Recenze - V jedné pamětihodné scéně z dokumentu Some Kind of Monster pouští Lars Ulrich svému otci (tenistovi a "metalovému labužníkovi") ukázku z desky, kterou právě Metallica natáčí ve studiu. „Kdybys byl náš poradce, co bys na to řekl?" ptá se Lars táty a ten suše odpoví: „Tak to bych řekl: Vymažte to."
Na tuto scénu si nelze nevzpomenout při poslechu dvojalba Lulu - společného projektu kapely Metallica a rockového veterána Lou Reeda. Do tuctových metalových rifů zde devětašedesátiletý zakladatel Velvet Underground přednáší sexuální neurózy převlečené za básně a celé to zní, jako kdyby každý z muzikantů nahrával úplně jiné album.
Lulu by mohla být dílem šíleného zvukového technika, který z demonahrávek sešil hudebního Frankensteina, jenž se pak ocitl v děsivé stominutové agonii smyslů. Mnohem pravděpodobněji je ale příliš ambiciózní experiment postavený pouze na vratkých základech egománie všech zúčastněných. A Ulrich-senior široko daleko nikde.
Sexuální choutky stárnoucího muže
Když se v dubnu začalo o spojení Lou Reeda a Metalliky psát, vypadalo to na trochu opožděný aprílový žert. Jenže obě rockové instituce se potkaly už v roce 2009 v Madison Square Garden na koncertě u příležitosti čtvrtstoletí Rockandrollové síně slávy. Metallica tehdy s Reedem zahrála Sweet Jane a White Light / White Heat a ačkoliv do toho večera prý o sobě neměli valné mínění, padli si do oka.
Lou Reed údajně přišel s nápadem, že mu Metallica pomůže dokončit materiál určený původně pro dvojici divadelních představení podle her německého expresionisty Franka Wedekinda. Duch země z roku 1895 a o devět let mladší Pandořinu skříňku spojuje postava osudové ženy Lulu žijící „on the wild side" - její osudy se pohybují od lásky k vraždě a od luxusu k nucené prostituci.
„Nejradši bych si uřízla nohy a kozy, když pomyslím na Borise Carloffa a Kinského v Dark of the Moon. Sním z toho o Nosferatovi uvězněném na ostrově doktora Moreaua. Nebylo by to nádherné?" recituje Lou Reed v úvodní Brandenburg Gate v roli hlavní hrdinky a jeho vetchý hlas dovršuje zvláštní směs dekadence, existenciální úzkosti a sexuálních choutek stárnoucího muže, který se baví utrpením dívky lapené ve víru amorálního velkoměsta. Veškeré kouzlo této kombinace ale vyprchá poté, co zjistíte, že tento nekonečný monolog budete poslouchat ještě hodinu a půl.
Vokalista Metalliky James Hetfield je uklizený do pozadí a jeho hlas se objevuje jen v několika skladbách, kde jako skromný, ale snaživý učedník opakuje věty svého mistra. Někdy se zasekne jako přeskakující gramofon a připomíná vnitřní hlas senilního starce, který si musí opakovat, kam jde a co tam hodlá udělat. Nezapomenutelný je kuplet „I am the tablet, I am the table" z pilotního singlu The View, který už stihl zrodit posměšný fenomén na sociální síti Tumblr.
Metallica se na své poslední desce Death Magnetic vrátila ke stylu, který přivedla k dokonalosti na ...And Justice for All - recept na dlouhé skladby postavené na budování atmosféry už nefungoval tak dobře jako před dvaceti lety, ale fanoušci se shodli, že je lepší, když jejich miláčci dělají vlastní revival. Lepší rify než na Master Of Puppets asi nenatočí; jen ať už si ti milionáři nehrají na naštvané teenagery z předměstí jako na St. Anger.
Testosteronový metal a existenciální litanie
Na Lulu je kapela pořád v módu Death Magnetic, což znamená, že v thrashových útocích Mistress Dead nebo Pumping Blood servírují Hetfield a Hammet k Reedově monologu technicky dokonalé rifové vazby, které už ale mají blíže k sofistikovanému art-rockovému „kumštýřství" než k metalovému tahu na bránu.
Metallica dělá to, co posledních několik let, a Lou Reed taktéž; nedávno vydal album The Raven, na němž se svými kumpány, mezi nimiž je jeho manželka Laurie Anderson nebo David Bowie, čtou E.A. Poea. Hlavní problém Lulu ale spočívá v tom, že to nikdy nedělají spolu.
