"Jako štos dopisů navršených na sebe, které dohromady skládají obraz uplynulého roku," popisuje teď výsledek švédský písničkář Jens Lekman, který dlouhodobě hledá cesty ze zajetých kolejí tradičních alb a rád si hraje s písňovou formou.

Se spřízněnou hudebnicí a novinářkou Annikou Norlin si po internetu vyměňoval jednu píseň měsíčně. Dohodli se, že budou používat jen akustickou kytaru, aby se víc soustředili na vyprávění.

"Šel jsem do knihovny, abych si udělal rešerše na korespondenci mezi spisovateli - a byl jsem ohromený, jak moc musí být člověk mrtvý a považovaný za génia, aby byly jeho dopisy publikovány. To je smutné," popisuje pozadí projektu Lekman. "Promluvil jsem si o tom s Annikou a shodli jsme se, že to stejně uděláme, i když jsme pořád naživu a nikdo nás neprohlásil za génie."

V projektu Correspodence zhudebnili prchavé myšlenky i všední zážitky jako z deníku: od vzpomínek na dětská přátelství přes trapné teenagerské historky z plovárny až po témata jako fake news, klimatická změna, švédské parlamentní volby nebo digitální přetížení.

Cílem bylo jeden druhého rozesmát, rozplakat nebo utěšit a podržet v těžkých chvílích, kdy se cítili osamocení či zdeptaní z dění ve světě.

V písni Hibernation jako by se jedenačtyřicetiletá Norlin opírala Lekmanovi o rameno, když se vyznává, že by se z přepracování nejraději uložila k zimnímu spánku. A hned v následující skladbě Not Because It's Easy But Because It's Hard ji Lekman utěšuje: "Bolí mě, když slyším, že jsi vyčerpaná, kolem mě je tolik lidí, které pronásledují ty nejkrutější seznamy povinností, delší než závěrečné titulky u filmu."

V takových momentech deska Correspondence dalece přesahuje přímku mezi Lekmanem a Norlin - ale sbírka rozhodně nepromlouvá jenom k lidem na volné noze nebo zaměstnancům mediálních domů, kteří si jako Norlin dávají "kafe k obědu, e-mail k večeři".

Zprávy z odvrácené strany

"Pamatuješ si, jak jsme se poprvé potkali? Byl to podzim v New Yorku, na který bych nejraději zapomněl, překvapil jsem sám sebe, cítil jsem se tak sám, zranitelný a se zlomeným srdcem," vzpomíná Lekman hned v úvodní skladbě Who Really Needs Who, jak kolem roku 2008 spontánně uspořádal koncert s Norlin a její kapelou Hello Saferide.

"Byla jsem si téměř jistá, že to bude namyšlený kretén, kvůli všem těm nadšeným recenzím," doplňuje Norlin v doprovodném textu k desce a na mysli má Lekmanovo album nazvané Night Falls Over Kortedala z roku 2007, které vlivný hudební server Pitchfork umístil do žebříčku 200 nejlepších nahrávek nultých let.

Dojem z osobního setkání byl ale opačný. Padli si do oka a Norlin mu později laskavost oplatila koncertem ve Stockholmu - v duchu nezávislé scény, pro kterou je tvorba takových nečekaných přátelství přirozená. Ve společné písni se potkali o něco později. Napsali ji při společném setkání během pár hodin a nahráli na telefon.

Není to poprvé, kdy sedmatřicetiletý Jens Lekman inicioval podobný listovní projekt. Když si kolem roku 2015 potřeboval uvolnit ruce při dokončování alba, vyzkoušel si "písničkářské cvičení" jménem Postcards, které mu mělo pomoct překonat tvůrčí blok: dal si za úkol každý týden v roce napsat píseň založenou na spontánním nápadu.

Zatímco David Bowie v 70. letech minulého století při boji s tvůrčím zásekem vsadil na motivační karty hudebníka Briana Ena a nahodilost koláží v duchu literáta Williama Burroughse, Lekman zvolil přísný režim a dril.

"Uvědomil jsem si, že osud písně se ukáže během prvních 15 minut psaní. Bylo to jako podepsat smlouvu se světem, který na mě bude dohlížet a donutí mě pokračovat," popisoval v jednom rozhovoru svůj záměr, který následně dotáhl k navazujícímu projektu Ghostwriting.

Tehdy Lekman vyzval fanoušky, aby mu posílali osobní příběhy, následně je zhudebnil a naživo předvedl při bienále umění v rodném švédském Göteborgu. Byl to vstřícný a odvážný krok, který ho sblížil s vlastním publikem. Lidé při koncertu vstávali a křičeli: "To je můj příběh!"

