Pardubice - Před víc než rokem byl vyhazov Michala Hrůzy z Ready Kirken bleskem z čistého poprockového nebe, kde jinak vládne pohodička, ale někdy i občas trochu smutno. To třeba když někdo kapele "na věčný časy naposledy zamává" - vypůjčíme-li si slova jednoho z Hrůzových nových textů.
Na usmiřování nedošlo, a proto teď musí fanoušek váhat, do které ze dvou nových desek před Vánoci investovat úspory. Na pultech se alba objevila ve stejnou dobu; a ač se to může zdát paradoxní, Hrůza startoval z mnohem méně výhodné pozice než zbylí Ready Kirken.
Zpěvák a skladatel byl tváří, hlasem i mozkem pardubické formace - proto mohl jen ztratit. Naopak zbylé trio Ondřej Herold (baskytara), Zdeněk Ceral (kytara), Adam Jánošík (bicí) vytěžilo z osvědčené značky Ready Kirken maximum.
Přestože se na čtyřech deskách skupiny podíleli spíše jako instrumentální doprovod, získali smlouvu na tři desky a i část fanoušků zvědavých, co se pod starým názvem bude dít.
Jenže hned na úvod si kapela utrhla ostudu. S novým zpěvákem Janem Polonským objela letní festivaly, ale až ve studiu přišla na to, že ani on nebude tím pravým; album Světy Ready Kirken proto nahrála ve třech se zpěvem baskytaristy Herolda.
Nečekanou změnu okomentovala skupina na svých stránkách až poté, co si příznivci všimli, že Polonského jméno v bookletu chybí: "Znáš to, občas ti věci jdou, občas ne. :) Nechci to rozvádět víc než je nutné... No popravde mu to proste nešlo. Nevim co je na tom nepochopitelne :)."
Stejně rozpačitě jako odpověď působí celé album. Vedle aspoň řemeslně solidní Bílé velryby Michala Hrůzy zní Světy Ready Kirken jako nepříliš přesvědčivé demo začínající kapely.
Pokud bychom Kapelu Hrůzy a současné Ready Kirken postavili vedle sebe do startovacích bloků, nemusel by se exkomunikovaný hitmaker k dosažení jasného vítězství ani příliš zadýchat.
Klíčový rozdíl leží už ve zpěvu. Zatímco Hrůzovi plynou slova víceméně přirozeně a nenuceně, Heroldovi je sotva rozumět. Snad ze strachu z falše zpívá pořád v jedné zastřené poloze - což vede k zamyšlení, jestli mohl být studiový projev Polonského ještě horší.
Světy Ready Kirken by ale k neodvratnému zániku směřovaly i tak. Zbylá trojice se rozhodla opustit tradiční model, kdy nejprve složí hudbu a k ní dopíše text. K Ready Kirken se připojil známý textař Tomáš Roreček, na jehož slova pak kapela teprve skládala.
Logicky ne vždycky se podařilo hudbu na text naroubovat a často je víc než patrné, že části písní vznikaly úplně odděleně. Ne že by to nebyl legitimní postup, ale na Světech souznění funguje spíše výjimečně.
Příchod nového Josefa Kainara se tedy opravdu neblíží, Rorečkův pokus o pokračování v "intelektuálně-popové" linii dřívějších Ready Kirken zůstal u mudrování. Jeho slova měla zabarvit vyznění kapely do temnější polohy, ale ve výsledku se dostalo jen na šeď.
To Hrůza se pokusil začít novou éru z veselejšího konce, ale premiérové zařazení humoru do repertoáru nedotáhl do konce. S Lenkou Dusilovou si udělal legraci z honáků v Písni kovbojské. Koně sice napojil, ale kromě recesistického tónu už víc vtipu (nebo dokonce pointu) nepřipojil.
Podobně v milém výletu do bývalé NDR nazvaném Nic v Chemnitz. Začíná sice nadějně: "Když ráno z okna svého holobytu / Vyskočím do moře saského blahobytu / Jen tak si zaplavat / Na Elke zamávat / Začíná novej den / Jestli můj wartburg naskočí - hej."
Jenže unylý refrén z písně vyžene vtip stejně rychle jako pád berlínské zdi kružítko s kladivem z vlajky NDR.
Je zřejmé, že Hrůzova loďka pluje - pohupována rádiovými vlnami - mnohem jistěji po hladině nevtíravé poetiky, kterou nabízí ve většině zbylých skladeb nové desky. A přestože jejich potenciál není zdaleka takový jako třeba na debutových Vlnách, vede Hrůza nad Ready Kirken průběžně 1:0.
Vzhledem k poměru sil na hřišti je už rozhodnuto i o celkovém vítězi. Ale jestli ten duel připomíná zápas v anglické Premier League nebo v roztomile popleteném přeboru, co ho známe z reklamy na Gambrinus, záleží čistě na míře fanouškovského nadšení.
