Laurie Anderson do hudby vypráví vlastní rozsáhlý text o posledním letu první ženské pilotky, která překonala Atlantský oceán, Amelie Earhart. "Její tragédie je tragédií moderní komunikace," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Vystupujete u nás ve dnech třicátého výročí pádu komunismu a nového začátku demokracie. Reaganovská Amerika pomohla uzbrojit Sovětský svaz, což byla samozřejmě zásadní úleva a změna. Paradoxem je, že umělci jako vy jste Reaganovu éru silně kritizovali - a taky jste byli v právu. Vidíte paralelu mezi osmdesátými lety, tedy pozdní studenou válkou, a dneškem?
To srovnání sedí. Politika je čím dál konzervativnější. Někteří lidé bohatnou a říkají: "Wow, tyhle časy jsou super!" Jenže to je jedno procento. Ostatní o vzestupu skutečně nemohou mluvit. Spousta lidí ztrácí práci, vyprchává z nich život. Vzrostl počet sebevražd. Přitom povrch společnosti může ještě pořád vykazovat vzestup! V tom je zrada našich časů.
S Filharmonií Brno provádíte novou verzi své skladby Amelia. V příběhu pilotky Amelie Earhart, která se roku 1937 ztratila při pokusu obletět Zemi, používáte i texty telegramů a rádiových hlášení. Co je pro vás na jejím příběhu to hlavní?
Amelia Earhart měla ráda technologie. Říkala, že byla stvořena pro létání. Já mám ráda nebe, tak se k její vášni snadno vztahuji. A její tragédie je tragédií moderní komunikace! Řídicí věž ji viděla, ale vzájemně se neslyšely. Ona v tom stresu vysílala na frekvenci, kterou její zachránci nezachytili. Takže nemohla přistát na ostrově, který v tu chvíli hledala.
Ten příběh skrývá tajemství: těla pilotky a jejího navigátora se nikdy nenašla. Pro vás jako pro vypravěčku to otvírá prostor.
Teď ji ale zase hledají. Letošní expedice Roberta Ballarda, který objevil vrak Titaniku, našla nějaké kosti, jejichž DNA se zkoumá. Ona byla fakt dobrá pilotka. Podle mě je docela dobře možné, že když nenašla původní ostrov, zvládla přistát na nějakém jiném ostrůvku, který uviděla v moři. Jenže ten byl pustý. Dodnes nevíme ani to, jestli přistání přežil její navigátor.
Pro vás je to typické. Celý život vyprávíte a zpíváte příběhy, obrazy a sny, které vycházejí z faktů, ale taky máte bohatou fantazii. Jak zacházíte s pravdou a vymýšlením?
Já jsem biografický typ tvůrce, nepíšu čistou fikci. Všechno, co vyprávím, jsem v nějaké podobě prožila. Ráda sama sebe přivádím do situací, kdy nevím, co se stane. Vypravila jsem se třeba na severní pól, sledovala, co se děje a co cítím, a psala o tom: takhle pracuji.
Jestli mi lidi věří? Asi jak kdy, záleží na příběhu. A nejspíš to ani není důležité. Ale proč by mi neměla stačit skutečnost? Zdálo se mi třeba, že jsem pes na výstavě psů. Ten sen byl skutečný. V New Yorku jsem se účastnila čehosi jako hypnotické seance: lidi se nořili hlouběji a hlouběji do svého vědomí a sledovali, co se vynoří. To už nemá podobu obrazů. A já, jak pořád kreslím, jsem si říkala: ty jo, mentální obrazy jsou mnohem lepší, než co se dá nakreslit.
Amelia je orchestrální dílo. Ale vaše alba v sobě vždycky měla hodně elektroniky a menších studiových kapel. A v roce 2000 jste složila tuhle skladbu pro orchestr.
Dennis Russell Davies mě přitlačil ke zdi! To on výborně umí. Vyzval mě, ať to napíšu. Vždycky jsem ráda zkoušela věci, které neumím, takže když trval na návrhu, řekla jsem, že to zkusíme.
Vůbec neumím psát pro orchestr, flétnám jsem napsala to, co by měly hrát housle, prostě jeden velký zmatek. Na zkoušce jsem se zhrozila. Ale představte si, co se stalo: protože celá věc byla prezentovaná jako hudební dílo a protože hlediště bylo plné, lidi tleskali, jako by slyšeli opravdovou skladbu! Přitom to nebylo o nic lepší než na zkoušce. Nemohla jsem to tak nechat a Dennis mi opravdu pomohl skladbu o Amelii Earhart opravit. Přepsal ji pro smyčcový orchestr. Do míst, která si říkala o něco navíc, jsem dopsala svoje sóla s elektronikou nebo duet mých elektrických houslí s violoncellem. Tak teď Amelii hrajeme v Brně.
Je tu s vámi violoncellista Rubin Kodheli, který hraje i na vašem novém albu Songs From The Bardo. Bardo je termín z buddhismu: Leonard Cohen, Philip Glass, vy, spousta umělců se rozhodla žít jako buddhisté. Proč vy?
Být buddhista a být umělec je pro mě to samé. Buddhismus říká: otevři oči a buď bdělý. To stačí. Já jsem umělkyně, takže nestojím o to, aby mi někdo říkal, co mám dělat. Zaradovala jsem se, když jsem viděla, co mi buddhismus nabízí. "Skutečně mi nikdo neříká, co a jak?" - "Ne." - "Nikdo mě nesoudí?" - "Ne." - "Celá odpovědnost je na mně? - "Ano."
