Glosář - Vydávají desky vlastním nákladem přes portál Bandcamp, zpívají anglicky, věří v současný zvuk a čekají, že si jich třeba „tam venku“ všimne někdo důležitý. České hudební projekty, které se snaží držet krok s aktuálním děním na zahraniční scéně, aniž by své vzory vyloženě kopírovaly. Co se na domácí scéně urodilo letošní jaro?

Aid Kid - Aid Kid

Mladé podhoubí elektronické hudby v Praze se poslední roky soustředí kolem promotérského týmu / labelu Flexy a jeho výstavní skříní je tradičně festival Elekce, jehož letošní ročník se koná 6. června v Meetfactory. Zatím asi největším objevem z této mikroscény je producent Aid Kid (Ondřej Mikula), který v půlce dubna debutoval svým eponymním albem. Nabízí na něm chytrou a epickou elektroniku, která ale nezapomíná na emoce.

Aid Kidovy tracky nejvíce připomínají tvorbu Jona Hopkinse, který také nemá problémy vpustit do svých beatových kompozic vlivy post-rock nebo shoegaze (Mikula mimochodem také hraje na basu v rockových DIV I DED). V úvodním Intru i Sleep Start tak zní živé bicí a Hidden Light pracuje s drženými tóny. Jinak ale desce vládnou rovné elektronické beaty.

Tracky pracují s velkorysou stopáží kolem šesti minut, která dává Aid Kidovi dostatečný prostor na to, aby chytil posluchače do rafinovaně aranžovaných pastí. Nejlépe to funguje v hypnotickém singlu Broken Arp, po kterém přijde vyklidnění v podobě Hidden Light s Veronikou Buriánkovou z Kalle. Jediná vokální skladba je vrcholem alba, k němuž předchozí tracky staví schody a Aid Kid si zde dovolí ponořit Veroniku do smyčcové lázně. Po závěrečné Close ale budete chtít víc - debut talentovaného producenta má jen něco málo přes třicet minut.

Obrázek hor v mlžném oparu od Františka Pecháčka z coveru alba je pro desku příznačný - krajina je nejspíše generovaná v počítači, ale vzbuzuje touhu projít si ji. Podobné je to i s Aid Kidovou hudbou - nezakrývá chlad elektronické produkce, ale emoce, které si do jeho skulptur dosazujeme jsou zcela lidské.

Hodnocení: 85 %

Awali - Between Significant

Koncertní série Music Infinity nebo Festival Spectaculare mají poslední roky slušný ohlas a dokazují, že domácí posluchači nemají žádný problém s křížením komorní hudby a ambientu. Snad je ztišená melancholie post-klasických hudebníků jako jsou Ólafur Arnalds nebo Nils Frahm reakcí na hlučný velkoměstský život, z něhož posluchači chtějí vypadnout, ale na to odjet vlakem na venkov nenajdou dost odvahy.

Česko-ukrajinský projekt Awali (Tamara Shmidt - zpěv, klavír, Aitcher Clark - elektronika) je prvním výraznějším domácím příspěvkem do této „vlny“. Na debutu Between Significant servírují křehké meditace klavíru obalené do decentní ambientní elektroniky, k níž se občas přidá úsporný ženský vokál.

Těžko desce vyčítat holubičí vyklidněnost, protože ta je součástí žánru. Minimalistické melodie mají někdy jen krůček od patosu romantických filmů, ale i to je v souladu s pravidly hry. Dvojice navíc skladby nahrála víceméně improvizovaně - jedna vznikala 24 hodin a má tak odrážet konkrétní náladu, která mezi nimi ten den panovala. Nejvíce uhrančivá je desetiminutová Empty Flat, kde se minimalistický klavír noří do šumu prázdného pokoje.

Awali jsou pořádně rozjetí - Between Significant vyšlo na konci února a dvojice už má připravenou další desku - White Silence pokřtí 27. června v Café Neustadt a novinka prý bude ve znamení návratu k triphopovému (syntetickému) soundu jejich debutové EP Breadcrumbs.

Hodnocení: 70 %

LO/VE - It´s Fucking Amazing That You Are Here

Se smíšenými dvojicemi se na domácí scéně roztrhl pytel. Další přichází ze slezské scény kolem ostravské Fakulty umění, kterou sdružuje volný kolektiv Vole Love. Vedle místních electro-punkových legend I Love 69 Popgejů a aktuálních hvězd dark-synthpopu Schwarzprior se z ní vylouplo i duo LO/VE, jejichž debut It´s Fucking Amazing That You Are Here vychází stylově na kazetě u Volel Love Production a Creepy Teepee Audio (bývalý AMIDISCS spojený s A.M.180 Collective).

