Recenze - V jedné scéně posledního filmového zpracování dětského románu Karlík a továrna na čokoládu nastoupí hrdinové do lodi, která se má pod vedením přičinlivých Umpalumpů vydat na výpravu po čokoládové řece. „Vědí vůbec, kam plujou?" ptá se jedno z dětí a Willy Wonka v podání Johnnyho Deppa zcela blahosklonně odpoví: „Ne. Nemají zdání, kam loď uhání."
Při poslechu alba Pink Friday: Roman Reloaded trinidadské rapperky a zpěvačky Nicki Minaj si na jeho rýmovačku vzpomenete a možná budete mít i podobný tísnivý pocit jako posádka: loď s pracovitými Umpalumpy za kormidlem (rozuměj: týmem studiových producentů) se prohání fantaskním světem popové čokoládovny, v němž se v každou danou chvíli může stát úplně cokoliv. A tím, „kdo neví kam uhání" nejsou jen producenti, ale hlavně Nicki Minaj osobně, která rozhodně nechce zůstat jen dobrosrdečným Karlíkem a s chutí hraje i šíleného Willyho Wonky, otylého Augusta, rozmazlené Veruky i televizního maniaka Mikyho.
Nicki chvíli chrlí sprosté nadávky do minimalistického hiphopového beatu, o něco později se rozplývá v soulové baladě a o pár minut na to už trsá do eurodance beatu. A všechno to postrádá jakoukoliv logiku. Asi jako ji postrádá věta „Zmrdi, tohle je šestá světová válka!", kterou křičí v úvodní skladbě Roman Holiday hlasem jejího alter ega - věčně nasupeného gay modela Romana Zolanského. A ptát se v tuto chvíli proč, je nesmyslné; Nicki Minaj nepotřebuje žádné důvody.
Všudypřítomnost je iluzí slávy
Nicki v rozhovorech často přísahá na Madonnu a její umění popu jako čistokrevné schopenhauerovské „vůle ke slávě". Nikdy by ale zároveň nemohla existovat bez své arcirivalky Lady Gaga, která z popu udělala multimediální atak, v němž sociální sítě a YouTube fungují jako tělesné implantáty. Zatímco „Lady Monster" mobilizuje svoji armádu příšerek přes taneční hudbu, Nicki má svoji doménu v hip hopu. V roce 2009 ji po sérii pololegálních alb objevil rapper Lil Wayne a podepsal na svůj label Young Money Entertainment.
Talentovaná rapperka si pak udělala jméno hostovačkami na singlech svých kolegů (Young Money - Bedrock, Ludacris - My Chick Bad, Trey Songz - Bottoms Up), očekávané debutové album Pink Friday ale bylo několikrát odloženo, protože mu pořád chyběl kýžený hit. Aby ho našla, vypouštěla Nicki jeden track za druhým s tím, že se třeba některý chytí. Stejným způsobem pokus-omyl propagovala i svoji druhou deskou: její první singl Roman in Moscow z prosince loňského roku na novince nakonec vůbec nenajdete a další nepovedený atak na žebříčky Stupid Hoe je milosrdně schovaný na samém konci stopáže.
V této taktice tkví další podstatný rozdíl mezi Lady Gaga a Nicki Minaj. Kariéra první jmenované alespoň zpočátku připomínala dobře naplánovaný puč vedoucí k ovládnutí žebříčků, Nicki Minaj působí víc jako neřízená střela, která vlastně ani neví, co chce světu říct, ale o to víc chce být slyšet. A tak jen chrlí nekonečnou záplavu internetových singlů, klipů nebo mediálních spektáklů, které mají jediný cíl - replikovat její existenci ve světě virálních fenoménů.
Není to jen zoufalá ruská ruleta. Stejně jako u Lil Wayneho vytváří záplava promosinglů iluzi všudypřítomnosti, která je v dnešním světě v podstatě totožná se slávou. V letech 2010 a 2011 nasázela Minaj do první americké stovky skoro čtyřicet singlů (většina z nich byly hostovačky) a toto zahlcení všech informačních kanálů se stoprocentně vyplatilo. Přes pomalý rozjezd nakonec rapperka prodala svého debutu Pink Friday v USA skoro dva miliony kusů, což je mimochodem více než kritikou ceněná deska My Beautiful Dark Twisted Fantasy rapového matadora Kanye Westa. (Na níž Minaj - jak jinak - hostuje ve dvou skladbách.)
Dobře hrané šílenství
Když se před dvěma lety Nicki Minaj nechala na obal své desky Pink Friday vyfotit jako panenka Barbie, byl to nejspíše jen ironický vtípek odkazující k její lásce k pestrobarevným módním kreacím na hraně kýče. Při poslechu její albové novinky se ale podobnost s umělohmotnou hračkou, jejíž kouzlo absolutní podřízenosti kdysi trefně shrnula dánská skupina Aqua ve svém eurodance kolovrátku Barbie Girl („můžeš se mě dotýkat, můžeš si se mnou hrát"), vrací jako bumerang.
