Autoportrét má nepopiratelnou výhodu: můžeme svou tvář ukázat v příznivém světle, vybrat ty správné vzpomínky a okolnosti, pustit do vyprávění právě tolik upřímnosti a odhalení, kolik je nám vlastní. Karel Gott pojal svou knihu Má cesta za štěstím obsažně, avšak pojetím se nevymyká z jeho dřívějších konejšivých portrétů: však také pokud tříkilogramovému knižnímu "mackovi" něco chybí, je to dramatičnost. Přitom silných příběhů zažil Gott tolik, že by čtenářům mohla spadnout čelist.
Byl přesvědčený, že hvězda má publiku přinášet příběhy: zapamatovatelné, potvrzující výjimečný život a schopnosti. Je vedlejší, zda pravdivé. Už jeho první kniha Říkám to písní z roku 1968 byla plná mýtů, které lze rozeznat, vypravíme-li se do spolehlivých pramenů.
Gott po dvou vydáních doznal, že skutečným autorem textu je textař, manažer, imagemaker a kamarád Jiří Štaidl, který za něj svého času vyráběl kompletní rozhovory: bohužel se souhlasem československých novinářů, jejichž profesní etika byla občas pružnější než rytmika Štaidlova orchestru.
Co z Gottova bájení, mlžení, zamlčování a překrucování zůstalo v autobiografii? Není toho málo. Vybíráme pět reprezentativních vzorků.
Suchý a Šlitr hledají Karla
Gott opakovaně vyprávěl, jak za ním roku 1963 do pražské kavárny Vltava přišli největší hitmakeři své doby, Jiří Suchý & Jiří Šlitr. "Usedli v momentě, kdy jsem zrovna zpíval píseň Only You z repertoáru amerického vokálního souboru The Platters," vybavuje si detailně. Suchý a Šlitr byli jeho výkonem tak strženi, že mu na místě nabídli angažmá.
Ve skutečnosti k té scéně nikdy nedošlo. Karel Mareš, skladatel, manažer, režisér a objevitel talentů, hned ve dvou knihách střízlivě a přesvědčivě tvrdí něco jiného: přímo říká, že odmítá krýt Gottovo mytizování.
Ředitelé divadla Semafor rozhodně neměli čas ani chuť chodit objevovat zpěváky do kaváren. S Gottem jednal Mareš bez nich, sešli se v čínské restauraci. (Suchý byl zprvu proti angažmá zpěváka, jehož typ mu k Semaforu neseděl.)
Jak víme, Gott byl pak skutečně přijat do Semaforu a Suchý & Šlitr ho katapultovali ke slávě. Jen ten zájem byl zprvu spíš v opačném směru, než tvrdí legenda v Gottových knihách.
Zpěvák rád tvrdil, že ho druzí vyhledávali, projevovali zájem. Někdy to bylo víc přání než realita. "Tuhle píseň napsal její autor přímo pro mě," říkal občas o převzatých skladbách ze světa a snad tomu sám věřil. Jeden z takových omylů s lehkostí nahlas identifikovala divačka koncertu snímaného kamerami České televize.
Dobyli jsme Las Vegas
Půlroční angažmá v Las Vegas se stalo jednou z klíčových legend o světově úspěšném Gottovi. Proč ale československá veřejnost z toho proklamovaného úspěchu nikdy neviděla jevištní fotky, alespoň krátký dokumentární záběr, snad i ono užaslé a aplaudující publikum? Kdybychom prožívali půlroční úspěch v USA, skutečně bychom ho nezdokumentovali?
Tříhodinová československá estráda se odehrávala na scéně Venus Room, vyhrazené cizokrajným podívaným: od Japonek po kozáky, všech exotizovaných způsobem, který by nám dnes připadal nekorektní. Při programu tu jedli hosté zdejších kasin.
Půlnoční představení, denně druhá v pořadí, byla únavná, přitom měla slabou návštěvnost. Půlhodinka vyhrazená Gottovi zajímala hosty méně než jánošíkovské tance slovenských i českých folklorních tanečníků. Kontrabasista Antonín Gondolán vypráví, že s odletem z Las Vegas si bratři Štaidlové a Gott vytvořili notně upravené vyprávění, které angažmá líčilo jako úspěch. "Nerad poslouchám legendu o tom, jak jsme s Gottem zválcovali Vegas. Není to pravda," řekl Gondolán časopisu Reflex.
