reklama
 
 

Recenze: King Krule je osamělý chodec po velkoměstě. Má velký talent, do barda ale potřebuje dospět

20. 10. 2017 13:21
King Krule.
Třiadvacetiletý britský písničkář a velký talent, jenž si říká King Krule, zní ze všeho nejvíc jako Tom Waits. "Jenže Waits umí na svých deskách zaníceně vyprávět příběhy ztracenců, kteří si hrdě kráčeli životem bez ohledu na společnost, King Krule má ve středu zájmu ponejvíc sám sebe a křivdy, které na něm spáchal svět," píše v recenze jeho nového alba The Ooz Karel Veselý.

Před šesti lety se zpěvák Archy Marshall objevil na festivalu Creepy Teepee v Kutné Hoře. Tehdy vystupoval pod jménem Zoo Kid, bylo mu sotva sedmnáct, ale suverénně se postavil na pódium jen s elektrickou kytarou a hlouček diváků si rychle získal silnými písničkami o osamělosti. Přesto ten večer působil dojmem, jako kdyby zpíval hlavně sám pro sebe.

Od té doby se toho vlastně zas tak moc nezměnilo. Jistě, nyní sbírá chválu od osobností typu Beyoncé a Kanye West až po vlivná média typu Pitchfork, i jeho nové desce The Ooz ale vévodí intimita a síla zpovědi někoho, snad ani nepotřebuje posluchače, kteří by ho poslouchali.

Kolik jmen, tolik emocí

Marshall za svou krátkou kariéru vystřídal několik jmen a projektů, jako kdyby se nikdy nechtěl pevně rozhodnout, kterým žánrovým směrem se vydat. Některé byly míněné více a jiné méně vážně - jako třeba internetová persona Edgar the Beatmaker, "hiphopový producent z České republiky", pod jehož jménem vydal v roce 2013 album Darkest Shades of Blue. 

Přezdívka King Krule má ale v jeho diskografii speciální postavení. Byl to totiž debut 6 Feet Beneath The Moon, který mu v roce 2013 pomohl k výraznému průlomu.

Předloňské album A New Place 2 Drown pak vydal pod svým občanským jménem Archy Marshall a bylo ve znamení elektronické produkce. Na novince The OOZ se jako King Krule vrací k písničkářskému stylu svých raných nahrávek, do něhož ale příležitostně prosakují vlivy hip hopu, punku, R&B, trip hopu, dubu nebo jazzu.

Městské deprese

Písně ze čtyři roky starého debutu King Krulea doprovází na YouTube záběry špinavých londýnských ulic z bezpečnostních kamer. V podobném duchu se nese i vizuální zpracování nového materiálu. V klipu k singlu Czech One se hudebník prochází ulicemi velkoměst, v Dum Surfer ovládne večer v zaplivaném klubu kapela sestavená ze zombies. Mimochodem, onen producent z České republiky a singl Czech One odkazují k tuzemským kořenům: hudebníkova babička pochází z Česka. 

Estetika všeobecného úpadku jako kdyby pronikala i do hudby samotné - písně působí rozklíženě, nedodělaně, zdánlivě odfláknutě. Ležérnost se mísí se znechucením, nuda a apatie si podávají ruce s únavou.

Silné a tradičně vystavěné písně střídají improvizace, které jako kdyby vznikaly ve tři ráno s barovou kapelou v zádech. Když King Krule zařadí uprostřed alba vedle sebe Lonely Blue a Cadet Limbo, je to trochu jako test posluchačovy trpělivosti. Zkuste neusnout.

The OOZ je záznamem toulek a pozorování příliš citlivého mladíka, kterého zklamala láska, jeho generace a dost možná i celý svět. Útržky příběhů z nočního Londýna propojuje temná nálada, do níž pronikají stopy psychické choroby. ("Myslím si, že ona si myslí, že jsem bipolární," zpívá v Biscuit Town.) Všechno má držet pohromadě osobitý Kruleův projev, kterému vévodí zvláštně astmaticky zastřený hlas, ze všeho nejvíce připomínající Toma Waitse.

Příliš mnoho balastu

Jenže zatímco barový král Waits umí na svých deskách zaníceně vyprávět příběhy ztracenců, kteří si hrdě kráčeli životem bez ohledu na společnost, King Krule má ve středu zájmu ponejvíc sám sebe a křivdy, které na něm spáchal svět. V třiadvaceti asi pochopitelné téma, pro silné písničkářské album, jakým The OOZ chce být, je to ale bohužel trochu málo.

Deska obsahuje několik skvělých skladeb, jimiž King Krule prokazuje svůj mimořádný písničkářský talent. Singly Dum Surfer, Half Man Half Shark nebo Czech One mají všechno - od silných vemlouvavých melodií po uhrančivou náladu.

Na celém albu ale začíná být zpěvákova sebestřednost maličko otravná. Jako celek je deska neúměrně dlouhá, což se dá říct i o většině jednotlivých písních: jako kdyby nevěděly, kdy skončit.

King Krule: The OOZ

Vydalo True Panther Sounds, 2017 
Hodnocení Aktuálně.cz: 70 %

Slovo z názvu alba odkazuje na produkty lidského těla - vlasy, odumřelou kůži, tekutiny, kterých se zbavujeme, bez nichž bychom ale nemohli existovat. King Krule téma samozřejmě pojímá metaforicky a všímá si všemožných "životních zbytečností". Na nahrávce samotné ale bohužel jako kdyby tenhle balast převážil nad silnou výpovědí.

King Krule ale možná potřebuje do role písničkářského barda zpívajícího o velkých věcech teprve dospět.

autor: Karel Veselý | 20. 10. 2017 13:21

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama