Infobox
Už při famózním českém vystoupení před necelými třemi lety představil Cale svou syrovější tvář. Ale jeho brněnská a pražská oslava čtyřiašedesátin se ukázala jako echtovní punk-rocková očista. A zapomeňme na směšné výpady, které ho osočují ze snahy zapadnout mezi aktuální trend tzv. nové rockové vlny.
Bohužel většina lenivých recenzentů, ochuzena o zásadní vědomost, že Cale tuhle navztekanou, do morku kostí syrovou polohu s prodlevami předvádí už nejméně třicet let, aktuální album Black Acetate odmávla - s tvrzením, že se Cale snaží být poplatný době a moc se mu to nedaří. Jak směšné - uvědomíme-li si, že to byl právě on, kdo si vytvořil svým rozcapeným a zároveň čisťoulinkým zvukem nenapodobitelný trademark.
Se zuřivci v zádech
Cale s oblibou z gruntu obměňuje svou kapelu co půlrok. Ovšem ta, kterou s sebou přivezl na brněnskou Flédu a do pražské Archy, je bez diskuse nejsilnější sestavou, již dal za posledních dvacet let dohromady.
Hlavně v první půli obou večerů se vytasili s dlouhým, nelítostným hardrockovým zabíjením všeho, co by jen matně mohlo připomínat romantický obraz Calea-něžně vášnivého intelektuála za klavírem. Po "sametové" hymně Venus in Furs se pustili do úderek z nejdivočejšího období kolem newyorského stylotvorného klubu CBGB´s.
Punková jatka v Evidence, Walking The Dog nebo v majestátní Helen Of Troy se sice přelévala do původně decentnějších a novějších kusů jako Dancing Undercover - ale i ty byly pro patřičně obhroublé vyznění po řeznicku zabaleny do nekompromisních aranží.
Protřepat a chrstnout na zeď
Ve skladbě Femme Fatale, oděné do "cohenovských cingrlátek", nebo v cíleně pochroumané Gun se pak Caleova divokost přetavila do podoby milovníka dekonstrukce. Vzápětí se však znovu vrhl do přímočarého zvuku.
Snad jen Look Horizon a meditativnější Magritte - věnovaná Caleovu nejoblíbenějšímu malíři - z předchozí skvělé desky Hobo Sapiens daly trochu odpočinout od stabilního hlukového ataku. Písně z poslední desky se naživo ukázaly být jako obvykle mnohem silnější a odplavily zbytek pochyb o novém materiálu.
Oba české koncerty byly unikátní krasojízdou muže, který je přes svůj věk neskonale plodný a hudebně současný. Brněnská Fléda byla však přece jen svědkem o něco silnějšího vystoupení.
Snad přiléhavější klubové prostředí a dlouhatánská verze zabijácké Pablo Picasso v přídavku vzrušila Brňany o poznání víc než trochu archaicky znějící Dirty Ass Rock'n'Roll poněkud distingovanější pražské diváctvo.
To ovšem - byť na hraně vkusu - dokázalo popřát svému miláčkovi k narozeninám a bylo za to odměněno kratičkou, o to však podmanivější (I Keep A) Close Watch.
Oba české koncerty Johna Calea byly díky výběru skladeb v jistém ohledu staromilské; ale ukázaly, že nemusíte být mladí, abyste mohli (relevantně) hudebně zuřit. Cale se navíc na pódiu stále evidentně dobře baví - a jeho smrtelně vážná rocková hra zase baví jeho publikum.
