a komu se to nelíbí, tomu dám přes hubu," sdělil mi kdysi jeden vlasatec nad pivem. Tak opakuji: Pink Floyd, Dream Theatre, Yes, Rush - žádná z těchto kapel ve své tvorbě o postupy současné vážné hudby ani nezavadila, natož Deep Purple na svém albu s orchestrem. A ELP a Varga? Ti vycházeli z romantismu 19. století a mnohdy ještě starší hudby a lze je tedy označit za revivalisty (což není hodnocení kvality, ale střízlivé zaškatulkování).
Další, co Floydům hraje do karet, je civilnost. Na prvních kapelních fotkách vidíme smečku okorálkovaných dětí květin, později kapela na módní trendy rezignovala, vystupovala v tričku a džínách a soustředila se na to, aby vizuálně dokonalé byly obaly jejich desek a pódiová prezentace. Koncerty provázející vydání The Wall jsou po této stránce dodnes nepřekonány, obaly alb z dílny studia Hipgnosis se staly ikonami podobně jako obal Seržanta; byly ale střízlivější a vizuálně čistší.
Civilnost postupem času čím dál hlouběji pronikala i do témat písní: od pohádkových počátků přes detailně zkoumané noční můry každodennosti a smutek z odloučení až po hrůzu z totality, izolace a protiválečné komentáře. Od alba Dark Side Of The Moon se od Pink Floyd s novou porcí hudby dalo očekávat i nové nosné téma. Místy závažnost poselství převažovala nad kvalitou hudby a Pink Floyd si díky této disproporci od mnohých vysloužili nálepku patetických mudrlantů, kteří dlouze a planě plkají. Místy nelze nesouhlasit.
Nenávidím Pink Floyd
A kdo má tedy Pink Floyd objevit? Mládež, která je dosud nezná? Budiž, EMI na ni patrně spoléhá. Co jim skupina může nabídnout? Doba na „rehabilitaci" je každopádně příznivá: i díky internetu se nastupující generace automaticky nevymezují proti minulosti; je to dort, ze kterého si každý může vybrat, co se mu zlíbí.
V pop music takřka bez výjimky zuří retrománie; a poté, co se světem přehnala vlna freak folku a jinak rádoby vyšinutého písničkářství, by posluchače mohly zaujmout rané písničkové nahrávky, zejména debut Piper At The Gates Of Dawn. Ale copak ty romantické duše někdy nezajímaly?
Co další fáze skupiny ukončená Temnou stranou Měsíce? Možná; má své vzlety a pády, je ale atraktivní svým hledačstvím a občasnou nejistotou. Je místy folková, občas podivně psychedelická, nikdy nevíte, co přijde příště - a tyto atributy dodnes žijí v hudbě stovek rockových skupin.
Na Dark Side Of The Moon se Pink Floyd našli do té míry, že posluchači nenechali berličku v podobě možnosti srovnání. Pink Floyd po roce 1973 mohou zaujmout pouze sami sebou - nejenže překročili hranice jakékoli „scény" a stylové příbuznosti s kýmkoliv, dokonce ani nevzedmuli vlnu následníků a epigonů. Což je u skupiny, o níž slyšel téměř každý, s podivem a může sloužit jako potvrzení jedinečnosti.
Pink Floyd přežili i punk s nezmenšenými prodeji: že by opravdu byli těmi „rockovými dinosaury", kteří si mravenčího hemžení pod sebou nemusejí všímat? Nicolas Schaeffner v knize Odyssea zvaná Pink Floyd píše, že když Johnny Rotten vyšel v tričku s nápisem Nenávidím Pink Floyd, byl to přece jen závažnější statement, než kdyby tam měl napsáno Nenávidím Yes - to by prý bylo všem putna.
