Akronym pro U Gotta Love Yourself, v překladu Musíš milovat sám sebe, si dokonce nechal vytetovat pod levé oko. Na albu promlouvá o návykových látkách, vztazích a duševních problémech. Nebo také o hudebním mainstreamu, který je podle něj prosycený toxickou pozitivitou a vyprázdněnou sebeláskou. Vůči nim se osmadvacetiletý Brit, jenž byl nominovaný na prestižní cenu Mercury Prize a vloni patřil k hvězdám festivalu Rock for People, se svou třetí studiovou deskou staví do první linie hudební opozice. Vypráví o svém světě, který je všechno, jen ne ideální.
Čerstvá nahrávka představuje další díl skládačky, již Slowthai začal stavět před čtyřmi lety. Kluk z chudých poměrů vyrůstal s matkou samoživitelkou na opomenutém předměstí města Northampton, bratr mu zemřel asi rok po narození. V roce 2019 vydal Slowthai debutovou desku Nothing Great About Britain. A obul se na ní do britského nacionalismu i vlády, kterou mají už třináctým rokem pod kontrolou konzervativci.
Úderně, s přízvukem typickým pro střed Anglie, otevřel otázku společenských nerovností, kritizoval toho času ještě žijící královnu Alžbětu II. nebo na předávání Mercury Prize před kamerami vytasil maketu uříznuté hlavy tehdejšího premiéra Borise Johnsona. Rapoval někdy do špinavého podkladu blízkého žánru postpunk, jindy navazoval na grime, což je specificky anglická verze hip hopu, rozvíjející zvuk elektronické klubové scény i karibské tradice. Ne náhodou - raperovi předci přicestovali do Velké Británie coby levná pracovní síla z Karibiku.
Na předloňském druhém albu se Slowthai přesunul od kritiky společnosti k osobnějším tématům. I když třeba singlem NHS nazvaným podle britské Národní zdravotní služby zároveň poukázal na nefér pracovní podmínky lékařů a sester, kterým lidé za pandemie po večerech tleskali z oken. Hezké, ale jídlo si za to přepracovaný a špatně placený člověk nepořídí.
Nynější třetí nahrávka Ugly je v mnohém přirozené pokračování Slowthaiovy cesty. Svět kritizuje pořád, ale začíná u sebe. Na albu produkovaném Danem Careym, který spolupracuje s rockery Fontaines D.C. nebo Wet Leg, navíc naplno znějí kytary. Ať už mají blíž k alt-rocku, indie nebo žánru z 90. let zvanému shoegaze, po dvou víceméně čistě rapových deskách je to výrazná změna. Grimeové beaty prakticky zmizely, místo nich se Slowthai obrací ke kapelám Radiohead, Pixies, Nirvaně nebo před čtyřmi roky zesnulému outsiderskému písničkáři Danielu Johnstonovi. Všechno jsou to vlivy, jež se v jeho tvorbě dosud ozývaly spíše náznakem.
Slowthai navíc začal zpívat. Přinejmenším stejnou měrou, jakou třeba v novém tracku Fuck It Puppet rapuje, představuje v melodických skladbách Falling nebo 25% Club "lajdácký" pěvecký přednes. Něčím připomíná songwritera Kinga Kruleho.
Ne každý je z posunu nadšený, například recenze hudebního serveru Pitchfork se ptá, jestli "chtěl Slowthai rockovým albem naštvat své rapové fanoušky". A kromě jiného kritizuje právě jeho zpěv, který prý zní jako karaoke. Pěvecký projev skutečně je nedokonalý, právě tím ale působí svěže. Na chvíli si můžeme všichni oddechnout, že ne všechno musí být perfektní. To Slowthai opravdu není - a my také být nemusíme.
Raper se prostě vykašlal na očekávání druhých. A téma nedokonalosti prosakuje velkou částí alba. Ať už v individuální rovině, kdy se hudebník přiznává k vnitřní temnotě, nebo té profesní.