V knize Má cesta za štěstím Gott a spoluautoři uvádějí české překlady pochvalných citátů z amerických novin: bylo by zajímavé vidět originály, v dostupných databázích nejsou k nalezení. Zato jsou k dispozici dva bilancující články, jež řadí naši show Europa ’68 mezi nejbizarnější propadáky, které Las Vegas pamatuje. Článek z Las Vegas Review-Journal má pobavený, nepříliš uctivý tón:
Projekt producenta Alana Leeho Europa ’68 byl varietní show, v níž vystoupil Karel Gott přezdívaný Zlatý hlas z Prahy a 75 českých showgirls i tanečníků - plus deset Američanek, protože Češky odmítly účinkovat nahoře bez. (…) Nepomohl ani zoufalý tah, obohacení programu rumunským komikem. Poslední železná opona spadla už po šesti měsících. "Mysleli jsme, že to bude fungovat pro tu jejich jedinečnou jinakost," řekl režisér Jack Yenchek. Mýlili se. Prezident muzikantských odborů v Las Vegas Frank Leone nazval show Europa ’68 "největším výbuchem vodíkové bomby všech dob". (Angličtina tu využívá slovní hry se slovem "bomb", které se používá ve významu propadák.)
Kniha Má cesta za štěstím uvádí, že show byla předčasně stažena z programu, protože hotel New Frontier během uvádění změnil majitele. Jenomže ve skutečnosti slavný producent a režisér Howard Hawks koupil resort ještě před příjezdem Čechoslováků: ti pak realizovali první, slavnostně vnímanou premiéru pod novým vedením. Alespoň tak to uvádí historie hotelu a jeho programu. Show byla stažena dřív z jednoduchého, logického důvodu: chodilo málo lidí.
Mýtus o americkém úspěchu byl jedním z tajemství, kterých na sebe Karel Gott časem nakládal čím dál víc.
Donášel na mě Spurný z Lucerny
Příběh Františka Spurného by vydal na film. Po otci převzal management Velkého sálu pražské Lucerny ještě jako teenager ve 30. letech minulého století, kdy ho vlastnili ti, kdo jej vybudovali - rodina Havlova. Zvládl se tu udržet i za socialismu, v 60. letech zde uspořádal slavné koncerty Louise Armstronga. Stal se Gottovým manažerem, svými radami mu pomáhal zrát, dojednal angažmá Čechoslováků v Las Vegas přes švýcarskou agenturu Schmidt.
Po roce 1968 ztratil své vlivné ochránce a byl uvězněn. Normalizátoři Spurného nejprve rok a půl drželi ve vazbě, pak byl propuštěn a přišel o kariéru. Byl rozený impresário a kulturní diplomat, jeden z nejvýraznějších hudebních organizátorů u nás.
Pokud Gott tvrdí, že v archivních spisech vidí, jak na něj Spurný donášel, pak mu možná někdo ukázal jen vytržený kousek příběhu. Spurný učinil jedinou velkou výpověď na jaře 1971: čiší z ní zoufalá situace, byl už přes rok ve vazbě a Gott s bratry Štaidlovými právě zůstával "přesčas" v západním Německu. Spurný tu vyšetřovatelům vysvětluje, že Gotta zná důvěrně dobře, že vyhrožování agentury Pragokoncert ho jen zatvrdí a že by zpěváka dokázal dostat zpátky domů.
V rámci Spurného snahy o vlastní záchranu dochází k bolestné a trpké věci. Před vyšetřovateli mluví o Karlu Gottovi jako o příšerném, chorém člověku. Úhrnem je to nejnegativnější popis Gotta, s nímž se autor tohoto textu kdy setkal. To, že Zlatý slavík "má mozek dítěte", je tu ta nejjemnější charakteristika.
Krátká ukázka toho, nač Gott v knize naráží, ale radši necituje: "Gott je povahou hysterik, výstředně exaltovaný, nikomu nevěřící, ani vlastnímu otci, matce, nemající je dokonce rád až někdy k nenávisti. Sobec za každou cenu vidící jen svůj prospěch, nesnášející výhružky a ‘musíš‘ (…). Psychopat psychiatricky vedený, mající někdy mindráky, že mu lidi závidí a nenávidí jej (…). Neměl ani opravdových přátel a nikomu - ani sám sobě nevěřil."
Není divu, že Gottovi tato četba "zkalila vzpomínku" na Spurného. Ale žádné soustavné či opakované udávání se nekonalo.
Když jsme u toho obvinění z donášení: je kruté a nečestné, že to v celé knize odnesl právě výjimečný a pozitivní František Spurný. Píše se někde v autobiografii, že otec bratří Štaidlů měl jako agent StB krycí jméno Karlík? A že tajemník Zitko, kterého Gottovi v domě ubytoval Pragokoncert, měl agentských spisů celou řadu? Gott i estébácký autor krycího jména pro něj měli stejné oslovení, Doktor.
Nejvíc anticharta ublížila mně
Gott si zaslouží pochvalu či přinejmenším uznání za to, že se v knize rozhovořil o shromáždění "umělců z oblasti zábavné a populární hudby" v Divadle hudby 4. února 1977, tedy o antichartě. Zmínky o ní nesnášel, takže se tu poněkud překonal.
Se svědectvím, kdo hudebníky svolal a tlačil ke zdi, před lety jako první přišla Eva Pilarová: byl to obávaný ředitel Pragokoncertu, likvidátor Marty Kubišové a dalších, František Hrabal.
