Aktuálně.cz: Od vydání vaší poslední desky uplynulo šest let. Proč jste s vydáním nové tak dlouho otálela?
Natálie Kocábová: Při práci na poslední desce jsem si myslela, že se hudbou budu moci živit. Pak jsem si ale uvědomila, že jsou k tomu zapotřebí kompromisy a já po pravdě při žádné ze svých desek kompromisy nedělám. Zároveň jsem v minulosti neměla vůbec tendenci pracovat na propagaci. Sice jsem udělala všechny rozhovory, ale ve srovnání s dalšími muzikanty jsem například zcela opomíjela sociální sítě. Měla jsem tehdy takový zapšklý pocit a už jsem s tím chtěla skončit.
A.cz: Co si od nového alba slibujete?
Začalo mě trošku frustrovat, jak všechno vzniká rychle. Se všemi mašinkami a softwarem je strašně jednoduché udělat dobrý zvuk, beat a hezkou pěveckou linku a dokáže to udělat téměř každý. Navíc je v písničkách čím dál víc potlačen hlas, který se stává vlastně pouze součástí nástrojů. Chtěla jsem se vrátit k původnímu hudebnímu know-how. Ke složité skladbě, co neumí složit každý, k hlasu, co nezazpívá každý, a k zapamatovatelným kytarám. Přesně to jsou pro mě 90. léta a Nick Cave nebo Nirvana. Písničky, za kterými cítíte život. A přesně toho jsme chtěly dosáhnout.
A.cz: Máte vlastně po takové době, co jste hudební branži opustila, ještě nějaké fanoušky?
Mám strašně prazvláštní kategorii fanoušků. Někteří sledují moje psaní a jiní hudbu. Ti ale samozřejmě vědí, že každé cédéčko je jiné. Na minulém bylo hodně elektroniky, tohle je celé živé a navíc plné smyčců. Takže vlastně zase něco jiného. Myslím si, že ty, kteří mě sledují, baví právě to, že je všechno vždycky jinak.
A.cz: Deska je tedy reakcí na současnou hudební tvorbu. Promítlo se do ní i vaše soukromí?
Myslím si, že je to oboje. Mým cílem není být hraná na Óčku, ale mít těžkou a hodně dobrou desku, za kterou bude vidět hodně práce. Tím, že jsem něco prožila a mám něco za sebou, není mým hlavním cílem s ní prorazit.
A.cz: Takže vaše očekávání nejsou veliká…
Já jsem z nich asi nejvíc skeptická. Řekla jsem si, hudbou se neživím a neuživím, tak to buď nechám, nebo to naopak budu dělat dál, ale budu mít ty nejvyšší nároky. Ať po mně alespoň něco zůstane.
A.cz: Proč jste ke spolupráci oslovila právě kytaristu Nicka McCabea z kapely The Verve?
Právě tenhle případ je jasnou ukázkou našeho vztahu s Míšou (skladatelka Michaela Poláková, pozn. red.), která s tím přišla. Od začátku tvrdila, že musíme mít skvělého kytaristu. A přesně tak to vzniklo. Mě by to ani nenapadlo. On si to poslechl a byl nadšenej. Není to o tom, že bychom ho přesvědčily, prostě mu to sedlo. Kdyby to tak nebylo, těžko bychom takového člověka k něčemu přemluvily.
A.cz: Na desce spolupracoval i váš mladší bratr. Na jedné straně známý a zkušený kytarista a na druhé straně začínající bubeník. Není to trochu zvláštní složení?
Brácha je výborný bubeník a vždycky jsem věděla, že s ním chci hrát. Tohle se nějak v naší rodině děje, i já jsem byla na tátových deskách. Věděla jsem, že na to má, a navíc to vlastně ani na bubnech nestojí. I kdyby to ale na nich stálo, tak já mu věřím. Prostě je vždycky dobré mít bubeníka doma (smích).
A.cz: Většinu textů jste napsala vy, dva vaše matka a jeden je vypůjčený. O čem budete zpívat tentokrát?
Vlastně možná i díky textům je deska hodně temná. Začaly jsme na ní pracovat v době, kdy jsem začala mít problémy v manželství. A když si to tak uvědomuju, mám to tak vlastně pořád. Hudbu dělám vždycky, když se děje něco negativního. Poslední deska vznikala v době, kdy mi umíral nejlepší kamarád. Jen doufám, že tohle není nějaký můj recept na tvorbu a že moje příští deska zase nebude spojená s něčím takovým.
