Z digipacku vykukuje vrásčitá tvář stárnoucího interpreta, jehož výraz nejvíc ze všeho působí skepticky. Skladby na jeho třináctém sólovém albu jsou ale v kontrastu s tím až obdivuhodně vyrovnané a působí bezstarostně i optimisticky. Jestliže se o jejich autorovi, devětapadesátiletém Paulu Wellerovi, často mluvilo jako o tom, kdo křísí ducha sedmdesátých let, pak aktuální nahrávka to ani v nejmenším nevyvrací.
Při poslechu se zdá až neuvěřitelné, že Weller byl s kapelou Jam přiřazován k punkovému boomu z roku 1977. Konzervativnost v tom nejpříjemnějším slova smyslu je tu všudypřítomná, početné odkazy na hudební minulost se prolínají v eklekticky zajímavou směs; na zmiňované fotce na obalu má zpěvák na sobě triko s černou hvězdou, symbolem posledního alba Davida Bowieho, což v konfrontaci s pojetím písní dává logiku.
Je jasné, že hledači nových zvuků a hudební progresivity můžou jít rovnou o dům dál. S tím, že tady o to od počátku nikdo ani v nejmenším neusiloval, by se ostatně vyrovnali jen těžko.
Když se na začátku skladby One Tear rozjede magická basová linka, jako bychom se propadli v čase. Věcí k divení, u kterých si ti starší už jen matně vzpomínají, že byly kdysi běžné, a ti mladší o nich jen někde slyšeli nebo četli, je na albu bezpočet. Exponáty v tomhle muzeu ale vůbec nejsou zaprášené a opotřebované. Září jak čerstvě zrekonstruovaný autoveterán.
Pestrá popová skládanka do sebe skvěle zapadá a budí respekt propracovaností i vypiplanou produkcí. Ať už je to v nádherném gospelu The Cranes Are Back, skvělé psychedelii One Tear nebo v písni Nova, která nabízí kytarový pop tak, jak ho hrávají někdejší post-punkové party.
Hopper zas lze brát jako praktickou ukázku, jak snadno lze spojit country kytaru, sedmdesátkové plochy archaických varhan a funkové žestě. Když to tedy někdo umí jako Paul Weller. Jestliže Davida Bowieho nebo například Leonarda Cohena mnozí obdivovali za to, jak bravurně se vypořádávájí se stárnutím, pak je fér to nepřehlédnout i v tomto případě.
Paul Weller: A Kind Revolution
Vydal Parlophone, 2017
Hodnocení Aktuálně.cz: 80 %
V celkovém vyznění tak asi nepřekvapí hostující trumpetista Robert Wyatt, nicméně jméno Boy George zřejmě leckomu obočí zvedne. Soudě podle výsledku šlo ale o skvělý nápad.
Těžko řící, zda chtěl Paul Weller svou "laskavou revolucí" nějak reagovat na současnou rozjitřenou dobu, britské uvědomování si dopadů brexitu či nástup politiků jako je Donald Trump. Jisté ale je, v tomhle světě jeho aktuální album představuje ostrov klidu a až terapeuticky působících písní, které se nikomu nevnucují, ale ochotně se s kýmkoli podělí o svou lehkost, víru a životní sílu.
