Recenze - Společné dvojalbum Metalliky a Lou Reeda vydané na Halloween je zatím umělecký i komerční propadák. Za oceánem si Lulu v prvním týdnu koupilo pouhých třináct tisíc fanoušků, což stačilo jen na 33. příčku albové hitparády.
V Británii deska minulou neděli startovala na chvostu Top 40. Předešlé album metalových legend Death Magnetic před třemi lety prodalo za týden jen v USA bezmála půlmilionu kopií a stejně jako čtyři předchozí desky dobylo číslo jedna. Za necelé tři dekády své kariéry prodala Metallica přes sto milionů desek.
I recenze jsou, až na vzácné výjimky, negativní. „Lulu je nahrávkou z arzenálu toho nejubožejšího šok-artu, který se vyžívá ve vulgaritě na textové i hudební rovině," píše portál Consequence of Sound. „Velká část desky zní, jako kdyby opilý kámoš vašeho táty recitoval své erotické básničky do pomuchlané kazety ReLoad," konstatoval Entertainment Weekly.
Anti-panteon
A v recenzi britského hudebního portálu Quietus se dokonce dočtete, že „Lulu není jen nejhorší nahrávka, které se kdy účastnil každý z hudebníků, je to dost možná horký kandidát na titul nejhorší desky, která kdy byla natočená".
K recenzím se přidávají i bizarní internetové fenomény, v nichž rozladění nad deskou vyjadřuje roztomilá kočička i Adolf Hitler. Podle publicisty Chucka Klostermana (autora fantastické zpovědi hairmetalového fanouška Fargo Rock City: A Heavy Metal Odyssey in Rural Nörth Daköta) je Lulu důsledkem rozpadu systému nahrávacích společností: „Už prostě neexistuje nikdo, kdo by kapelám řekl, že natáčet desky, jako je tahle není úplně nejlepší nápad."
Web Metacritic shromažďující recenze v angloamerickém publicistickém spektru zatím Lulu spočítal známku 37/100, což ji řadí až do „elitní sestavy" nejhůře hodnocených velkých desek za poslední dekádu. Loutalllice v tomto anti-panteonu dělají společnost metalové album rappera Lila Wayna, rapové album modela (a na dva roky i manžela Britney Spears) Kevina Federlina nebo comebackový počin rap-metalových Limp Bizkit.
Kritici mají samozřejmě své oblíbence a neoblíbence. A Metallica svůj „kulturní kapitál cool" prohrála nejen mizernými deskami z posledních dvou dekád, ale hlavně válkou s pirátským serverem Napster, z níž vzešla s image nenažraných nabobů, kteří posílají k soudu vlastní fanoušky. To všechno předtím, než piráti skutečně dostali hudební průmysl do kolen.
Brak i ambice
Možná to někoho překvapí, ale i nejhorší alba mají svůj kritický kánon, který se příležitostně objevuje otištěný v časopisech, jako je Q (Worst Albums) nebo žertovných knihách (Slipped Discs - The Worst Rock 'n' Roll Records of All Time).
Samozřejmě, že v žádném souhrnu nikdy nechybí brak určený k rychlé a nenáročné spotřebě: libovolné teenagerské boy/girl bandy, desky herců i vítězů talentových soutěží či zpívající postavičky z televizních reklam. Své místo v něm ale mají i na první pohled ambiciózní pokusy respektovaných hudebníků, kteří chtěli vystoupit ze zajetých kolejí a udělat něco neobvyklého.
Disco album Emotional Rescue od Rolling Stones či nezdařený popový pokus Scream frontmana Soundgarden Chrise Cornella natočený s hitmakerem Timbalandem lze vysvětlit snahou muzikantů po snadných žebříčkových ovacích. Společné desky Yoko Ono a Johna Lennona nebo album mluveného slova Elvise Presleyho ale spíše provokují fajnšmekry tím, že se na nich hudební ikony dobrovolně účastní popravy vlastní soudnosti a důstojnosti, ať byly motivace sebelepší.
