Čtyři roky poté, co ve dvojici s Petrem Markem jako Monikino Kino vydali oceňované album Prázdniny, teď Midriaková přišla s autorským debutem, který je svou nenápadností a skromností ohromující. Leto s Monikou jsou velké příběhy bez velkých slov a jedna z nejpovedenějších česko-slovenských desek roku.
Nebo obrazněji: Leto s Monikou je jako zahrada, do které Alenka nahlédne v okamžiku, kdy vypije zmenšovací lektvar. Není ale zabydlená plameňáky a bílými králíky s hodinkami. Místo nich je křehký popový svět Midriakové plný náplastí, ze kterých se staví náměstí, nedočkavých tet, jež už se těší na vnoučata, a tajných nočních výprav z postele do ulic. Poslech jemných elektropopových skladeb připomíná cestu starým vlakem - třeba tu z první skladby Výlet domov, ve které vypravěčka jede navštívit babičku.
"Text jsem napsala asi za deset minut, byl to takový proud myšlenek a měla jsem z něj velkou radost," vypráví Midriaková v kavárně v pražských Dejvicích, kde už několik let bydlí. "Telefonovala jsem babičce s tím, že jí text přečtu, a říkala jsem si, že asi bude dojatá." Od bývalé učitelky slovenštiny se ale místo dojetí dočkala jen otázek. "Zeptala se mě, co ve slovenském textu dělá slovo kapesník. Já už žiji v Česku devět let a do textů se mi dostávají česká slova. Zrovna v téhle písničce jsou asi čtyři. Proč je tam nemít, když je to mojí součástí? A tak kapesník v textu zůstal."
Deska Leto s Monikou působí jednoduše, vzdušně, coby malý talisman, který se člověku vejde do kapsy. Jako každý debut ale obsahuje myšlenky a nápady, které se v autorčině hlavě urodily předtím, než jednotlivé písně napsala.
"Vždy jsem si představovala / jak ve čtyři ráno vstanu / projdu se ven / a zase se vrátím / rodiče nic nepoznají / a tiše mě vzbudí do školy / budu to vědět jenom já / teď už můžu / a tak už nechci," zpívá Midriaková v tanečním závěru alba Dobrú noc a přibližuje nás tak k dětským touhám, které mají všichni společné.
Monika Midriaková se sice na česko-slovenské hudební scéně poprvé objevila už před čtyřmi lety jako polovina dua Monikino Kino, teprve teď ale vystupuje sama za sebe. Po vlastní kapele přitom toužila od dětství. "Nikdy jsem nepotkala nikoho, s kým bych ji mohla založit. A navíc jsem se strašně styděla. Chodila jsem na zušku a tam jsem měla dost drsnou učitelku, která mi hodně znechutila klavír. Neotevřela jsem ho pak pět let," vypráví dívka, která se k hudbě vrátila až při studiích na pražské FAMU.
"Studovala jsem střihovou skladbu a v pauzách jsem se začala seznamovat s programem na tvorbu hudby Ableton. Nebýt něj, nikdy bych se neodvážila dělat hudbu. Jsem perfekcionistka a nevypustím ven nic, co si tisíckrát nezkontroluji, sama před sebou si ale dovolím dělat chyby. Právě tuhle samotářskou fázi jsem potřebovala," vysvětluje.
Monika Midriaková tehdy nějakou dobu chodila s režisérem a hudebníkem Petrem Markem z kapely Midi Lidi. "Poprosila jsem ho, jestli by mi neukázal nějaké věci, se kterými jsem bojovala. A během hodiny jsme spolu udělali písničku. Hrozně rychle jsme zjistili, že si v tvorbě hudby rozumíme. Ale časem pro mě byla čím dál tím zajímavější představa, že bych to dělala úplně po svém," vysvětluje, co ji vedlo k sólové dráze.
Monikino Kino se rozpadlo po vydání debutové a nakonec jediné desky. "Neodešla jsem proto, že by to album nebylo dobré. Já sama jsem ale mezitím dospívala a moje postoje se v mnohém změnily. S Monikino Kino jsem si proto novou desku neuměla představit. Nechtěla jsem opakovat tentýž zvuk. V té době mě opustil strach dělat věci sama, naopak jsem chtěla objevovat nové postupy a naučit se toho co nejvíc," popisuje Midriaková.