Podle Lekmanových slov pro server Pitchfork to z něj udělalo pokornějšího člověka i písničkáře, který víc naslouchá lidem. "Chtěl bych, aby něco podobného udělaly kapely z odlišných žánrů. Jaké jsou asi příběhy fanoušků Slayer?" uvažoval později.

Lekmanova skladba How We Met, The Long Version z předloňské desky Life Will See You Now. | Video: Secretly Candaian

Zprávy z odvrácené strany

Tyto zkušenosti vedly až k Lekmanově úspěšnému předloňskému albu Life Will See You Now, které je oproti nynější akustické Correspondence taneční, ovlivněné osmdesátkovým R&B, diskem i švédským popem. Také na této sólové desce Lekman vyprávěl o lidech přešlapujících "v čekárně na život" a laskavých setkáních.

Na albu Correspondence nezapře cit pro popové písně a silné melodie, byť užívá úspornějších prostředků. Ale největší síla tentokrát tkví v napojení na jednu konkrétní spřízněnou duši. Norlin a Lekman si hrají s drobnokresbou, vzpomínají na středoškolské lásky nebo odposlechnuté životní osudy v rámci programu na začlenění uprchlíků.

"Život je jako zprávy během voleb, nikdo nevyhrál a všichni jsou zmatení," zpívá Norlin ve skladbě Election Day. Politika na desce Correspondence nepřipomíná rychlé zpravodajství - v tomto ohledu lze srovnat třeba s projektem Willa Butlera ze skupiny Arcade Fire, který jeden týden skládal každý den píseň podle titulků britského deníku The Guardian.

Lekman i Norlin ukazují zprávy z jiné perspektivy, tedy co s člověkem dělají informace, aniž by si jejich vliv uvědomoval. Je to zpravodajství z odvrácené strany mysli.

Hrstka třesoucího se listí

Při poslechu lze ale slyšet něco, co ve zpravodajství nebývá běžné, tedy naději a odlehčený optimismus. "Vzpomínám, jak jsem se neustále díval na Pomstu šprtů, pamatuješ si tu scénku o tom, jaké to je být jiný? Jak já jsem ve třinácti brečel," vyznává se Lekman tragikomicky z outsiderství v písni Revenge of the Nerds, nazvané podle stejnojmenného amerického komediálního filmu z 80. let minulého století. Falzetem zde zpívá o tom, jak mu zpěvák Marilyn Manson pomáhal ventilovat frustraci a jak nesnášel popovou hvězdu Britney Spears. "Vzpomínám na všechnu tu kulturu, která mi dodávala sílu, když jsem se cítil jak podivín."

Autor fotografie: Secretly Canadian

Jens Lekman & Annika Norlin - Correspondence

Secretly Canadian 2019

A Norlin v jedné z nejsilnějších skladeb Showering in Public připomíná, že se od dětství nerada sprchuje ve veřejných umývárnách, protože je na plovárně ze své kanceláře špehoval plavčík a srkal u toho kafe: "Říkali, že to byl perverzák, ale možná měl jen rád kávu?"

Oba autoři se v některých momentech prý zděsili, kolik toho na sebe prozrazují.

Až existenciální sbírka Correspondence dokazuje, že osobní je zároveň politické. Lekman dokáže začít píseň prchavým setkáním s důvěrnou přítelkyní Norlin na vlakovém nádraží, pokračovat k návštěvě na kožním a vyprávění - nutně zkratkovitě - posunout k diagnóze společnosti.

"Jsem přesvědčený, že jsi byla bojovnice v předešlé inkarnaci, já musel být králík nebo pštros nebo hrstka třesoucího se listí," zpívá v On The Edge of Time o vlastní zranitelnosti a úzkostech, které ho "drží jako rukojmího".

Přitom poukazuje na širší společenské souvislosti či loňské titulky v médiích o nebezpečně se zvyšující spotřebě antidepresiv a utlumováků: "Staráme se o vnějšek a zapomínáme na vnitřek, léčíme symptomy, ale zapomínáme na kořeny problémů." Jde o skromnou verzi protestsongu, ve které Lekman - jinak milovník stand-up komiků či dánského filozofa Kierkegaarda - představuje vize utopie a jedním dechem zpívá o svědivém ekzému stejně jako třeba kapitalismu.

Ze spontánního písničkářského cvičení tak vznikla kolekce, která v záplavě loňských desek vyčnívá - byť ani nebyla zamýšlená jako album. S nadsázkou, vtipem i odzbrojující upřímností shrnuje témata roku 2018 jako uprchlická vlna, klimatická změna nebo opioidová krize. Mezi řádky ale také skrývá zprávu, kterou posluchač v médiích jen tak nenajde: každý prožívá příběhy, kterým stojí naslouchat. Jde jen o to umět je poutavě vyprávět.