Jeho smrt zasáhla i ty, kteří se nepočítali mezi jeho publikum. Bez nadsázky lze říct, že v Česku jeho jméno a tvář dodnes zná úplně každý. Vystoupal k mezinárodní popularitě, ale to, co jsme si s ním odžili my v jeho domovské zemi, je tím největším z vrstevnatého příběhu hvězdy.
Vztahovaly se k němu ženy mnoha generací, samozřejmě zástupci moci, ale také mnoho obyčejných lidí, které jeho dlouhotrvající popularita a vlídnost přesvědčily, že "Karel je fajn". I těm, kdo Karla Gotta vnímali kriticky, stál za názor právě proto, že byl neignorovatelnou součástí české krajiny. "Jako Říp," jak s nadsázkou napsal Václav Havel.
Gottův příběh má své mytické, tisíckrát převyprávěné momenty. Už ten o jeho začátcích: elektrikářský učeň z ČKD v Plzni a Praze-Vysočanech je okouzlený světovými hvězdami generace Franka Sinatry i mladšího Elvise Presleyho a zkouší jít v jejich stopách. V izolovaném Československu to znamenalo kupovat pod rukou gramofonové záznamy, vyryté třeba do vyřazených rentgenových snímků.
V soutěži Hledáme nové talenty roku 1958 mladý Karel Gott nevyhrál, zato ho tam jako evidentní talent rozpoznal Karel Krautgartner, vlivný kapelník a dirigent. S operním tenoristou a pedagogem na konzervatoři Konstantinem Kareninem se navzájem šťastně našli. Žák legendárního Šaljapina Karenin toleroval Gottovi "popové spády", ba dokonce na lekcích mohutně kouřil, aby si prý hlasivky zvykly na drsné prostředí, v němž prozpívají kariéru.
V takových historkách by se dal převyprávět celý Gottův život. V té době za nimi ale byla nezměrná chuť obstát jako hvězda a hodně pro to odedřít. Mezinárodní dotek měly už jeho premiéry: první snímky nahrál s orchestrem Karla Vlacha v angličtině, v televizi se poprvé objevil na oslavách 15. výročí osvobození sovětskou armádou.
Okamžik, kdy uvěřil ve svou hvězdnost, spojuje s momentem, kdy uviděl, jak zaujatě lidé u tranzistoráku poslouchají jeho verzi Manciniho evergreenu Měsíční řeka (Moon River).
V letech 1963 až 1965 si velkolepě vzájemně prospěli: Karel Gott a Semafor. Divadlo protagonistů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v pražské pasáži Alfa bylo velkolepý generační fenomén, kde si Češi odžívali popový půst padesátých let.
Přítomnost hvězd Gotta, Evy Pilarové a Waldemara Matušky mu dala další rozměr, všichni tři se ještě stihli objevit i ve filmovém muzikálu Kdyby tisíc klarinetů z roku 1964. Právě Suchý se Šlitrem napsali Gottovi jeho první původní velký hit. Nebýt lyrického songu Oči sněhem zaváté, nezvítězil by Karel Gott zkraje 60. let ve druhém ročníku ankety Zlatý slavík.
Záhy se stal synonymem, nebo snad nezbytným atributem ankety popularity: získal Zlatého a Českého slavíka dvaačtyřicetkrát, naposled v roce 2017. Otázkou nebylo, kdo ze zpěváků u hlasujících zvítězí, ale jestli to bude Gott, nebo výjimečně někdo jiný.
Pro Gottovu kariéru se ale zásadní ukázal přestup ze Semaforu dál. V poetickém pojetí Jiřího Suchého byla píseň důležitější než zpěvák: Gott už se potřeboval vrhnout do skutečného popu, kde je tomu naopak.
Se skupinou Ladislava Štaidla a jeho bratrem, textařem a imagemakerem Jiřím Štaidlem začali před československým publikem v reálném čase budovat a upevňovat osobnost hvězdy. Moderní pop se u nás tehdy rodil: jak bude vypadat, určovali vlastním příkladem právě Gott a spol.
Album Zpívá Karel Gott se v roce 1965 stalo prvním čistě popovým elpíčkem u nás. I v tom byl Karel Gott první.
Šedesátá léta znamenala hodně pro sebevědomí popkultury v Evropě: angloamerická dominance ještě nebyla tak silná, a tak se hudebníci rozhlíželi po Evropě jako širším trhu. Od roku 1967 se datuje Gottova de facto druhá kariéra: západoněmecká, spojená zdaleka nejen s jiným jazykem.
Firma Polydor, která mu vydala stovky titulů, zpěváka usadila do jiné polohy, jiné image: vysvětlila mu, že není možné, aby stejně jako v Čechách zpíval tolik českých verzí západního repertoáru, když Západ není od originálů izolovaný. V Německu dostal Gott jedinečnou roli slovanského hosta, přátelského cizince, který oslovuje nejen mladší generaci, ale svou solidností a konzervativností i starší posluchačky.
