Recenze - Kanadský písničkář Neil Young se na svém čtyřiatřicátém sólovém albu dal po osmi letech dohromady se svou doprovodnou skupinou Crazy Horse. Výsledek nese název Americana, nenechejme se tím ale odradit.
Najdeme na něm desítku lidovek a zlidovělých kusů typu Oh Susannah, Clementine a Wayfaring Stranger a coby jedenácté, závěrečné číslo verzi britské hymny. Je zařazena coby příspěvek k oslavě výročí panování Alžběty II., oficiální hlavy Youngovy rodné Kanady? Nebyl by to ale Neil Young, aby z takhle omšelých rekvizit nevykouzlil působivý tvar.
Uvěřitelný v rocku i country
Neil Young je poklad severoamerické hudební scény srovnatelný snad jen s Bobem Dylanem. Pohybuje se na hraně folku a rocku, dává přednost syrovému, dřevnímu zvuku a coby zpěvák je nezaměnitelný. Na rozdíl od Dylanova nosového mumlání ale vládne vysokým tenorem, na rozdíl od Dylana je uvěřitelný v countryové i hardrockové poloze.
Bob Dylan se po letech hledání ideálního zvuku (na albech z osmdesátých a devadesátých let) v současné době uzavřel do škatulky, v níž kromě něj nikdo nebydlí, Youngovy výlety vstříc žánrovým experimentům jsou úspěšnější, ať už mluvíme o „robotické" desce Trans (vokodérem prosáklé odpovědi na kraftwerkovskou klasiku Komputerwelt a zároveň metaforou ztížené komunikace zpěváka a jeho mentálně postiženého syna - „zpívám něco, čemu není rozumět") nebo o soundtracku k Jarmuschovu psychedelickému westernu Mrtvý muž, který je sestřihem improvizací na kytaru a varhany, jež Young nahrál během trojí projekce černobílého snímku.
To jsou ale jen perličky v moři solidního písničkářství, které na sebe bere podobu westcoastového folku (jako jediný z čtveřice CSN&Y se Young-umělec „dožil současnosti"), country, bigbítu i grunge - ne nadarmo je Young označován za „praotce" tohoto žánru. Při turné k albu Mirrorball natočeném s Pearl Jam zavítal v polovině devadesátých let i do Prahy a je třeba říci, že zrovna Eddie Vedder a spol. by bez jeho inspirace zněli úplně jinak, než znějí: slyšte třeba jejich raný hit Daughter.
Youngova minulá řadovka, předloňská Le Noise, byla mistrovským kusem jen pro hlas a kytaru, většinou patřičně zkreslenou. Letos se Young vrací ke kořenům a spolehlivé kapelní sestavě - „dvě kytary, basu a bicí nepřekonáš," píše na obalu jedné své desky Lou Reed.
Termín americana, který dal albu název (titul téhož jména natočil kdekdo, například neopunkeři Offspring), se používá pro označení amerického národního hudebního pokladu: stovek obecně populárních čísel s větší či menší příchutí blues, country, apalačských lidovek, blues, ale i bluegrassu a jižanského rocku.
"Se zvukem dnešní muziky mám problém"
Ve zpěvníku americany najdeme nejen staleté kusy, ale i nová dílka umělců vycházející z výše uvedených tradic. Coby rozhlasový formát byla americana definována pro potřeby umělců, jejich tvorba ignoruje hranice rocku a country a tudíž se nehodí do vysílání stylově puristických stanic. Snad i proto je termín americana poněkud nejasný a leckdy bývá považován za synonymum stylu alternative country. Youngova Americana, jak již bylo řečeno, sestává především z tradicionálů, sám Kanaďan v kostkované košili na ní nepřispěl ani jednou vlastní písní. To ale neznamená, že by se na ní jako autor patřičně nerealizoval.
Neil Young pracuje rychle a jednoduše. Studiových kudrlinek a složité produkce se vzdal hned na svém druhém sólovém albu After The Gold Rush v roce 1970 a upřednostňuje sílu okamžiku a prostoty. S Crazy Horse se jednoduše zavírá do zkušebny, stodoly či studia, nazvučí, odpočítá a tradá.
Některé písničky začínají náhlým fade-inem, jako kdyby zvukař nebyl předem upozorněn, že už se jede, jiným do závěrů pronikl hovor hudebníků hodnotících teprve doznívající verzi, někde je něco příliš dlouhé nebo příliš rozskřípané, síla zachyceného okamžiku ale většinou převáží. Dřevnost zvuku má u Younga i „politický" rozměr. „Se zvukem dnešní muziky mám docela problém," cituje zpěváka v souvislosti s novým albem Rock & Pop. „Nelíbí se mi a vyvolává ve mě zlobu. Jsme ve 21. století a máme nejhorší zvuk, jaký jsme kdy měli. Co se stalo?"
K americkým lidovkám a zlidovělým písním na Americana přistoupil Young, jak se zdá, opravdu poté, co jej políbila múza okamžité inspirace a volnosti. Některé verze slavných písní se natolik liší od podoby, v níž je většinou známe, že není přehnané tvrdit, že Young a spol. obalili staré texty novou hudbou.
Nejvíce v tomto ohledu překvapí úvod alba - Oh Susannah, Clementine a Tom Dula - s dříve neslyšenými refrény a odpovídačkami. Všechny znějí znepokojivě a neotřele, zatímco méně překopané kusy jako This Land is Your Land, Get a Job či Travel On jsou zkrátka energickými, solidními coververzemi. Čím méně zbytečné „památkářské" úcty k materiálu ale Young projevuje, tím je deska lepší.
Drsné sloky
Některé písně se dočkaly i delších textů, než s jakými je obvykle známe, ty si ale Young nevymýšlel: „V každičké z těch písní byly vypouštěny sloky," cituje Younga dvojměsíčník American Songwriter.
„A to ty klíčové sloky, které těm písním dávají život. Jsou trochu drsné na to, aby si je zpívaly děti ve školce. Originály jsou mnohem temnější, je v nich mnohem více protestu - vynechané sloky v This land Is Your Land jsou časové, v Clementine zase pěkně temné. Téměř každá se týká smrti člověka, boje mezi životem a smrtí. O tom se už moc neví: ty písničky byly předělány v něco mnohem lehčího. Tak jsem se od té jemnější interpretace odřízl. S novými melodiemi a aranžemi můžeme docílit, aby lidová hudba smysluplně hovořila k téhle generaci."
Nevím, jak tyhle tradicionály promluví k nové generaci (k severoamerické jistě jinak než k té v jiných koutech světa, kde je „nesáli s mateřským mlékem"), jisté ale je, že se na albu Americana ocitly v roli střeliva kalibrovaného pro youngovský countryrockový kánon.
Zvuk alba je podobný zvuku většiny alb, která Young s Crazy Horse natočil, na mysl vytane třeba dvaadvacet let stará Ragged Glory. Vše je vlastně tak, jak má. Překvapení v podobě předloňské Le Noise se nekoná, Young se ale svého kopyta i tentokrát drží smysluplně.