Přestože její nynější album Leto s Monikou je plné osobních postřehů i každodenní reality a poslouchat ho znamená trochu otevírat cizí deník, Monika Midriaková si prý nebyla jistá, jestli texty zvládne napsat sama. "Na začátku jsem neměla za cíl udělat osobní desku. Říkala jsem si, že oslovím nějakého básníka. Trochu jsem ale tápala, koho. Neumím předstírat, a tak mi musí texty sedět přesně. Během hledání textaře jsem spíš z nouze začala psát sama."
Máš takovou fázi, kdy sedíš a je to stále blbé, stále blbé, stále blbé. A ty nesmíš přestat.
Příležitost vystavět od základů vlastní desku zároveň Midriakovou zastihla v intenzivním životním období, lemovaném nejenom úspěchem filmu Všechno bude, ke kterému složila hudbu se Šimonem Holým, ale také osobnostním dospíváním. K tomu se zpěvačka v rozhovoru často vrací.
O době, kdy už se širší rodina začíná ptát, jak to bude s vnoučaty, ale samozřejmě také zpívá. "Hlavním motivem alba je čas, který pořád prožívám, ten čas po škole, kdy se člověk musí střetnout se svými ambicemi a s tím, co si myslel, že dokáže, a co reálně dokázal. Musíš s tím v té realitě bojovat. Je to v práci i osobním životě, lidi se tě začínají ptát, kdy budou děti, do toho chceš dělat kariéru, překonat nějaké bariéry, dokázat sama sobě, že umíš napsat text, složit písničku, udělat album," vypočítává.
Kromě plynutí času je zásadním tématem desky radost - z každodenního života, z drobných momentů, tvorby i nově nalezené schopnosti vykouzlit z mála abstraktních pocitů konkrétní, emocemi nabitou hudbu. Nejvýraznější je ale radost z překonávání sebe sama.
"Dlouho se mi nedařilo překonat první bariéru," přibližuje Midriaková své textařské začátky. "Potom jsem složila jednu sloku do písničky Prečo sa ešte bojíš. Říkala jsem si, že je super, ale dlouho jsem na ni neuměla navázat. Pak jsem ale najednou překonala to, s čím jsem bojovala celé roky předtím, se strachem, že ty věci nebudou dobré. Došlo mi, že než něco začne být dobré, je to strašně dlouho blbé. A to může člověka snadno odradit. Máš takovou fázi, kdy sedíš a je to stále blbé, stále blbé, stále blbé. A ty nesmíš přestat."
Leto s Monikou říká velké věci, vypráví o nich ale takovým způsobem, že si toho posluchač zpočátku vůbec nemusí všimnout. Je zde příběh o křehkém sebevědomí, které je potřeba kultivovat a opečovávat a jež je pod každodenním atakem dokonalých avatarů na sociálních sítích. Je tu příběh o samotě a vlastním světě, který si každý z nás nese v sobě a do kterého je těžké vpustit kohokoliv dalšího. Je tu vyprávění o lásce, o vyčerpanosti vztahu, o tom, jak se mění role lidí v našich životech a jak je důležité nelpět na minulosti.
Leto s Monikou je zkrátka plné velkých věcí, nezazní na něm ale ani jedno velké slovo. Vše jako by se dělo pod hladinou. A na prvním místě je vždy hudba. "Přijde mi hrozně důležité, aby tam byly melodie a nápady, které fungují intuitivně a dostanou se tak někam hlouběji," říká Midriaková.
Monika Midriaková: Leto s Monikou
Slnko Records 2018
Asi největším příběhem alba je ten o samostatnosti, o touze vymanit se ze stereotypních očekávání a začít mluvit jazykem, se kterým člověk sám souzní. "Když někdo začíná jako zpěvačka v kapele, při natáčení sólového alba pak chce dokázat, že to zvládne. V podvědomí lidí je tady pořád předsudek, že holka moc neumí s počítačem. Že potřebuje pomoc. Je to srandovní," kvituje Midriaková.
Celá deska vznikala v jejím obýváku a od začátku bylo jasné, že nebude znít pompézně. "Ty podmínky takové nebyly a nebyla taková ani nálada těch písní. Hodně jsem ale nad tou deskou uvažovala. Snažím se, aby to nepůsobilo, že se snažím. Ale snažím se," dodává Monika Midriaková.