Vzhledem k spojitosti se zmíněnými kapelami asi není překvapení, že na své nahrávce dávají přednost syrovosti výpovědi nebo dokonce hrdé amatérskosti před uměleckými finesami. Místo elektroniky se ale spoléhají na úderný tandem bicích (Markéta Dvořáková) a kytary (Pavel Ptáčník), do něhož občas vstoupí elektronika. 

Desce sluší špinavý garážový sound - LO/VE se s nekašírovanou vervou pouští do jednoduchých vypalovaček, které by mohl napsat kdokoliv s kytarou, samplerem a trochou odvahy. Což ale není důvod, proč jejich hudbou opovrhovat, spíše naopak. Garážové hymny paranoidních surfařů (Mike Mabes), naštvaných dcer (Hey Mother) nebo výlety do psychedelie (Green Snakes) patří k tomu nejlepšímu, co se u nás zatím v roce 2015 urodilo.

Hodnocení: 85 %

VR/Nobody - Yet

Producent NobodyListen (Jakub Strach) a zpěvák Václav Rouček se potkali přes Twitter a desku dodělávali v Londýně a v rozhovorech se chlubí, že „takhle tu ještě nikdo netočil“. Možná i proto se deska jmenuje Yet. Napojení na marketingové kampaně cool značek se snaží udělat z alba událost, VR/Nobody jsou ale zatím hlavně první výraznou českou odpovědí na zámořské křížení elektroniky a depresivního R&B, o kterém básnili západní tastemakeři jako web Pitchfork před jednou nebo dvěma sezónami v souvislosti s projekty jako How To Dress Well, Autre Ne Veut nebo Kindness.

Všechny žánrové náležitosti jsou tady - utrápený vokál s texty o nenaplněné lásce, melancholické synťáky, křupavé beaty a hlavně zádumčivá atmosféra rozjímání nad životem při rozbřesku slunce. Yet má skvělý a veskrze světový sound, ale z předvídatelnosti vykoukne jen příležitostně. Hodinová stopáž desky je navíc k materiálu (i k posluchačům) dost nemilosrdná – monotónní elektronické balady i pořád stejně emočně přepjatý zpěvákův výraz po chvíli začnou splývat s šuměním ventilátoru. Možná že by střídmější stopáž EP pro začátek úplně stačila.

VR/Nobody už několik měsíců před vydáním debutové desky vypouštěli svoje skladby na web v doprovodu profesionálně natočených klipů. Vzbuzovalo to dojem do posledního detailu dotaženého projektu, nicméně v kouscích jako Fuck Everybody Else nebo Bites and Slashes přehluší temná atmosféra filmu samotnou hudbu a písničky paradoxně začínají fungovat jen jako doprovod působivého obrazového zpracování. Jako „trendy“ zvukový design, který neurazí, ale těžko si k němu najít nějakou jinou cestu než jako k vyleštěné reklamě.

Hodnocení: 60 %

Mayen – Elegy EP (Deadred / Starcastic)

Pražský hudebník Lukáš Vydra alias Mayen na sebe poutá pozornost už od srpna 2013, kdy vydal debutové EPčko Wonder Years (vysloužil si za něj nominaci na Vinylu jako objev roku). Z jednočlenného projektu se Mayen od té doby rozrostli na regulérní kapelu a původní snivý dream pop obohatili o další žánrové prvky. Třeba elementy britského, pozdně osmdesátkového indiepopového soundu „C86“. Mayen ale nelze jednoduše škatulkovat, aktuální kolekce skladeb Elegy EP je sebevědomé vykročení do vlastního světa, kde se toho na ploše devatenácti minut děje víc než dost.

Elegy cestuje mezi slastnou plážovou atmosférou a introvertním rozjímáním a Vydrovi sedí i přidrzlý projev v Phantom Pain. Silný písničkový materiál spojuje téma návratu do rodného města a fantastická rádiová hitovka Hometown skvěle míchá tlumenou euforii z cesty domů s melancholií vzpomínek na dětství. Phantom Pain je o věcech, kterých jsme se zbavili, ale ony se nám vrací a New Life je plná smíření.

Na EPčku Elegy se producentsky podílel i Igor Bruso, s nímž Mayen kdysi začínal. Bruso a jeho Deaths mu nakonec Vinylu za objev před rokem „vyfoukli“, protagonista se odstěhoval do Berlína a zkouší prorazit tam. Na dlouhohrající počin Deaths nicméně pořád čekáme, Mayen s Elegy EP svého kolegu zatím nenápadně trumfnul – zní tady opravdu světově.

Hodnocení: 90 %