Úspěch to byl obrovský: v Německu vydal v 70. letech Gott víc alb než v Česku.
Nepochybně se od německého marketingu hodně naučil. Za nedocenitelnou lekci prohlašoval svůj pobyt v americkém Las Vegas roku 1967, kde se setkal s veličinami světového popu. Americké hostování dodnes známe především z vyprávění Gotta a několika jeho spolupracovníků. Je velmi málo zdokumentované a zdá se, že kapitola, která tolik posílila jeho příběh hvězdy, skrývá tajemství.
Koketování Gottovy kapely s tím, že by po začátku sovětské okupace a normalizace zůstala na Západě, němečtí manažeři nijak nepodpořili. Oznámili Gottovi, že západoněmeckému publiku vyhovuje jedinečnost "zlatého hlasu z Prahy", hosta z Východu, který přijíždí zazpívat ze svého domovského "jinde".
Gottovy šachy s Husákovým režimem a zájmy tajných služeb v roce 1971 byly opakovaně popsány. Skončily konstelací, které se v dnešním slangu říká win-win: vyhrály obě strany, Karel Gott mohl dál svobodně pracovat i na Západě a režim získal loajalitu největší pophvězdy své doby.
Kolem Karla Gotta jako souputníka normalizačního režimu existuje dodnes diskuse: šel moci na ruku víc, než musel, anebo největší hvězda ve státě jen marně bojovala o to, aby mohla stát mimo politické napětí?
Ve společenském marastu sedmdesátých let si Gott svou neutralitu neuchoval: nejvíc bývá připomínán jeho projev zaštiťující antichartu, ale loajálních vystoupení, vykupujících svobodnější část kariéry, bylo tehdy mnohem víc.
Když dokumentaristka Helena Třeštíková ve filmu Soukromý vesmír zvolila Karla Gotta jako někoho, kdo se objevuje v největších médiích každé doby, vyhmátla něco podstatného.
Je ovšem evidentní, že ve svobodnějších dobách Gotta zajímalo prostě jeho řemeslo: popbyznys. V něm se vyznal, v něm měl prestiž uspět. Dařilo se mu to hned několikrát, u různého publika s různým repertoárem. V roce 1977 vyšlo jeho první elpíčko v Sovětském svazu: prodaný náklad ve výši tří milionů svědčí o rozlehlosti impéria i naplněné roli "tak trochu západního" zpěváka, který zvládal realizovat další a další repertoár.
Vystoupit na listopadový balkon po boku Karla Kryla - to bylo významné nejen pro důvěryhodnost sametové revoluce, ale i pro Karla Gotta. V průběhu roku 1989 zůstával přísně neutrální, neposkytoval jasnou podporu ani komunistům, ani na druhou stranu nepřijal výzvu k podpisu petice Několik vět.
Hymnou odzpívanou s Krylem se vrátil do veřejného dění, svůj prozápadní střih následně obratem stvrdil charitativním darem pro dětskou onkologii. S nejistotou pak očekával, jak ho v nové společenské konstelaci přijme publikum. Během dvou sezon viděl, že jeho popularita ve zdraví přežila všechny společenské bouře. Začal podnikat jako spolumajitel firmy GoJa s Františkem Janečkem.
Po hitu Když muž se ženou snídá z roku 1992 bychom už našli jen málo silných nových písní. Ale ty nebyly třeba, aby Gott, ztělesněný mýtus hvězdy levitující tak trochu nad zemí české reality, přežil všechny trendy.
Bulvár věděl, že jeho popularita vždy pomáhá spolehlivě zvýšit náklad a sledovanost. Když Gott před šesti lety dorazil na festival Rock for People, mladé publikum, vnukové jeho posluchačů ze "sixties", ho vítalo bouřlivě. Možná s trochou ironie, ale jako legendární pilíř zdejšího showbyznysu.
Z jeho dějin víme, že smrtí příběh hvězd nekončí. Kolem Gotta byla vždycky řada těch, kteří chtěli, aby z jeho hvězdného odlesku dopadlo něco i na ně. Autor tohoto textu se Gotta jednou zeptal: "Pokusil se někdy někdo vás, tak populárního a milovaného člověka, zneužít pro svoje cíle?" Zpěvák se podíval notně překvapeně a s nelíčeným údivem nad otázkou řekl: "Samozřejmě!"
Loučíme se s pophvězdou, která žila na výsluní, ale také na křižovatce mnoha zájmů, ambicí a mocenských struktur. Až s odstupem a do hloubky někdo převypráví příběh Karla Gotta, bude to stát za to.
