Recenze - Málokterý z rockových veteránů umí tak překvapovat jako Neil Young. Kanadská legenda oslaví v půlce listopadu pětašedesátiny a k narozeninám si trochu předčasně nadělila experimentální album Le Noise. Vyzbrojen jen elektrickou kytarou a zpětnou vazbou rozehrává na něm Young nahé emoce stárnoucího muže, jehož přátelé umírají jeden za druhým.
Zatímco generační kolegové dnes už spíše natočí album coververzí než něco nového, Neil Young se stále neohroženě pouští do zvukových dobrodružství. Tentokrát přijal pozvání producenta Daniela Lanoise (U2, Bob Dylan, Peter Gabriel) a v jeho domácím studiu v Los Angeles natočil minimalistické album navazující třeba na soundtrack k filmu Mrtvý muž z roku 1996 nebo o dva roky mladší syrové album Sleeps With Angels věnované Kurtu Cobainovi.
Lanoisova produkce využívá neobvyklou akustiku domu (byl jako živá bytost, vzpomíná Young) a dodává písním zlověstnou atmosféru. V ní se písniřkářův čím dál tenčí hlas ztrácí v hradbách ozvěn a zpětných vazeb vyluzovaných starou bílou kytarou Gretsch, s níž na začátku 70. letech natočil své nejslavnější album Harvest.
Až na kost
„Ztratil jsem pár lidí, s nimiž jsem šel světem," zpívá hned v úvodní Walk With Me a udává tak albu pohřební tón, v němž se proplétají vzpomínky na parťáky, jako jsou filmař Larry Johnson nebo spoluhráč Ben Keith, kteří zemřeli v letošním roce.
Mimochodem na Younga si smrt sáhla před pěti lety, kdy mu lékaři narychlo operovali výduť mozkové tepny. V pracovním tempu ale rozhodně nepolevil, spíše naopak. Od té doby vydal protibushovský pamflet Living With War, klasické rockové album Chrome Dreams II s Crazy Horses i meditaci nad automobilovým průmyslem a ekologií Fork in the Road.
Le Noise je ovšem zdaleka nejtemnější a nejvíc introspektivní. „Ani nevím, jak je možné, že tu ještě stojím a žiju svůj život. Jsem vděčný za své děti a svoji věrnou ženu," zpívá ve skladbě The Hitchhiker, v níž bez sentimentu rekapituluje svůj život občas „zbytečně plný špatných drog a špatných rozhodnutí".
Skladba původně vznikla (a nebyla použita) už na začátku 90. let pro jeho country album Harvest Moon, syrové riffy vracející se v ozvěnách ji ale zbavují veškerého patosu. Stejně nekompromisní (byť méně zvukově radikální) je vyrovnávání s minulostí v Love & War, kde se zase zpovídá ze svých „hříchů" v lásce i politických názorech.
V politice Young často střílí od boku, podporoval Richarda Nixona, Ronalda Reagana i Rosse Perota a bojoval proti potratům; v posledních letech se hlásí k demokratické straně a zviditelňuje ekologickou politiku. „Řekl jsem hodně věcí, které nemůžu vzít zpátky, a ani nevím jestli vůbec chci," přiznává a dodává: „Zpíval jsem pro spravedlnost a někdy jsem šlápl vedle, ale i dál budu zpívat o lásce a válce." Ale není to omluva za ideologické omyly, spíše whitmanovské přiznání: „Protiřečím si? Nuž ano, jsem tak velký, že obsahuji protiklady."
Cesta bez konce
Brutální efekty ozvěn a efektů, do kterých Lanois balí křehké melodie, evokují nejen destrukci dávných ideálů a pozvolný rozpad života, ale i dálavy americké krajiny, k níž se Young svojí hudbou často vztahoval. Inspiroval jimi třeba Dylana Carlsona, který se svojí skupinou Earth našel v devadesátých letech průnik mezi metalem a dřevní americkou hudbou.
O Youngově vlivu na grungeovou generaci kapel Nirvana nebo Pearl Jam se není třeba rozepisovat; nakonec s druhými jmenovanými natočil v polovině 90. let album Mirror Ball. Youngovo jméno ale skloňují i kytaroví hlukaři jako Sonic Youth, pod jejichž dohledem natočil v roce 1991 experimentální koláž Arc.
„Young je často prezentován jako vůdčí postava rockového fundamentalismu, udržovatel svatého plamene. Přesto je jeho diskografie poseta experimenty, z nichž některé obohacují hlavní linii jeho nahrávek a jiné zůstanou navěky fascinujícími anomáliemi v jeho katalogu," napsal před dvěma lety časopis Wire.
Nová deska ale není ani tak experiment či anomálie, spíše rentgenový snímek nejhlubších kořenů Youngovy tvorby napříč dekádami. Ty sahají ještě před rock'n'rollovou horečku konce 50. let - k tomu, čemu se dnes říká roots music neboli prapůvodní polévka americké hudby, v níž se vařilo blues, country i folk. Možná proto se k Youngovi můžou odkazovat současní folkaři i experimentální metalisté, kteří - i když žánrově vzdálení - nakonec hledají stejnou cestu k americké duši.
Na černobílých fotografiích k Le Noise i v průvodních klipech natočených v Lanoisově vile se zřetelně stárnoucí Young vesměs ukazuje v rozostřených záběrech, které korespondují se záměrně rozmlženými obrysy nových skladeb. Přesto je v nich jeho rukopis rozpoznatelný na první poslech. Silná osobní výpověď i domácká atmosféra nahrávek dělá z Le Noise kolekci, která se vyrovná třeba podobně intimní a intenzivní (jen méně hlasité) sérii American ze sklonku života Johnnyho Cashe.
Masterpiece bez důchodu
Neobvyklých, či přímo divných desek skutečně najdeme v Youngově diskografii sahající přes čtyři dekády více než dost. Už první alba s kapelou Buffalo Springfield z poloviny 60. let jsou ve znamení barokně přebuzených aranží producenta Jacka Nitzscheho, který posunul ornamentální sound Phila Spectora do nové dimenze nestřídmosti.
Takzvaná Ditch trilogy z poloviny následné dekády (Time Fades Away, On the Beach, Tonight's the Night) pro změnu předznamenává riffovou estetiku metalu. V osmdesátých letech pak Young otevřeně flitroval s novovlnou elektronikou (Re-ac-tor, Trans), ale natáčel i čisté rockabilly (Everybody's Rockin') a country (Old Ways).
Jak dokazuje nová deska, zvolnění nepřichází ani ve věku, v němž se obvykle chodí do důchodu. Na Le Noise dokázal skloubil zkušenosti krystalizované v uhrančivých melodiích s neobvyklými zvukovými experimenty. Cesta po krajině hudební svobody pokračuje.
Podobným deskám se v angličtině říká „late masterpiece" - majstštyk na konci kariéry. Psát to ale v souvislosti s Youngem je ošemetné. Kdo ví, čím ještě příště překvapí.
Neil Young - Le Noise. CD, 38 minut. Vydala firma Reprise/Warner Music 2010, v České republice distribuuje Supraphon.