Populární hudba je krajinou fantazie, v níž interpreti libovolně přebírají identity a hrají si s nimi. A tady stojí za to připomenout, že prvním zpěvákem, který vytvořil svého popového „avatara" nebyl David Bowie, ale černošský soulový showman Screamin' Jay Hawkins, autor hitu I Put a Spell On You. Pro Afroameričany je nasazování masek součástí taktik přežití v bílé společnosti, Nicki Minaj ale spíše než důmyslnou hru s identitou připomíná právě submisivní Barbie, která se od svých producentů nechá převlékat z jednoho bláznivého oblečku do druhého, až z ní nakonec zůstane jen jen chladný laciný umělohmotný prefabrikát. A její loď přeplněná „postavičkami" se utopí v čokoládové řece.
Debut Pink Friday působil poněkud chaoticky, ale bylo v tom vlastně cosi kouzelně naivního. Když dohraje schizofrenní Roman Reloaded, skoro nevěříte, že jste si poslechli album jedné interpretky. Minaj moc dobře ví, že její největší síla je v rychlopalném přednesu do skeletonu hiphopového beatu. Roman Holiday a I am Your Leader skvěle kombinují rapovou výstřednost a popový tah na bránu. Když se v Come On a Cone rozjede do smyčky připomínající houkačku, je to napůl náboženská glossolalie a napůl drmolení šílence. Jednu chvíli svým konkurentům vyšle poněkud absurdní vzkaz „Dám ti svoje p**o do ksichtu", který se jí ale natolik zalíbí, že větu začne pořád opakovat a následně ji zazpívá pseudooperním hlasem. V tu chvíli vás napadne, že se zrodila nová Missy Elliot, další ženská rapperka, která dokáže překročit maskulinní hiphopové stereotypy a vstoupit do volného prostoru svobody. A prvních dvacet minut Roman Reloaded opravdu působí jako čistokrevné hiphopové album, jakási ženská obdoba maniakálního chrlení Lil Waynea.
Jenže pak se něco zlomí a album přeladí na zcela jinou stanici. Otěže převezmou producenti jako RedOne (Lady Gaga) nebo Dr. Luke (Avril Lavigne, Ke$ha), Nicki začne zpívat a vpluje do vod žvýkačkového popu pro náctileté, ve kterých se posluchač rochní zbytek desky.
Za dvoumilionový prodej debutové desky Pink Friday může hlavně singl Super Bass, poněkud opožděný taneční hit, který ji na jaře vrátil do Top 10. A dvě třetiny nového alba jsou okatým pokusem, jak žebříčkový úspěch zopakovat. Na tom by nebylo apriori nic problematického, kdyby se ovšem Nicki Minaj a její producenti jen nesnažili napodobit současné hitparádové šlágry Rihanny (Beautiful Sinner), Katy Perry (Marilyn Monroe, Fire Burns) nebo LMFAO (Automatic, Pound The Alarm).
Pop nekonečných potěšení
Nicki Minaj není první ze současných hvězd, kdo proměnil album na čekárnu potenciálních hitů, které třeba v následujících dvou letech zapadnou do dramaturgie některého z rozhlasových formátů. To nakonec dělá i Beyoncé, o Katy Perry nemluvě. A kdo vůbec potřebuje uměleckou integritu, koherenci nebo originalitu, když se sypou hity.
Jenže Nicki Minaj se od začátku své kariéry snaží předstírat, že hraje jen podle vlastních pravidel. Velkou otázkou ale je, jaká ty pravidla vlastně jsou? Je za jejím přitakáním popové šmíře nějaká meta-meta-ironie? Je za sexistickou vizáží schované nějaké radikální feministické gesto? Bylo její exorcistické vystoupení na Grammy kritikou křesťanství? A je to převrácení dávných rasistických minstelských show, v níž běloši hráli černochy, když se stylizuje do japonských ganguro, fanatických obdivovatelek r'n'b hvězd z MTV, které si vpichují do těla kožní pigment, aby vypadaly jako černošky? A nebo jsou desky její desky jen obdobou fekálního humoru komedií typu Blbý a blbější?
Kariéra Nicki Minaj asi nejvíce připomíná estetiku japonského popu - toho bizarního hyperreálného univerza, jehož páteř tvoří průmyslem pečlivě vyrobené celebrity, jejichž sláva se násobí fotkami na obálkách časopisů, učinkováním v reklamách, televizních seriálech a samozřejmě pestrobarevných klipech. Hudba? Ta je natolik zaměnitelná, že už vlastně nehraje vůbec žádnou roli.
Uměleckou performanci Lady Gaga ještě drží silou vůle pohromadě filosofie osobního sebeurčení („byla jsem takto zrozena"), u Nicki Minaj popkultura vstoupil do sféry, kdy už jen nadsvětelnou rychlostí generuje chvilkové slasti zcela prosté logiky. Nicki Minaj chce působit jako geniální šílenec, ale ve skutečnosti je spíše produktem šíleného světa, který sám „nemá zdání kam uhání".
Nicki Minaj: Pink Friday: Roman Reloaded. CD, 69 min. Vydala společnost Universal Music, 2012.