Hodně písní se točí kolem vztahů a jejich konců, dva jsou politické. Když jsme pracovaly na desce, eskalovala ukrajinská krize. Seděly jsme ve studiu a poslouchaly informace z Majdanu. Byla to pro mě hrozná rána. Tehdy jsem se vlastně začala hodně bát. Udělaly jsme písničku Kyjev, která právě tuhle nejistotu z budoucnosti zrcadlí. Texty tedy nejsou jenom o koncích vztahů, ale i o nejistotě z budoucnosti. Například text k písničce Ellis Island, inspirovaný básní Sochy svobody, jsem napsala zhruba rok a půl před uprchlickou krizí. Vlastně jsem trefila do něčeho, co je teď hodně aktuální. Vzhledem k tomu, že politika je v naší rodině neustále přítomná, ani není divu, že mám na desce i takové texty.
A.cz: Napadlo vás někdy propojit literární a hudební tvorbu?
Vlastně ne. Nechci tyhle dvě oblasti moc spojovat. Když píšu, tak píšu. Když dělám desku, chci se věnovat jenom tomu.
A.cz: Jste jinou osobností, když píšete, někým jiným, když děláte hudbu?
Asi ano, jsem někdo jiný. Když píšu, jsem v klidu. Píšu po kavárnách. Je to celý můj svět. U desky se musí všechno řídit a koordinovat. To se pak ze mě stává takový malý diktátor, což mi teď vlastně bylo i řečeno (smích). Příprava na desku je hrozně stresující. Firmy dnes nic neplatí a musíte si všechno udělat sami. Dnes jsem vlastně sama sobě producentem. To je sice dobré, ale taky náročné.
A.cz: Byl o vaši desku zájem, nebo jste měla problém ji udat?
Nepochodili jsme u dvou vydavatelství. Doteď jsem hodně překvapená, že se to nakonec podařilo. Věděla jsem, že deska je hodně nekompromisní.
A.cz: Jste skeptická ohledně reakcí lidí, zároveň překvapená, že vám desku vydají. Přesto jste do toho šla?
Já neznám ne. Když si něco usmyslím, musím to dotáhnout do konce. To se ale týká umění, ne soukromí a vztahů.
A.cz: A jak dlouho jste na albu pracovala?
Co já si pamatuju, tak asi dva a půl roku. Vzhledem k tomu, že Míša musela lítat z Londýna, to bylo hodně logisticky náročné. V něčem to ale vlastně bylo dobré. Nemohly jsme si lézt na nervy. Hodně jsme komunikovaly přes Facebook a jednou za měsíc a půl jsme zhruba týden točily.
A.cz: Většinou zpíváte anglicky. Je to tak i tentokrát?
Většina písniček je anglicky, jedna je ale v češtině. Myslím, že zrovna díky ní jsme získaly kontrakt.
A.cz: Proč vlastně nezpíváte česky?
Dřív jsem nechtěla. Několik jsem jich nazpívala a vím, že to lidi mají rádi. Myslím si, že jsem si už po těch letech dokázala najít svůj výraz, který mi vyhovuje. Vlastně mě vždy rozčilovalo se poslouchat, jak česky zpívám. Čeština je hrozně nezpěvná řeč. Je těžké si najít výraz, který nebude znít tak strašně folkařsky.
A.cz: Proč každé z vašich tří alb vznikalo ve spolupráci s jinými týmy?
Všechno si sama produkuju, sice mám svého skladatele, ale já si to organizuji. Říkám jim, jak to chci. A většinou jim vše vracím, oni pak musí polovinu písně přepracovat. Samozřejmě je pak i hodně těžké najít někoho, kdo tohle skousne. Vlastně ono je vůbec těžké najít uměleckého partnera.
A.cz: Teď jste ho konečně našla?
Myslím si, že s Míšou mi to vydrží do konce života. Deska s Jirkou Burianem je dobrá, ale hrozně záleží na tom, aby si lidé psychicky sedli natolik, aby vydrželi všechny stresy kolem. My jsme tehdy oba byli v těžkých životních situacích, a nějak to bouchlo. Řekla jsem si, že už nikdy, a teď mám zase nový tým. Nechci to ale takhle dělat pořád. Zároveň se snažím vyvarovat i chyb z minulosti.
