Na Vánoce před třemi lety připravila Santova prozřetelnost atak na britské hitparády. Alex Turner a Jamie Cook tehdy zajásali nad novými elektrickými kytarami.
Jakmile se pak přidali Andy Nicolson (baskytara) a Matthew Helders (bicí), nebylo co řešit. Jméno čtveřice převzala od kapely Jamieho strýce, který to v 70. letech taky pěkně rozjížděl, a vyrazila dobývat rock´n´rollový svět. Ladies & gentlemen: Arctic Monkeys!
Neuvěřitelé intermezzo
Co přijde, když někdo z pódia mrští po fanoušcích svým demo CD? Obžaloba z ublížení na zdraví? Možná. Jenomže když ho někdo chytí a umístí na web, pak spíš zrod rock´n´rollové hvězdy…
Budou za vámi jezdit přes půl Británie a plnit kluby, budou si zpívat texty songů, které sami ještě neumíte a které jste nikdy nikde nevydali… Všimnou si vás prestižní instituce jako magazín NME či BBC Radio One… Euforie na obou stranách jeviště…
Takhle to probíhá v letech 2003 a 2004. Žádné smlouvy s vydavatelstvím, žádné oficiální nahrávky, žádní producenti a jejich "užitečná" intervence. Teprve v roce 2005 spadnou Arktické opice do pasti nezávislého labelu Domino Records (např. Franz Ferdinand).
Přípravy debutového alba prokládají vydáním dvou singlů, I Bet You Look Good On the Dancefloor a When The Sun Goes Down; oba se vzápětí stávají číslem jedna v britských hitparádách.
Debut Whatever People Say I Am, That's What I'm Not vychází letos 23. ledna a s přehledem boří statistiky prodejnosti: během prvního dne se prodá 118 tisíc výlisků (rekord č. 1) a za necelý týden, k 29. lednu, činí počet alb zmizelých z prodejen 363 tisíc (rekord č. 2). Absolutní rekord - od doby, co to někdo vůbec začal počítat.
Whatever People Say I Am, That's What I'm Not přitom není ve srovnání s alby jiných britských a amerických kytarovek nic zas tak výjimečného. Sedmdesátá léta koketují se ska, Turnerův kuřácký vokál nikterak nepřekračuje meze žánrového vymezení kapely. A texty? Holky, chlast, muzika a každodenní život…
Rock and roll není mrtvej
Jenže tenhle debut má pocit neopakovatelné autentičnosti. Skladby na albu znějí nachlup stejně jako ty, které se během prvních vystoupení dostaly k uším fanoušků na oněch vržených plackách.
Alex Turner má nejen vskutku sympatický zpěv, ale také talent na psaní textů, ve kterých dokáže podat i ta vcelku "profláklá" témata s vtipem a nápadem. Navíc tihle mladíčci (20 a méně) oplývají neuvěřitelným citem pro dramaturgii songů.
Střídání téměř akustických pasáží s plochami noisu, zbustrovaných a náležitě ostrých kytar, sóla pro basu a bicí, sóla pro sólovou kytaru, falešné konce, prudké zlomy, výrazná rytmika… Arctic Monkeys mají už něco odehráno - a i když se to k rockandrollovým floutkům nehodí, rozhodně jim nelze upřít zdravou dávku perfekcionalismu.
Většina lidí sledujících new age kytarovou scénu od jejích počátků - tedy vydání debutu newyorských The Strokes - hovoří o předsmrtných křečích, způsobených zahlcením přílišným počtem podobně znějících kapel. A tu se náhle vynoří Arctic Monkeys.
Na jednu stranu splňují všechny požadavky pro zařazení do davu, ale na druhou mají dostatečné charisma, osobitost - a názor; viz skladba Fake Tales of San Francisco kritizující v podstatě celou dnešní indie scénu, v níž je podle nich víc pozlátka a image než skutečného umu. Dost všeho na to, aby britští novináři (už zase - viz Bloc Party) začali věřit, že se konečně dočkali a nadešel čas nových Oasis.
Věřte nevěřte. Počkejte, až euforie opadne. Počkejte, až vydají druhé album - to přece rozhoduje. A nebo si to užijte s vědomím, že rock and roll ještě není tak docela rozpuštěný a vypuštěný - to přece stojí za to.
Arctic Monkeys: Whatever People Say I Am, That's What I'm Not. CD, 41 minut. Domino, 2006, distribuuje Day After.