"Umění nakonec dělám sám pro sebe, stejně jako hudbu, takže pokud si je užívám já, nic jiného mě nezajímá. To, jak žiju, by mělo být oproštěno o očekávání kohokoliv jiného," řekl před vydáním desky. Jak pestrou má posluchačskou základnu, ukazuje klipem k singlu Feel Good, do kterého se mu přihlásilo přes čtyři tisíce fanoušků. Slowthai jich pětatřicet vybral a každého s kamerou překvapil přímo u nich v pokoji.
Ke zpěvu se postupně odhodlával na předchozích deskách. Na Ugly se mu už prostě nechtělo tolik rapovat. "Předtím byl pro mě s tím, co jsem měl k dispozici, rap jediným způsobem vyjádření. Teď mám větší tvůrčí svobodu, tak jsem si řekl, proč jí nevyužít," vysvětluje.
Novou desku otevírá songem Yum, v němž nejdřív jednu po druhé sází fráze, jaké slýcháme od popových hvězd i influencerů. "Jsi král, jsi královna, jsi génius," vyjmenovává na úvod. Pak ale pozve posluchačstvo za oponu, mluví o terapii i svém nevázaném životě. O alkoholu, drogách, sexu, vlastně i únavě - bez skrupulí. "Dýchej," radí mu tady terapeut, zatímco se muzikant v songu stěží nadechne v panické atace.
"Omluvte mě, zatímco se zničím / Protože mně je to u p*dele," opakuje na konci Yum. Deska by klidně mohla být jeho voláním o pomoc, ale jenom takhle to Slowthai nemusí myslet. Při pozornějším poslechu se zdá, že kromě sebe zároveň mluví o čím dál polarizovanější společnosti, o lidech, co ve Velké Británii nemají na jídlo, o klimatické krizi nebo nečinnosti mocných.
Navazující track Selfish rytmicky i tematicky připomíná čtyři roky starý hit Doorman. Hudebně je ale naléhavější a Slowthai ho zpívá s cyničtějším nádechem. Vypráví o tom, jak dnes každý myslí jen na sebe a že lidé udělají všechno pro to, aby mohli stoupat po společenském žebříčku. Pak se ptá, kde je ta hranice, kdy už člověk nebude muset tolik dřít. "Máme, co si zasloužíme / Z nějakého důvodu se neponaučíme," zpívá na konci Selfish.
V písni Never Again nechává nahlédnout do vztahu s bývalou partnerkou a matkou svého skoro dvouletého syna, v Happy říká, že je v pořádku plakat, a klišovitě dodává "láska je štít / naděje je mé brnění". V kompozici Falling se pořád dokola ptá, jestli někdy máme pocit, že padáme - protože já to tak cítím, zpívá tady ledabyle.
Titulní track Ugly nahrál s irskou postpunkovou kapelou Fontaines D.C. Kromě ní na desce hostují anglická raperka Shygirl nebo skotský producent Sega Bodega.
Slowthaiova novinka může být bez většího přehánění jednou z desek roku. Kromě toho, že se skvěle poslouchá, je brutálně upřímná bez snahy o mesiášství. Tu neměl nikdy, na rozdíl třeba od amerického rapera Kendricka Lamara, který loni vydal taktéž introspektivní, sebezpytnou desku.
Ugly si Slowthai nahrál především sám pro sebe jako malou zpověď jednoho nespoutaného života v chaotickém světě. Nakonec k ní ale možná přiláká víc lidí, než kdyby komfortně zůstal u rapu. Nepředvídatelnost, jaká je mu zjevně vlastní také v osobním životě, mu v hudební rovině posloužila. Slowthai překvapuje, uvelebuje se v několika škatulkách zároveň, čímž je nakonec úplně vymazává. Marně tápat, do jaké kategorie jeho album zařadit, je svým způsobem radost - dává ochutnat svět, kde mohou lidi prostě jen být, jak se jim líbí.
Album
Slowthai: Ugly
Interscope Records 2023
