| Linkin Park - Living Things (Warner Music |
Nu-metal byl poslední hudební žánr mladých bílých naštvaných mužů, než začali ve velkém polykat antidepresiva. Nová deska Linkin Park je pokusem, jak na nějaký čas "pilule štěstí" vysadit a vrátit se zase k agresivnímu soundu veleúspěšného debutu Hybrid Theory. Konceptuální hrátky a experimenty posledních alb Minutes to Midnight a A Thousand Suns jsou zapomenuty a Mike Shinoda a spol. se prý znovu cítí „ve své kůži" (rozumějte „necítí", je to trochu komplikované) a kdo by to nechápal, tak mu to do tváře vmete modulovaný řev ala Skrillex v první skladbě a minuta a půl industriální nenávisti skladby Victimized.
Ve skutečnosti ale Linkin Park zní vlastně pořád stejně - jako hodní kluci z dobrých rodin, kteří si hrají na metalovou kapelu. Když si z písniček jako je pilotní singl Burn It Down nebo I'll Be Gone odmyslíte kytarovou muskulaturu a bombastické aranže, zůstanou jen tuctové melodie. Jakoby se někam vytratila lehkost, se kterou dříve vystřelovaly na jedné straně stadionových arén riffy a na té druhé pěsti fanoušků. A přitom když zkusí výlet do tradičního rockového písničkářství ala Neil Young v Castle Of Glass, výsledky jsou celkem uspokojující.
Nejzajímavější věcí na Living Things je nakonec způsob, jakým Linkin Park desku propagují licencováním nových písní mimo tradiční hudební obory. Powerless uslyšíte ve filmu Abraham Lincoln: Vampire Hunter a skladba Lies Greed Misery zní z reklamy na nejnovější díl počítačové hry Call Of Duty and Medal Of Honour, v níž bude prý ke slyšení i Castle of Glass. Je to možná jeden z posledních způsobů, jak v bídě hudebního průmyslu vydělat na písničkách ještě nějaké peníze, jen páté studiové album Linkin Park dostává trochu pachuť výběru „písniček, které znáte z reklamy".
| Maroon 5 - Overexposed (Universal) |
Jeden překvapivý hit může převrátit kariéru kapely úplně naruby. Třetí studiové album Maroon 5 nazvané Hands All Over před dvěma lety vypadalo na velký propadák než z něho americké kvarteto vytáhlo čtvrtý singl - disco-popovou odrhovačku Moves Like Jagger. Píseň s hostující Christinou Aguilera je dostala do rádiových rotací, jež nezažili od průlomového úspěchu She Will Be Loved v roce 2004. S novou deskou se rozhodli nenechat nic náhodě a s plánem na další posílení popularity si do studia si pozvali nekonečný zástup trendy producentů. Za všechny stačí jmenovat krále žvýkačkového popu Maxe Martina, který album zastřešil v roli výkonného producenta.
Zpěvák Adam Levine se stal poslední rok v USA celebritou díky porotcování v pěvecké soutěži The Voice a tak je trochu paradox, že hlídač falešných notiček nazpíval Overexposed více zpoloviny s pomocí korekčního sofware - tzv. autoladičky. Pěkně to ale sedí při jeho proměně v popového robota, tedy pravý opak živočišného Jaggera, kterého tak opěvoval v zmíněném hitu. Dalším paradoxem je, že Overexposed není podepsané jeho jménem, přestože svoji kapelu prakticky vyměnil za tým producentů se syntezátory a tepajícími drum-machines. Když si po půlhodině vystřihne klavírní baladu Sad ve stylu Adele, začnete děkovat bohům a to i přesto, že v písni porušuje základní poučku dramatických umění: neříkej jak se cítíš, diváci to musí pochopit z toho co děláš.
Maroon 5 se na Overexposed představují jako prvotřídní popoví oportunisté - na druhou stranu jak známo: v popu, stejně jako v lásce, neplatí žádná pravidla a Levine a spol. jsou hodně dobří v tom nacházet skulinky, kterými se prodrat do žebříčků. Jestli ale bylo na jejich lehkonohém pop-rocku stiženém soulem a funkem alba Songs About Jane (2002) ještě příležitostně něco kouzelného, s Overexposed to zmizelo pod nánosem manažerských příruček jak napsat hit (a tím nemyslím Manuál The KLF). A navíc to k jejich škodě vychází jen zřídkakdy - upocený Payphone s rapperem Wiz Khalifou bodující vysoko v aktuálních žebříčcích je oproti zbytku desky vlastně skoro vysoké umění.
| The Offspring - Days Go By (Columbia) |
Přiznejme si to: pokud jste - stejně jako já - zažili časy své největší slávy The Offspring s albem Smash, tak už teď nejste naštvaní ani ne tak na světový řád jako spíše na složenky, které musíte platit a místo rozplétání konspiračních teorií musíte rozbalovat plínky svému dítěti. Vzpomínat na mládí? Bohužek, není čas. The Offspring to vidí trochu jinak a své deváté album Days Go By zasvětili reminiscencím na svou zlatou éru. S producentem Bobem Rockem ve studiu (černé album Metalliky) natočili něco jako nové coververze svých největších hitů.
Už název evokuje vzpomínkovou relaci typu A léta běží, vážení, nicméně v úvodu se nás Dexter Holland snaží tříakordovými vypalovačkami přesvědčit, že „budoucnost je tady a teď" (The Future Is Now) a že neopouští svoje radikální politická stanoviska (Secrets From The Underground). Jenže pak přijde titulní skladba a verva musí ustoupit sentimentu. Ve skladbách jako Hurting As One nebo Dirty Magic je pěkně slyšet, jak se Offspring chtějí vyrovnat svým starým flákům ale skončí to jakousi zvláštní dospěláckou verzí punku, která má podvratný potenciál televizní inscenace o důchodcích.
Není žádným tajemstvím, že v určitém momentě své kariéry tihle postarší neo-punkýši začali připomínat spíše parodii na sebe sama a na nové desce to potvrzuje skladba Cruising California (Bumpin' In My Trunk). Možná je to pokus jak ještě udělat jeden velký hit a možná jen dobrosrdečná parodie na jejich Pretty Fly (For a White Guy), která vlastně byla sama parodií na rap-metal. Do podobné krajiny pochybného vkusu pak spadá i reggae O.C. Guns a na samotné dno narazí Offspring v I Wanna Secret Family (With You), ve které už jsou na dostřel losangelskému hair-metalu. Než tohle, to už radši nedopečené pseudo-politické manifesty typu Rise And Fall, Rage And Grace. A nebo rovnou best-of album.
