Ve skromném interiéru srubu z borového dřeva si podle svých slov připadala jako uvnitř akustické kytary, a proto se tu cítila jako doma. Z těsného soužití vznikly dvě prostě nazvané nahrávky Songs a Instrumentals. Jsou výsledkem téměř úplného splynutí hlasu s nástrojem a naplněné na kost ostrouhanými emocemi.
Lenkerová je instinktivní písničkářka a její skladby neprochází složitým produkčním procesem. Deska Instrumentals je postavená na kytarové improvizaci, zvucích lesa nebo vrzající podlahy, má až ambientní atmosféru a představuje pomyslné okno do srubu, kde hudebnice pobývala.
Folkové Songs jsou pak oknem do duše. Možná jde o největší klišé a nejohranější příběh v historii populární hudby, ale písně o ztracené lásce, samotě, toužení, lítosti či zrádnosti paměti podává Lenkerová s tak odzbrojující upřímností, že je posluchač skutečně prožívá s ní.
Devětadvacetiletá rodačka z města Indianapolis má za sebou pozoruhodnou kariéru, přestože do širšího povědomí se dostala teprve před pěti lety, především jako zpěvačka indiefolkové kapely Big Thief.
Díky pozornosti a nadšeným recenzím hudebního serveru Pitchfork se sestava inspirovaná folkařstvím Neila Younga i noise rockem Sonic Youth stala senzací. Původem brooklynské kvarteto jen minulý rok vydalo dvě desky: kosmický folk na U.F.O.F. a rockovější Two Hands. Ve stejném roce byli navíc Big Thief nominováni na Grammy za nejlepší alternativní album.
Lenkerová k tomu ještě přisadila sólovou desku Abysskiss a loni podepsala hned tři nadšeně přijaté nahrávky.
Svou hudbou zapadá do nové vlny konfesních písničkářek, jako jsou Američanky Phoebe Bridgersová a Lindsey Jordanová, vystupující pod přezdívkou Snail Mail. Do strnulého žánru, kterému dlouho dominovali smutní kluci s kytarou, přinášejí nové příběhy a citlivost.
Pro Lenkerovou se romantická láska neomezuje pouze na muže. Na novince Songs zpívá také o tom, jaké úzkostné je žít ve vztahu, v němž ten druhý naléhá na založení rodiny.
Skladba Ingydar filozofuje nad nelineárností času; jak vzpomínky neodcházejí, ale jsou pevnou součástí osobnosti - a s každým rozchodem člověk něco ztrácí a něco v něm zůstává. "Jsi ode mě tak daleko jako paměť, příslušenství se různě porouchává," zpívá v melancholické skladbě.
Písně jsou pro Lenkerovou jako schránky pocitů, které nechce zapomenout, jak řekla časopisu New Yorker. Zaznamenat všechny emoce a vzpomínky na albu pro ni bylo součástí autoterapie. Životní události touto cestou zpracovává, zároveň si je nese s sebou, čímž navazuje na "deníkové" písničkářství Joni Mitchellové.
Vyloženě dokumentárně pak působí druhá nahrávka Instrumentals, kde najdeme jen dvě skladby. Každá má kolem dvaceti minut a fungují spíš jako série zákulisních záběrů či bonusový materiál než samostatná deska.
"Ó, prázdnoto, pověz mi o své povaze, vyplňuji tě otázkami, vysvětlováním a hudbou," zpívá Lenkerová v singlu Zombie Girl s prostou melodií o tom, jaké to je, když už není komu psát milostné zprávy a člověku dělají společnost jen ptáci v korunách stromů či mouchy za oknem.
Samotu v průběhu končícího roku prožil v domácích karanténách každý po svém. V podání Adrianne Lenkerové však nadčasové téma osamocení dostává nové souvislosti. Především v představivosti každého posluchače, který si písně může vyložit po svém.
Dvojice desek Songs a Instrumentals nedává odpovědi, jen vzbuzuje další otázku: lze v samotě najít něco strašlivého, nebo naopak krásného?
Album
Adrianne Lenker: Songs & Instrumentals
4AD 2020.
