Rozhovor - S brooklynskou úderkou Oneida zapomeňte na škatulky, v jejich volnomyšlenkářské hudbě se potkává psychedelický rock šedesátých let, vážnohudební minimalismus, avantgardní jazz, krautrock i hlukové ataky a už patnáct let patří mezi nejvlivnější současné představitele rockové alternativy. 19. března zahrají v pražském Chapeau Rouge a doprovodí je spříznění domácí B4.
Pozornost na sebe přilákali v druhé polovině devadesátých let divokými koncerty ve skladech a opuštěných prostorách v New Yorku a od roku 1999 patří Oneida ke kmenovým kapelám prestižního indie labelu Jagjaguwar (Bon Iver, Dinosaur Jr.).
Na této značce vydali jedenáct dlouhohrajících alb, mezi nimiž najdete i trilogii Thank Your Parents vzdávající hold jejich hudebním vzorům. Součástí jejich „meditace nad historií" je i impozantní trojalbum Rated O. Zatím posledním počinem Oneidy je loňská spacerocková nahrávka A List of the Burning Mountains obsahující jen dvě dlouhé skladby.
Kariéra Oneidy připomíná záhadný organismus - bující, pučící a neustále se transformující do nových podob. Ani muzikanti sami patrně netuší, co přesně z nich vypadne, když se zavřou do svého brooklynského studia a pustí se do improvizací, z nichž se rodí jejich studiová alba. Je to vzrušující dobrodružství pro ně i pro jejich posluchače, a tak se nelze divit, že si Oneida kolem sebe za patnáct let své existence vybudovala pravověrný rockový kult.
Skutečná esence rockové komuny jménem Oneida se ale zjevuje teprve na koncertech, které si brooklynské kvarteto skutečně užívá - jak jinak si také vysvětlit jejich desetihodinová vystoupení, do kterých se občas pustí. O nich, ambicích a (ne)důležitosti hudby jako zaměstnání Aktuálně.cz odpovídali zakládající členové rockového kolektivu Kid Millions a Bobby Matador.
Aktuálně.cz: Jméno vaší kapely jste si vypůjčili od náboženské komunity Oneida z čtyřicátých let devatenáctého století. Oneida je ale také indiánský národ, který obýval oblast dnešního New Yorku. Má jméno odkazovat k tomu, že kapela funguje trochu jako komunita?
Kid Millions: Pravda je taková, že jsme se pojmenovali podle utopické komunity a o domorodých Američanech jsme se dozvěděli až později. Hodně lidí mi připomíná příbuznost s komunitním stylem, se kterým děláme hudbu, ale vlastně si nevzpomínám, že by to byl z mé strany nějaký záměr. Nicméně se shodneme, že to na nás opravdu skvěle sedí.
A.cz: Když jsme u těch komunit, tak Oneida je součástí širšího společenství kapel z Brooklynu, tedy z místa, které má pro fanoušky nezávislé hudby skoro mýtický rozměr. Je Brooklyn pořád místem, v němž se soustředí kreativní potenciál, tak jako tomu bylo řekněme před deseti lety, kdy odtud začala přicházet první vlna indie kapel?
KM: To, čemu se v médiích říká brooklynská indie scéna, je dnes větší a různorodější, než byla řekněme v roce 1997, kdy jsme začínali. A to je pro muziku myslím pozitivní. Ta scéna je dneska tak velká a nepřehledná, že se vůbec necítím kvalifikován vynášet o ní nějaký soudy. Nicméně je tady pořád spousta talentovaných mladých lidí a ve srovnání třeba s tím, jak to vypadalo před patnácti lety, je tady pro kapely i víc příležitostí, kde si zahrát nebo zkoušet…
Bobby Matador: My máme kolem sebe komunitu spřátelených umělců, do které patří i lidi z výtvarný nebo filmový scény, a je to jako jedna z galaxií v obrovským univerzu Brooklynu, na který nemůžeme při vší dobré vůli dohlédnout.
A.cz: Vaše vystoupení připomínají spíše happening než obvyklé koncerty. Jak moc je tento spirituální rozměr důležitý? A jak se vám ho daří přenést do studia při nahrávání desek?
KM: Vysvětlil bych to tak, že živé hraní nás propojuje s vyšším vědomím, nad kterým nemáme pražádnou kontrolu. V tomhle smyslu se to dá považovat za spirituální zážitek. A když točíme desky? Těžko říct. Většina našich nahrávek vzniká ze společné improvizace, jsme v jedné místnosti a džemujeme. Takže je to vlastně určité pokračování koncertního kontinua.
A.cz: Je nějaká současná kapela, k jejímž koncertům vzhlížíte?
KM: Asi Sightings.
BM: Jo, souhlas.
A.cz: V minulých letech jste párkrát hráli desetihodinový koncert v rámci performance nazvané Ocropolis. Kde jste přišli na nápad udělat něco takhle extrémního?
KM: Napadlo nás to, když nás oslovili Flaming Lips, abychom udělali pro jejich newyorský festival ze série All Tomorrow Parties něco neobvyklého, něco jinýho, než děláme obvykle. Měli jsme pocit, že přijít na pódium takového festivalu s naší kolektivní improvizací je už samo o sobě dost jiné, ale tím, že jsme to celé natáhli na deset hodin, to tomu dodalo ještě něco navíc.
A.cz: Dal by se ten zážitek desetihodinového hraní nějak popsat? Přichází přitom nějaký transcendentální zážitek, nebo je to jen nepředstavitelně únavné?
KM: Je to fantastický zážitek v řadě věcí, ale moc se to popsat nedá. Z tělesného hlediska je to samozřejmě extrémní, až si někdy říkám, jestli to vůbec stojí za to, protože vydám strašně moc energie. Člověk si ale uvědomí, jak moc podceňuje, co všechno je jeho tělo schopné ještě vydržet.
BM: Je to polarizační zážitek, buď to miluješ, nebo nenávidíš. Co se týče našeho hudebního vývoje, to byl ale nejzásadnější krok za posledních několik let. Je to extatický i frustrující zážitek, který nás vždycky v tom dobrém smyslu radikálně vykolejí.
A.cz: Všiml jsem si na vašem webu zprávy, že desetihodinové koncerty už nehrajete. Žádají vás o ně promotéři?
BM: To že tam máme napsaný? Fakt?
KM: Jo, ale za správnou cenu zase někdy The Ocropolis zahrajeme!
A.cz: A prý plánujete vydat materiál z jednoho takového koncertu na desce?
KM: No jo, plánujeme.
BM: Je to nahraný! Ale je to zmixovaný? Ještě ne.
A.cz: Kromě ambiciózních koncertů taky natáčíte ambiciózní desky - albové trilogie, trojalba, desky s extrémně dlouhými písničkami. Souvisí tato dobrodružství s tím, že máte vlastní studio?
KM: Je to velmi pravděpodobný. S vlastním studiem jsme mnohem flexibilnější, protože se nemusíme ohlížet na nějaký rozpočet a podobně.
BM: My jsme hodně ambiciózní lidi, alespoň co se týče hudby. A proto všechna naše rozhodnutí podporují naše ambice - je to záměrný proces.
A.cz: Jak se vám vůbec podařilo přesvědčit nahrávací společnost, aby vám vydala trojalbum? Není to komerční sebevražda?
KM: Nemyslím si, že by to Jagjaguwar bral jako potenciální sebevraždu. Věřili v naši hudbu a zase takový distribuční problém to nebyl.
A.cz: Pokud se nepletu, tak ani pro jednoho z vás není Oneida hlavním zdrojem příjmu, protože všichni máte ještě nějaké hlavní zaměstnání. Je to výhoda? Doporučili byste stejný postup začínajícím muzikantům?
KM: Já už jsem muzikant na plný úvazek. Pokud ale chce někdo mít kromě hudby i osobní život anebo třeba rodinu a zároveň uměleckou svobodu, určitě doporučuju mít i normální zaměstnání. Nicméně lidi dělají hudbu z různých důvodů a spousta z nich vlastně nemá s muzikou nic společnýho. Nám dalo běžné zaměstnání kreativní svobodu, ale zase na druhou stranu omezilo život kapely v jiných směrech. Shrnul bych to tak, že muzikanti by se měli vydat nějakou cestou a stát si za ní. Ať už se rozhodneš tak či onak, věci se vždycky nějak poskládají.
BM: Já mám kromě Oneidy i další zaměstnání a vyhovuje mi to. Ale Oneida určitě není můj koníček, je to životní poslání. A co se týče životních poslání, tam se těžko radí - důležitá jsou osobní rozhodnutí.
A.cz: Vaše kapela existuje už patnáct let, což je celkem dost na takhle experimentální a volnomyšlenkářskou kapelu, jejíž členové mají i další hudební projekty. Jste překvapeni z toho, že jste přežili tak dlouho a zároveň zůstali při kreativní síle?
KM: Myslím, že kariéra každého z nás je vepsaná do DNA kapely. Takhle jsme ji od počátku zamýšleli a nastavili jsme priority, kterými je společné natáčení desek a společné hraní. Žádným způsobem se navzájem neomezujeme a jsme to, co vidíš.
BM: K tomu se už nedá nic dodat.
