Na jednom z nedávných předvolebních mítinků hnutí SPD zazněla nahrávka zpěvačky Bereniky Kohoutové. Šlo o část její písně Dělám stojky. Autorka se o tom dozvěděla až zpětně a veřejně prohlásila, že nesouhlasí s tím, aby její hudba byla spojována s konkrétní politickou stranou. Podle jejích slov šlo o použití bez jejího vědomí a věc předala právníkům.
Rozhodně nejde o ojedinělý případ, protože spory mezi politiky a umělci jsou před volbami celkem pravidelným tématem, ačkoliv větší problém je to za oceánem, kde je tradiční kultura velkých politických shromáždění. Spor Kohoutové s SPD se tak zařadil mezi typické příklady napětí mezi právní a etickou rovinou využívání písní v politických kampaních. Na jedné straně stojí formální licence a tabulky poplatků, na straně druhé obava umělců, že publikum bude jejich hudbu vnímat jako politické vyjádření.
Falešná hymna vlastenectví
Jedna z prvních a vůbec nejslavnějších kauz se odehrála v USA už v roce 1984, kdy proti sobě stanuli Ronald Reagan, jenž tehdy kandidoval podruhé na prezidenta Spojených států, a hudebník Bruce Springsteen. Reagan tehdy označil Springsteenovu píseň Born in the U.S.A. za hymnu vlastenectví a začal ji používat ve své kampani jako symbol americké hrdosti.
Jenže Springsteen se proti tomu okamžitě ohradil: připomněl, že text písně je ve skutečnosti kritický vůči zacházení s válečnými veterány a vůči americké politice. Politici se ale nepoučili. Nebo celý spor záměrně ignorovali? Píseň například hojně zněla v říjnu 2020, kdy ji pouštěli příznivci Donalda Trumpa pod okny nemocnice, kde se tehdy americký prezident zotavoval z infekce koronavirem.
Americký republikánský kandidát John McCain chtěl svou kampaň v roce 2008 osvěžit optimistickými tóny a sáhl po nesmrtelném hitu Take a Chance on Me od švédské kapely ABBA. Jenže narazil na zásadní problém: ABBA je jednou z nejpřísnějších kapel, pokud jde o ochranu její hudby. Švédští hudebníci okamžitě vydali prohlášení, že nesouhlasí s jakýmkoliv spojením s politikou, a zakázali další užití. McCain musel píseň stáhnout a kauza se dostala do titulků novin po celém světě.
Jedno euro je směšné odškodnění
Hojně medializovaný případ se stal i v roce 2009 ve Francii, kde se tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy dostal do sporu s americkou kapelou MGMT. Její skladba Kids zazněla na několika shromážděních jeho strany UMP, a dokonce v propagačních videích. Kapela hrozila žalobou, na kterou Sarkozyho strana Union pour un mouvement populaire (UMP) zareagovala návrhem zaplacení odškodnění ve výši pouhého jednoho eura, neboť tvrdila, že si píseň legálně zakoupila od francouzského licenčního úřadu. Kapela nakonec s žalobou uspěla a na UMP vysoudila 30 tisíc eur. Lze ale s jistotou tvrdit, že mediální pozornost písni citelně pomohla, takže k ní následně kapela natočila i videoklip.
Ošemetné není jen použití hudby, ale i částí textu písně. Do nezáviděníhodné situace se takto například ve volbách v roce 2010 dostala Strana zelených, která jako svůj volební slogan použila větu "A co děti, mají si kde hrát?" z písně Až od kapely Katapult. Podle soudního rozhodnutí z roku 2019 pak Zelení museli Ladislavu Vostárkovi, autorovi textu, zaplatit za nedovolené použití sloganu 350 tisíc korun.
Ovšem ani české filmy, konkrétně slavné hlášky z českých filmů, nezůstávají politického zneužití ušetřeny, neboť politické strany záměrně sází na vyvolání emocí spojených s nostalgií. Kdo se nezeptá a nezaplatí, zadělává si na problémy.
Svěrák versus Bobošíková
V roce 2013 se před parlamentními volbami ocitlo v centru pozornosti hnutí Hlavu vzhůru, vedené Janou Bobošíkovou. Jejich předvolební spoty totiž obsahovaly píseň Metelesku blesku, pojďme pomoct Česku. Metelesku blesku je ale hláška z české komedie Marečku, podejte mi pero!. Autorem scénáře k filmu je Zdeněk Svěrák a ten se proti užití své práce razantně ohradil.
Zdůraznil, že nikdy nedal souhlas k politickému využití a že mu vadí zejména spojení jeho tvorby s konkrétní politickou stranou. Svěrák tehdy zvažoval právní kroky a veřejně varoval, že nenechá svou práci používat pro stranickou propagandu. K soudnímu sporu ale nakonec nedošlo, protože Bobošíková v reakci svou kampaň upravila.
Trump si z muzikantů těžkou hlavu nedělá
Vraťme se ale ještě zpátky za oceán, kde si své nenechali líbit ani Rolling Stones. Donald Trump na svých mítincích opakovaně pouštěl jejich skladbu You Can't Always Get What You Want. Kapela se proti tomu ozývala už v roce 2016, ale když se píseň objevila znovu v kampani o čtyři roky později, přitvrdila: pohrozila soudním procesem a spolupracovala s organizacemi spravujícími autorská práva, aby použití hudby definitivně zablokovala.
Donald Trump si s právy a nesouhlasem kapel, jejichž písně využívá, těžkou hlavu nedělá. Když jeho tým v roce 2015 pustil na jednom shromáždění píseň It's the End of the World as We Know It (And I Feel Fine) od amerických rockerů R.E.M., jejich frontman Michael Stipe zareagoval ostře: "Nehrajte naši hudbu, vy idioti." Kapela se od celé kampaně distancovala a zdůraznila, že nesouhlasí s jejím obsahem ani poselstvím.
Hned o rok později začal Trump hojně využívat písně britské zpěvačky Adele. Předvolební mítinky Donalda Trumpa doprovázely její hity, například Rolling in the Deep nebo motivy z bondovského soundtracku Skyfall. Adele se okamžitě ohradila a dala jasně najevo, že její písně nesmí být používány k podpoře žádného politika.
Hudba tak zůstává mocným, ale ošemetným nástrojem politického marketingu. Strany se snaží přivlastnit si emoce, které známé melodie vyvolávají, zatímco umělci se brání, aby jejich díla byla čtena jako politický manifest. Každý podobný spor pak znovu otevírá otázku, kde přesně končí právo licence a začíná právo autora na to, aby jeho hlas nebyl zneužit k cizímu prospěchu.
