Rozhovor - Veselá vysoká brunetka zpívá se svým červeným ukulele písně na pomezí indie rocku a folku. Což by spoustě lidí nepřipadalo divné, kdyby pocházela z Portlandu, New Yorku nebo Austinu. Nive Nielsen ovšem není ze žádného centra indie rocku posledních let, ale žije v hlavním grónském městě Nuuk.
Přitom její debutové album produkoval John Parish (spolupracovník PJ Harvey, Sparklehorse, Eels nebo 16 Horsepower), hraje na něm Howe Gelb z legendárních Giant Sand a Patrice Carney (The Black Keys) nebo členové Wolf Parade i Unicorns.
Nedávno si Nive Nielsen zahrála na prestižním festivalu SXSW v Austinu v Texasu, nyní přijíždí na festival Colours of Ostrava.
V České republice nemáme moc příležitostí setkávat se s umělci z Grónska. Jak vypadá tamní hudební scéna?
V Grónsku je všude spousta hudby, vlastně skoro všichni hrají minimálně trochu na kytaru, hodně se zpívá - hudba je velmi důležitá sociálně, je téměř nemožné jít na party, která nekončí společným zpěvem. Pár kapel se tu taky najde, hlavně hardrockových nebo metalových, prostě osmdesátky. Ale měli jsme několik důležitých jmen pro nás všechny z Grónska - třeba v 70. letech skupinu Sume, první, která natočila rockové album v grónštině. O dekádu později tu byl třeba Ole Kristiansen, můj hrdina z dob dospívání. V dnešní době jsou zajímaví třeba Simon Lynge nebo Angu, možná i další. Ale co se týče mé hudby, tak tu precedens není - Grónsko nemá DIY ani indie scénu. Já byla první a začínala jsem naprosto z ničeho.
V čem je život v Grónsku odlišný?
Je to úplně něco jiného. Žila jsem pár let v Kanadě, nějaký čas v Londýně, Španělsku nebo Norsku, není nic takového jako Grónsko. Nemáme například cesty mezi městy, musíš použít letadlo, vrtulník nebo v létě plachtit. Naše největší město Nuuk má asi 16 tisíc obyvatel, ve srovnání třeba s Montrealem je opravdu maličké. Ráda jsem bydlela v cizině, ale nikde to není jako tady; jsem ráda, že jsem zpět v Nuuku.
Co jste vlastně poslouchala jako dítě? Myslíte, že se ve vaší hudbě projevují i tradiční písně z Grónska?
Hodně jsem poslouchala grónskou hudbu, ale moje máma měla hodně desek The Beatles, Rolling Stones nebo Black Sabbath, prostě typická strava... O pár let později už jsem řádila na Nirvanu. Nemyslím, že je moje tvorba vyloženě inspirovaná tradiční hudbou.
Ale občas se k tradicím obracím, někdy asi podvědomě, jindy cíleně, třeba píseň Uulia je o tradičním bubnování za starých časů. Podobné je to s texty, často vypadají na první pohled snadně a taky jsou, ale používám i metafory a imaginaci představivost - tak jako se často používají v grónštině, když chceme říct něco doopravdy. Takže nakonec je tam těch podobností možná vlastně dost.
Když nějaký muzikant pochází z místa, jakým je Grónsko, tak se nějak dopředu stereotypně předpokládá, že bude hrát world music. Vy hrajete indie rock a folk - kolik lidí už jste takhle překvapila?
Chacha, bylo jich opravdu dost... Lidé často vypadají, že očekávají nějakou eskimo music nebo tak něco. Nebo ještě častěji jsou lidé opravdu překvapeni tím, že v Grónsku vlastně vůbec žijí lidé. Pak poslouchají moje písně a vlastně neočekávají vůbec nic. Hlavně v začátcích jsem slyšela spoustu komentářů typu Seš vážně dobrá, opravdu jsi eskymačka? To mě dostávalo do kolen. Jsem inuk, jsem z Grónska a hraju hudbu. To přece nemusí znamenat, že zpívám v grónštině a dělám typickou tradiční inuitskou hudbu ne? Jen dělám to co má sama ráda...
Na vdebutovém albu spolupracuje řada indie celebrit. Jak jste se k nim dostala? Nuuk určitě nepatří mezi pravidelné zastávky turné těchto kapel.
To opravdu ne - naopak je spíš velmi těžké (a docela drahé) se sem vůbec dostat. Je to smůla, protože lidem tady by se ta hudba opravdu líbila, jsem si jistá. Jenom jsem měla štěstí, nic víc. Jak k Howeu Belbovi, tak k Johnu Parishovi se moje hudba nějak dostala sama; najednou se objevili ve studiu a nahrávali jsme. Zvláštní, ale skvělé! Poté jsem několikrát s Howem hrála, někdy dokonce jeho báječní Giant Sand fungovali jako moje doprovodná skupina.
Patrick je tu proto, že jeho strýc Ralph nahrával dechy, vlastně jsme ho vůbec neoslovili, prostě se taky objevil. Na nahrávce je spousta dalších hostů, přátelé z Wolf Parade, Unicorns, Evangelista - hodně lidí, co jsme potkali na cestách, lidé, se kterými jsme se dělili o jídlo, kafe a poslouchali hudbu. Všichni chtěli pomoct, takže díky moc
Kdy vlastně debutové album vyjde? Na Colours of Ostrava už ho budete mít?
Deska se jmenuje Nive Sings a v Grónsku už vyšla, na mém vlastním malém labelu. Teď právě se snažíme najít nějaký label, který by album vydal v Evropě; v Severní Americe vyjde až na jaře příštího roku. Na Colours of Ostrava budu mít speciální singl s ručně tištěným obalem a album samozřejmě taky.
Jak se vůbec do České republiky těšíte? Co mají vlastně návštěvníci festivalu od Vašeho vystoupení očekávat?
Těším se hodně, mám několik přátel, kteří odsud pocházejí, mám dokonce v úmyslu tu nějakou dobu zůstat... Na festivalu budeme hrát s velkou kapelou, budou dechy, bicí, všechno... A samozřejmě taky moje ukulele. Bude to úžasné.
Kde se vlastně to červené ukulele vzalo?
Je skvělé, že jo? Dal mi ho Jan - přítel a člen doprovodné kapely. Když jsem studovala v Ottavě, tak jsem se většinu času strašně nudila; on se rozhodl, že potřebuju nějakého koníčka a z nějakého důvodu mě ošálil touhle kytarkou. Předtím jsem nikdy na kytaru nehrála, jen zpívala, vůbec jsem nechápala co tím měl na mysli…
