V jedné epizodě seriálu Simpsonovi se Homer dostane na rock'n'rollový tábor, kde zažije, jaké je být pravá rocková hvězda. Při lekci hry na kytaru mu instruktor Brian Setzer říká: "Začneme úplnými základy - hraním zubama na hořící nástroj." Kdyby to nebyla nadsázka, ale skutečné typicky exaltované pódiové gesto, jistě by ho do své show začlenili Måneskin.
Členové kapely tuto neděli v O2 areně pobíhali po skromně vybaveném pódiu, skoro polovinu času ale strávili u bezpečnostních zábran nebo rovnou mezi publikem. Mezi něj podnikali časté výlety zpěvák Damiano David, baskytaristka Victoria De Angelis a kytarista Thomas Raggi. Sestavu doplnil bubeník Ethan Torchio.
Došlo na sólování na kytaru za hlavou, extatické svíjení na podlaze, hořící stojan na mikrofon při skladbě Gasoline. Muzikanti využili i samostatné pódium umístěné na konci plochy na stání, kde kytarista se zpěvákem uvedli pomalé skladby Vent’anni a If Not For You. Jindy baskytaristka s kytaristou hráli a vzájemně se při tom podpírali zády.
Måneskin nejsou velká gesta cizí. Začínali jako středoškolská parta v Římě, která svou hudbou pravidelně doprovázela ruch na ulicích včetně slavné Via del Corso v historickém centru města. Jak se postupně sehrávali, jejich ambice rostly, až se roku 2017 přihlásili do italské verze talentové soutěže X Factor, v níž nakonec vystoupali na druhou příčku. V té době vydali první vlastní singl nazvaný Chosen, o rok později následovaný debutovou deskou Il ballo della vita. S ní začali cestu za slávou, prozatím alespoň doma, kde album ovládlo žebříček.
K jejich globální slávě pak přispělo, když Måneskin nastoupili do tradiční soutěže písní v San Remu. Tady se vybírají italští zástupci do televizní Eurovize, festival dokonce posloužil jako její předobraz. Obě akce skupina v roce 2021 vyhrála s písní Zitti e buoni. Její kouzlo nepřekvapivě spočívá v refrénu, v němž vyniká Davidův zastřený vokál a kde konečně exploduje přetlak budovaný rychlou italštinou odříkávanou slokou.
Pro některé interprety je vítězství v Eurovizi vrcholem kariéry, v případě Måneskin šlo spíše o odrazový můstek ke světové popularitě - Zitti e buoni proniklo do hitparád po celém světě, včetně těch britských a amerických, v současnosti má jen na Spotify přes 390 milionů přehrání.
Skladba zazněla také na nedělním pražském koncertu, a to hned zkraje večera, snad aby publikum dostala do varu. Soudě dle reakcí to ani nebylo potřeba. Když v aréně zhasla světla, rozezněly se první tóny kompozice Don't Wanna Sleep a spadla sytě rudá opona, kde do té chvíle zběsile problikávala veliká silueta kapely. I sedící byli rázem na nohou a vyprodaný sál vyplnily nadšený pískot i jekot, který Zitti e buoni jen zintenzivnilo.
Koncert provázelo několik takových erupcí fanouškovského nadšení. Kromě těch, jež ohlašovaly začátky nejpopulárnějších písní Måneskin - včetně coververze Beggin’ ze 60. let minulého století, která zaznamenala největší ohlas na platformě Tiktok -, publikum bouřilo, když zpěvák Damiano David odhaloval své tělo. V první polovině setu si sundal halenku, při tanci a metání kontrmelců ke konci večera pak jeho dlouhá sukně s rozparkem odhalovala i spodní prádlo.
Na letošní desce Rush se Måneskin snaží pracovat právě se zachycením sex-appealu a jakési zdravé nadrženosti. Ne vždy to funguje tak, aby to neznělo moc slizce nebo dětinsky. Nakonec i během koncertu baskytaristka Victoria Di Angelo, přestože se identifikuje jako queer, simulovala sexuální pohyby, když seděla na kytaristovi Raggim hrajícím jedno ze sól vleže. Není to samozřejmě nikterak pobuřující, spíš to zapadá do jakési celkové anachroničnosti Måneskin.
Jejich posluchačstvo, jak potvrdil nedělní koncert, tvoří převážně teenageři a mladí dospělí, tedy generace, o níž se čas od času můžeme dočíst, že má méně sexu než současní lidé produktivního věku. Veškerá sexuální energie obsažená ve skladbách i prezentaci Måneskin jako by představovala přehánění, napodobování, simulaci, zkoušení něčeho, o čem všichni mluví, je to všudypřítomné, a zároveň stále tabuizované.
Vystupování Måneskin může některým v publiku nahrazovat to, co je pro ně v reálném životě obtížněji dosažitelné - ať už kvůli pandemickým rokům, intenzivní online komunikaci, nebo z hlediska nároků na tělesné proporce a výdrž problematické, vždy dostupné pornografii.
V polovině večera na pódium přilétla podprsenka. Tento trochu obstarožní projev fanouškovského nadšení dobře ilustruje, jak Måneskin zapadají do krajiny současné populární hudby.
Na vrchol světového zájmu se dostali v době, kdy jsou díky streamovacím platformám a globální dostupnosti více vidět třeba korejský žánr k-pop nebo latinskoamerický reggaeton. Univerzálním jazykem hitů už dnes nemusí být pouze angličtina. Måneskin ale zároveň představují jakousi anomálii, neboť nepřísluší k žádné z těchto škatulek. Hrají docela anachronický rock s příměsí jeho glamového období ze 70. let.
Nakažlivé nadšení, které z nich sálá, vyvolává pocit, že můžeme alespoň zdánlivě zažít vrcholy rockové hudby, které přitom nenávratně vězí v minulosti.
Pražský koncert to jen potvrdil. Když při písni Kool Kids, znějící ještě před přídavky, na pódium naběhnou předem vybrané fanynky a fanoušci z předních řad, jako se to děje na celém turné, hudebníci s nimi tancují a blbnou. Je to roztomilý moment, ale sotva dozní poslední tóny, Måneskin se běží schovat do zákulisí, ani se s touto "kulisou" nepozdraví - blízkost interpretů s diváky nemá dlouhého trvání.
Před přídavky - po pomalém, gradujícím The Loneliest kapela ještě nadbytečně zopakuje skladbu I Wanna Be Your Slave - se jako první vrátí kytarista Thomas Ruggi. Do looperu, přístroje umožňujícího zachytit jednotlivé melodie a následně je na sebe vrstvit, nahraje jednoduché vybrnkávání. Posléze rozjede zběsilé, ale zároveň zdlouhavé kytarové sólo.
Ten okamžik lze vztáhnout na celou kapelu. Måneskin se podobně napojují na rockovou historii. Jejich vlastní vklad má sice tříštivý zvuk, je zábavný a dokáže vzbudit nadšení, zároveň ale na rozdíl od svých glamrockových předobrazů neodstartuje hudební revoluci. Ani když zopakujeme všechna velkolepá gesta rockového repertoáru.
Koncert
Måneskin
(Koncert pořádal festival Rock for People)
O2 arena, Praha, 14. května.