Gott to potvrzuje a přidává jméno jeho kolegy, Jiřího Szántóa. V knize uvádí i to, co se proslýchalo jako nejistá pověst: projev mu napsal režimní básník Miroslav Florian. Pokud tomu tak bylo, pak byl Gottův projev ještě tragikomičtější, než by se zdálo: zpěvák v knize už radši pomlčel o tom, jak se za řečnickým pultíkem vyznával, že Florian je jeho oblíbený básník, a shromážděným recitoval kus jeho úmorných veršů. Florian si do politického projevu stihl napsat i píár: to nevymyslíte.
Kapitola v knize se jmenuje Zatracená Anticharta!. Pokud zpěvák něčeho lituje, pak toho, že se musel účastnit akce, kterou mu po zbytek života někdo vyčítal: vypráví, že ho anticharta poškodila.
Nemá při tom jedinou zmínku pro ty, proti kterým byla kampaň namířena a komu tehdy moc ničila životy. V době, kdy Gott řečnil o báječných tvůrčích možnostech pod taktovkou strany a vlády, byl už několik týdnů ve vazbě s Václavem Havlem režisér a dramatik František Pavlíček: mimo jiné autor scénáře filmu Tři oříšky pro Popelku. Byla to ironická i tragická situace: Gott se postavil jako řečník do čela akce, jež měla potřít i scenáristu filmu, který mu přinesl jeden z jeho největších hitů.
Pokud to zpěvák nevěděl v tu chvíli, jistě se to dozvěděl časem. Komentáře k těmto věcem nebo projevy lítosti mu nebyly vlastní a nezměnila to ani nová kniha.
Na balkoně s Krylem
Moment z listopadu 1989, kdy státní hymnu nad zaplněným Václavským náměstím společně zazpívali Gott s Karlem Krylem, použil zpěvák v autobiografii ke zvláštnímu šlehu. Otázku, kdo navrhl dráždivé spojení dvou Karlů, později interpretované jako šťastný i omylný moment, je nutno nechat nerozřešenou, protože se to neví: možná to byl Václav Havel nebo Ladislav Kantor.
Text v knize ovšem ukazuje na Jiřího Černého, který "prý" s myšlenkou přišel. Autoři, Gott i "ověřovatel hudebních faktů" Miloš Skalka, bezpochyby dobře vědí, kolikrát už při různých příležitostech Černý řekl, že on to nebyl: de facto píší, že mu nevěří. Dělají z něj tím pádem nejen někoho, kdo chce tajit svůj podíl na "dvou Karlech na balkoně", ale také někoho, kdo nemluví pravdu. Je to napsané šikovně, nepostižitelně, kluzce, bulvárně.
Gott a Černý měli zvláštní vztah: byla by o něm pěkná kapitolka, ale takhle upřímně zpěvák nepíše. Jiří Černý ze všech kritiků nejpozorněji, s velkým porozuměním sledoval Gotta, když byl progresivní, novátorskou postavou, která u nás mohla posunout popovou scénu dál. Když Gott upadl do profesionální rutiny a stal se spíš závažím na vývoji hudby, opakovaně se dožadoval Černého pozornosti a spolupráce: přál si po léta, aby mu na album napsal sleevenote nebo ho jinak potvrdil.
Černý jako nezávislý kritik neviděl důvod. Kyvadlo přízně už se nazpátek nevrátilo. Lze si snadno představit, proč Gott odkázal výjimečnému autoru a byvšímu kamarádovi tohle nepotvrzené, slabým jedem napuštěné historické rýpnutí.
Pod maskou
Bylo by možné komentovat mnoho pasáží knihy Má cesta za štěstím. Snad je upřímná v Gottově opatrnosti, se kterou raději neodhaluje ani vlastní niterné pocity, ani podrobněji nelíčí osobní povahy důležitých postav svého života.
Gott měl tak často nasazenou masku veřejné osoby, že se v autobiografii plně nerozpomněl, co je pod ní. Zaštiťoval se vztahem k publiku, ale mnohokrát měl pocit, že čistou pravdu by publikum neuneslo.
Nebyl málomluvný, když šlo o něj samotného nebo hudbu: i kniha je tak o třetinu upovídanější, než by bylo nutné. Především však podrobněji rozepisuje to, co už zpěvák do svého příběhu zahrnul dříve; také přebírá některé příběhy, které mezitím podobně zapsali druzí, hlavně jde o knihy Ladislava Štaidla.
Skutečně bezkonkurenční je tu záplava fotek: osobní archiv a vstřícnost spolupracovníků nikdo netrumfne. Byť i tady odpadla ta neučesanější tvář.
Karel Gott by byl mohl vyprávět o mnoho silnější příběh: ale to už by nebyl příběh téměř dokonalého člověka.
Autor článku je hudební novinář a šéfredaktor časopisu GHMP Qartal. Jeho knihu Gott. Československý příběh letos vydá nakladatelství Host.
Kniha
Karel Gott: Má cesta za štěstím
Nakladatelství Karel Gott Agency 2021, 695 stran, 1229 korun.