Nechci, aby mi někdo šéfoval: já sama chci být šéf. Oni říkají: "To je v pořádku, ty jsi šéf, ty jsi Buddha. Využij svůj potenciál." Ovšem většina lidí o tohle nestojí. Je skutečně spousta lidí, kteří chtějí, aby jim někdo určil pravidla. Nechtějí hledat vlastní pravidla. Nechtějí objevovat vlastní energii. Obávají se toho.
Takže buddhismus jste přijala i jako praktickou věc, která podporuje váš způsob práce?
Je to systém, který klade důraz na laskavost. Říká, ať pěstujete empatii vůči druhým. A to je moje oblíbená dovednost! Svět je dnes plný konkurenčních vztahů: já vyhledávám lidi, kteří je překonali a našli lepší úhel pohledu. Moje hudba, obrazy a galerijní projekty, to všechno je založeno na spolupráci: musíme si navzájem naslouchat, jinak bychom nikam nedošli. Abych dotáhla vystoupení k premiéře, musí přijít spousta společného myšlení, mluvení, sezení, fantazírování, porovnávání, odmítání a mnoha způsobů naslouchání.
Jak jako tvůrkyně reagujete tváří v tvář problémům dnešního světa?
Můj učitel buddhismu chce vidět věci jasně. Říká mi: Zkus cítit smutek, aniž bys byla smutná. To není špatné! Zvlášť v dnešní době. Ráda s ním mluvím o tom, jak pozorovat svět, ale nenechat se tím zdrtit. Je mi jasné, že u vás to taky nemáte jednoduché: Spojené státy zažívají těžké časy a fašismus se plíží i jinými částmi světa. Myslím, že hledáme citlivou rovnováhu.
Na jednu stranu je dobré pokračovat ve věcech, které máte rádi - které si spojujete se svobodou a radostí. Na druhou stranu temné stránky světa nezmizí, když je budeme přehlížet nebo vytěsňovat na pozadí. Není to pozadí. Kdo se snaží ignorovat horší stránku světa, je hlupák, protože ho stejně dostihnou.
Zároveň ale buddhisté říkají: "Nežijeme, abychom trpěli. Víte, proč jsme tady? Abychom si život ohromně užili. Pocítili štěstí." Člověk se dnes snadno nechá strhnout klauniádou Donalda Trumpa, což je tragická osobnost. Nechci dělat, že neexistuje, ale zároveň naslouchám učiteli, který mi říká: "Nemarni čas."
Patříte k umělcům, kteří kladou otázky kolem velkých společenských témat. Ale lidi by od vás leckdy chtěli i odpovědi - což je v podstatě nedorozumění.
Ano, ale já přesto občas mám i nějaké odpovědi! Když se ze stavu světa cítím tak jako teď, ptám se: Co by udělali moji hrdinové? A odpovídám si. Mám spoustu hrdinů, jedním z nich je Philip Glass. Co by udělal Phil? Šel by složit nějakou hudbu. Co by udělal John Cage? Možná by řekl: Naslouchej. Co by udělal Gándhí? Vytrval v protestu. Co by udělal James Brown, kmotr soulu? Křikl by: Vyskoč a mazej (get on the good foot!). Co by udělala Amelia Earhart? Obletěla by svět. Co by udělala Madeleine Albright? Hledala by v tom všem spravedlnost.
Vaše nové album mluví i o ztrátách a o tom, jak se s nimi vyrovnat. Zabýval se tím už váš film Psí srdce. Žijeme v době klimatické krize: čekají nás časy, kdy umět přijmout ztrátu bude výhoda?
Stojíme tváří v tvář vymírání. V roce 2050 tu nebude osmdesát procent druhů na Zemi. To už je jisté. Co to znamená? A za sto let to bude jak, devadesát procent? V tomhle příběhu je to jako v každé tragédii: všechny postavy vidí, jak se blíží vyústění. Ale všichni pokračují v tom, co dělali dosud. Což zrychluje pád do katastrofy. Jsme první lidé, kteří zvažují své vyhynutí.
Tenhle příběh si nikdo před námi nevyprávěl: my jsme první. Ještě pořád si ho můžeme vyprávět: vymírají jiné druhy, je čím dál méně vody, vzduch je nedýchatelný. Možná je naše éra u konce? Já jako vypravěčka vím, že aby příběh existoval, musí ho někdo poslouchat. A je možné, že tenhle příběh už nebude komu vyprávět. Takže my vypravěči bychom s tím rádi něco udělali, protože příběh potřebuje posluchače, kontakt s budoucností. Pokud budoucnost vysychá, tak jako vysychá voda, co to znamená?
V mnoha programech se zabýváte technologiemi. Pořád se objevují nové. Třeba nám pomohou.
Omlouvám se, ale takhle to nefunguje. Nikdo se doopravdy nezabývá tím, jak nechat znova zmrznout roztátý ledovec a jak kontaminovanou vodu znovu udělat pitnou. Kdo si myslí, že technologie vyřeší naše problémy, ten se nevyzná v povaze technologií ani povaze problémů. Technologie hodně urychlí. Šup šup. Ale nezpomalí pohyb oceánu. Máme tolik technologií, ale mobily nám akorát ukážou čerstvé fotky ze zaplavených Benátek.
Takže, řečeno s buddhismem, je načase probudit se?
Vždycky je načase se probudit.