V tomto případě se už kategorie nejhorší prolíná se škatulkou „nejdivnějších desek" a sem spadá i Lulu. Z poslední doby se v ní ocitla Democrazy Damona Albarna sestávající se z lo-fi písniček nahraných po hotelích na diktafon nebo Avey Tare z Animal Collective a Kria Brekkan z Múm, kteří natočil album Pullhair Rubeye pozpátku.
Čtěte také:
Metallica a Lou Reed balancují jen na hranici vkusu
Mezi kultovními klasikami a vysmívanými propadáky je ovšem poměrně tenká hranice. Nepsaná královna divných desek, Reedova hodinová ušní masáž Metal Music Machine, se pravidelně objevuje v obou kategoriích. A experimenty Captaina Beefhearta či kapel Faust a The Residents automaticky nesbíraly lásku všech kritiků, z historického hlediska ale posunuly „jazyk" rocku dál a dodnes platí za vlivné nahrávky.
Méně elitářství
Skvělým příkladem je i album Pinkerton skupiny Weezer, které kritika těsně po vydání v roce 1996 strhala; Časopis Rolling Stone ho zařadil na druhé místo v seznamu nejhorších desek roku. Pinkerton si ale žil vlastním životem; inspiroval tehdy nastupující druhou vlnu emo-rocku a dnes je považován ve svém žánru za klasiku.
Že by Lulu nakonec z kolektivní nenávisti povýšila na kult, ale není příliš pravděpodobné - to se stává spíše mladším interpretům, kteří stvoří radikálně novou hudební estetiku. Na druhou stranu už dnes desku chválí například bible hudební avantgardy - časopis Wire, který mluví o završení Reedových experimentálních ambicí z Metal Music Machine. Jen prý tentokrát „krutost a vulgaritu na půli cesty mezi mocí a bolestí doplňuje rozervané pumpující srdce".
V knize Let's Talk About Love se americký publicista Carl Wilson snaží nad stejnojmennou deskou královny romantických cajdáků Celine Dion dopátrat toho, co a zda se dá dnes ještě označit termínem „špatná hudba". Jeho cesta na hranici vkusu (jak zní podtitul) odráží hodně z toho, jak přemýšlí současná generace hudebních publicistů. A nepřekvapivě končí smířlivým závěrem - kritici by se podle Wilsona měli „zaměřit méně na obranu svého elitářského vkusu a více se starat o popisování slasti, kterou hudba může poskytnout".
Jinými slovy - v době, kdy se obecné škatulky dobrého a špatného vkusu rozpadly jako domeček z karet a v širých dálavách internetu, lze najít vždycky alespoň jednoho člověka, který bude milovat stejnou hudbu jako vy, ať je to novinka Michala Davida či deska Williama „Kapitána Kirka" Shatnera. Je tedy lepší a užitečnější nestavět pochybné a neodůvodnitelné zdi mezi dobrou a špatnou hudbou, ale přemýšlet o tom, proč se ta či ona deska mohla někomu líbit a co by na ní mohl najít pozitivního pro svůj život.
Lulu každopádně neposkytuje posluchačům tradiční popové slasti (chytlavé refrény a přenos do vysněného světa) ani nepotěší milovníka experimentů (na to je vlastně příliš obyčejná). Lulu by si ale mohl užít někdo, kdo je v jádru metalový fanoušek a miluje dekadentní poezii, ale zároveň ani jedno nemiluje natolik, aby mu vadilo, že obě věci se alespoň v případě Lulu vzájemně vylučují.
Ale postupujme podle Wilsonovy logiky a pojďme mluvit o lásce: Lulu posluchače nutí konfrontovat zavedené způsoby poslouchání hudby a kritiky vysvětlovat, proč hudební legendy občas točí podivnosti.