Nic proti nečekaným žánrovým průnikům, ale testosteronem napěchovaný metal těžko vytvoří ideální atmosférický podklad pro existenciální litanie starého pána, který vždycky dělal věci spíše intuitivně. Místo hledání společné základny pro něco nového si každá legenda hraje/zpívá to své a doufá, že se vše nějak spojí ve vyšší sféře konceptu. Což se ale nestane; stylové rovnoběžky se nepřiblíží ani na dohled.
Jediná skladba, v níž se Metallica a Reed skutečně potkají, je závěrečná Junior Dad a těch devatenáct minut (!) je jistým vykoupením a zadostiučiněním pro toho, komu se desku podařilo doposlouchat až sem. Metallica zde putuje až k bluesovým kořenům žánru a v závěrečných devíti minutách uvolní prostor orchestrálnímu outru. Alespoň tady se na chvíli zjeví mytická Loutallica, jak fanoušci toto spojení legend nazvali.
Pokud měla být Lulu modernistickým setkáním nízké (metal) a vysoké (poezie) kultury, pak nekompatibilita je především v tom, že Metallica se vždycky brala příliš vážně na to, aby jejich hudba byla čistý "agro vztek", a Reed naopak svůj básnický statut pravidelně podřezával podvratnými akcemi. Nejde ani o čistý experiment, na metalových rifech podkladů nic odvážného a neobvyklého. Když William Burroughs předčítal své básně do disonantních vazeb Kurta Cobaina nebo spolupracoval s Tomem Waitsem, bylo to trochu jiné kafe.
Umělecké ambice z frustrace
Jestli mají Metallica a Lou Reed vůbec něco společného, pak jedinou věc - obdivuhodnou schopnost, jak si znepřátelit fanoušky. Lou Reed byl v polovině 70. let rozladěný z komerčního úspěchu desek Transformer a Berlin, a když na něj firma i fanoušci naléhali, aby jim dal další hity, natočil místo toho Metal Music Machine - neposlouchatelnou hodinovou ušní masáž kytarových vazeb. Reed sám album střídavě vysvětluje jako nevinně krutý vtípek a nejradikálnější experiment všech dob (deska zrodila celý žánr hlukové hudby). Dodnes se kvůli ní nezbavil stigmatu arogantního nafoukance, což mu ovšem pomohlo stvořit auru guru nezávislého či alternativního rocku.
Metallica to má přesně naopak. Metaloví hrdinové v 80. letech pozvedli žánr ke komerčním výšinám, aby ho v následné dekádě s vidinou ještě větších žebříčkových úspěchů nechali za sebou. Jejich "černé album" a hlavně následné desky Load a ReLoad se už blížily k zemitému hard rocku. Hetfield a spol. měli štěstí, že část jejich thrashových fanoušků stárla s nimi. Kapela pak toleranci otestovala i živákem S&M natočeným se symfonickým orchestrem a dýchavičným pokusem o „naštvané" album St. Anger, jehož porod rekapituluje již zmíněný a mimochodem skvělý dokument.
Sledujete tu trojici zajištěných čtyřicátníků s rodinami, kteří se ve studiu za pomoci psychologického kouče dobírají k jádru svých neuróz i vzájemných sporů, aby si dojemně padli kolem krku. Jednomu je jich až líto, jak se někdejší naštvaní mladí muži chyceni v pasti věku i finanční mašiny mění ve vyrovnané taťuldy. Což je přesně to, co by se členům největší metalové kapely všech dob nikdy stát nemělo; a zároveň máte pocit, že je to to nejlepší, co se jim mohlo stát jako lidem.
Možná, že právě z této frustrace a pocitu zvířete chyceného v pasti vzešla Lulu. Místo dalšího St. Anger tentokrát naštvanost zrodila uměleckou touhu dokázat víc sobě než fanouškům, že máte na to oslňovat nejen metalisty, ale i intelektuály. Což je asi nejhorší možná motivace Metalliky k tomu natočit novou desku.
A Lou Reed? Raděj doufejme, že u něj to nebyly vážně míněné ambice a že se směje negativním recenzím, protože mu vyšla další geniální provokace.
Lou Reed & Metallica: Lulu. 2CD, 95 minut. Vydala firma Warner Records, v České republice distribuuje Supraphon.
