Rozbahněný terén pražského Letiště Letňany byl ve středu svědkem večera temných témat. Zatímco superskupina Hollywood Vampires zde zpívala písně o smrti a hrála skladby mrtvých rockerů, hlavní hvězda večera Ozzy Osbourne si jako obvykle liboval v póze šílence. Obojí v lehce groteskní nadsázce, s velkou energií a nostalgickým pocitem neopakovatelnosti.
Hollywood Vampires jsou jen příležitostným sdružením, jehož členové se po skončení turné nejspíš vrátí zpět ke svým původním souborům, a Osbourne se netají tím, že jde o jeho poslední velké turné. To ale tvrdil už před pětadvaceti roky - proto se série jeho současných vystoupení jmenuje No More Tours 2.
Princ temnot, jak si nechává říkat, ničím nepřekvapil. Od zpěváka, který má za sebou více než dva a půl tisíce podobných megakoncertů, se to ani čekat nedalo. Dobře ví, co od něj diváci chtějí, tak proč tedy skoro v sedmdesáti zkoušet něco nového. Stačí, když celkový dojem změní trochu jiná scéna a světelné efekty, které jdou s dobou.
Zhruba 35 tisíc posluchačů tak bylo svědky šouravé upíří chůze, kterou kdysi odpozoroval od Maxe Schrecka z Murnauova němého filmu Nosferatu, podmalovaných očí a typických gest, jež Osbourne sám definoval úvodními slovy: "Nechť šílenství začne."
Nic nového nepřinesl ani výběr repertoáru, kde se dlouhá léta mění jen pořadí písní a podíl skladeb z repertoáru jeho paralelního projektu Black Sabbath. Tentokrát byly tři, přičemž Fairies Wear Boots vyzněla z celého koncertu nejlépe.
Pokud se od posledního vystoupení v Praze na Osbournově sólovém projektu alespoň něco změnilo, je to role kapely. Nikdo nemládneme, a proto nepřekvapí, že se Ozzy trochu stáhl do ústraní. S nezpochybnitelným charismatem sice zůstává centrem dění, ale dává větší prostor muzikantům.
Osbournův koncert se tak víceméně stal show kytaristy Zakka Wylda, který dokázal strhnout nejen svými technickými kousky, ale také nasazením. V historii letňanských koncertů bychom jen těžko hledali lepší výkon kytaristy než Wyldovu středeční exhibici.
Místy se až zdálo, že jde o efektní kytarové instrumentálky, do nichž Osbourne občas něco přidá svým mečivým hlasem. Z hlediska dramaturgie bylo ale nakonec Wylda až moc. Po nekonečně dlouhém sólu zhruba ve dvou třetinách vystoupení vznikl dojem, že už bylo zahráno vše, co zahráno mělo být, a jak se říká, "spadl řetěz".
Hollywood Vampires, jejichž vystoupení předcházelo hlavní hvězdě, byli mnohem zajímavější. Jsou typickým případem kapely, která vznikla jen pro zábavu party rockových veteránů, kteří náhodou chodí do stejné hospody, ale vydařila se tak, že s ní stojí za to vyrazit do světa.
Jak to u příležitostných kapel bývá, většinu repertoáru tvoří přejaté skladby. Členové kapely - a stejnojmenného pijáckého klubu - vybrali písně svých kamarádů, s nimiž rádi sedávali, ale už nežijí. V den, kdy shodou okolností zemřel fenomenální britský bubeník Jon Hiseman, zněla o to smutněji směs skladeb Jima Morrisona z Doors a písně, které připomněly Davida Bowieho, Johna Entwistla z The Who, Lemmyho z Motörhead, Malcolma Younga z AC/DC a Ricka Wrighta z Pink Floyd.
Pokud bereme Hollywood Vampires jako zábavovou kapelu, pak je to asi nejlepší hospodská kapela na světě. Její jádro tvoří tři výrazné osobnosti.
Frontmanem je Alice Cooper, který ze svých sólových projektů do kapely přinesl hororovou stylizaci. I když je podivné, že sedmdesátník stále zpívá své teenagerské hymny School's Out a I'm Eighteen, publikum se nestačilo divit jeho vokálnímu výkonu a energii. S hůlkou v ruce nebo cylindrem vypadal jako principál potulného cirkusu.
Druhým do party je kytarista Aerosmith Joe Perry. Potvrdil pověst brilantního muzikanta se smyslem pro celek. Žádné z jeho sól nebylo tak dlouhé, aby poškodilo kompaktnost skladeb. Ze své hlavní kapely přinesl písně Combination, Sweet Emotion a The Train Kept A-Rollin'. Johnny Burnette, který poslední z nich roku 1956 proslavil jako jeden z prvních rokenrolových hitů, by asi nad takto řízným provedením užasle kroutil hlavou.
Třetí hlavní personou byl herec Johnny Depp. Slavná osobnost v kapele vůbec nebyla jen do počtu. I když jeho současná vizáž ani náhodou nepřipomíná vitálního kapitána Jacka Sparrowa z filmových Pirátů z Karibiku, svým nasazením stačil kontrovat oběma zkušeným kolegům.
Deppovo provedení Bowieho legendární písně Heroes v sobě mělo hloubku, jíž takové skladbě s poselstvím dokáže dát opravdu jen vynikající herec.
A pak začal punk. Ve zběsilé a zároveň cynicky nekrofilní atmosféře se kapele povedlo vytvořit několik nezapomenutelných momentů. Mezihra ve skladbě Baba O'Riley, již známe z desek The Who a televizní Kriminálky New York, nebo přechod z Cooperova hitu School's Out do pinkfloydovského Another Brick In The Wall, Pt. 2 zůstanou nadlouho v paměti každého rockového labužníka.
Hollywood Vampires hráli žánr, kterému se říkávalo proto-punk čili předchůdce punku. Většinou řízné hardrockové skladby s krátkými, údernými sóly, nabité energií. Není proto divu, že po odchodu kapely zazněla z reproduktorů skladba Sex Pistols Anarchy In The U.K.
Škoda že Hollywood Vampires hráli ještě za denního světla a nemohli uplatnit podobné scénické prostředky jako později Ozzy Osbourne.
