Elegantní, vychovaný, přes zdravou míru ambicí spíš stydlivý introvert křehké tělesné konstituce zpíval jemným hlasem. Když vyprávěl historky z divokých začátků amerického punku, vždy byly o spoluhráčích, písničkářce Patti Smith a zpěvákovi Iggym Popovi, nebo přátelích jako Davidu Bowiem. Král v nich vystupoval coby pozorovatel. A stejně rád se kolem sebe díval hledáčkem šestnáctimilimetrové kamery, na kterou zejména v newyorském klubu CBGB natočil pro rockové dějiny nedocenitelné záběry.
Málomluvný emigrant z někdejšího východního bloku, který zpočátku neuměl anglicky a stranil se kolektivu, musel mít v Novém světě oči doširoka otevřené a každou příležitost čapnout za pačesy. Ivan Král nic neriskoval. Nijak závažněji nepil, nekouřil, nehýřil. Konkurz do Patti Smith Group vyhrál dost možná proto, že neměl řeči a nestahoval na sebe pozornost.
Vyhýbal se drogám, a když se pod vlivem ocitl zbytek kapely, byl to Král, kdo spoluhráčům před koncertem potají ladil nástroje, otrávený, že "se to nedá poslouchat". Všichni kolem měli oplétačky se zákonem kvůli výtržnostem nebo drogám, avšak Král s policií přišel do styku jedinkrát: pro něj typicky kvůli tomu, že před restaurací zaparkoval na dvojité čáře. A do té restaurace nejel dělat binec ani nešel na večeři s celebritou. Jen vyzvedával kamarády.
Měl ve všech ohledech nerockové atributy, a tak zatímco kytarista Slash choval hady a Paul McCartney složil píseň pro svého psa Marthu, Ivan Král zpoza velké louže v posledních letech zasílal přátelům pééfka s králíčkem.
Pročež: čím to, že právě "Ajvn" Král, někdy psaný po americku Kral, jako jediný Čech prorazil v západním rocku a s Patti Smith natočil čtveřici desek, jež dnes uchovává knihovna amerického Kongresu? Že sotva od Patti Smith odešel, hned zaplul do sestavy neméně slavného Iggyho Popa? Že nakonec v americké muzice dosáhl úspěchů srovnatelných jen s jazzovými kontrabasisty Miroslavem Vitoušem či Georgem Mrazem a komerčně ještě úspěšnějším klávesistou Janem Hammerem?
Stejně vzestupů jako pádů
Otázku si položil také hudební novinář Honza Vedral, který s Králem v posledních letech jeho života sepsal autorizovaný životopis, na sklonku loňského roku vydaný pod názvem Neuvěřitelný Ivan Král. Teprve v něm z rockerova obrazu mizí nános mytologie a naplno jsou vidět slepá místa, doby, kdy to prostě nešlo: kdy Král sice hrál nebo natáčel, ale nikdo o to nejevil zájem. Kdy se hudbou neuživil, a tak dělal všechno možné.
Chronologicky: roznášel knoflíky po továrnách v Manhattanu, poštu po kancelářích Organizace spojených národů, sendviče po kampusu. Obkládal koupelny kachličkami, čistil nádoby na zpracování zeleniny. Obracel hamburgery. Vytíral podlahy, leštil kapoty na benzinové pumpě. Odpovídal na dopisy fanoušků Beatles. Čistil filmová políčka. Pracoval jako skladník. A později, už když měl za sebou nejslavnější období a Češi si ho mohli idealizovat jako milionáře, který je dávno za vodou, ve skutečnosti v USA provozoval obchod s videokazetami, vedl starožitnictví, ošetřoval baráky tlakovým čištěním, řídil dodávky pro Armádu spásy a prodával palačinky.
Tohle byla Králova "story", příběh čítající stejně vzestupů jako pádů, úděl československého imigranta v nepřítomnosti zbaveného občanství. Viděl mu někdo do hlavy, když s Patti Smith koncem 70. let cestou do Vídně přelétali nad Československem, letadlo zasáhl blesk a Král se modlil, aby stroj nemusel nouzově přistát v Ruzyni, kde by ho patrně sebrali?
Alespoň částečně to nahlédla právě citlivá Patti Smith, která českému spoluhráči věnovala skladbu Citizen Ship, začínající obrazem tanků v ulicích. To ona přiměla totálně apolitického Krále, aby ji doprovodil na aktivistickém večeru americké Amnesty International, kde recitovala báseň věnovanou Plastic People of the Universe. Vědět to Ivan Martin Jirous, možná by pak v 90. letech minulého století Královi nemířil pěstí na ciferník se slovy: "Ty hajzle, když jsme tady bojovali proti komunismu, ty ses flákal v Americe."
Lennonův rolls-royce
Králův příběh byl samozřejmě složitější, stejně jako všech exulantů, nikdy plně nepochopených doma ani v zahraničí.
Za rodiči, učitelkou Otýlií a tatínkem Karlem, pracujícím pro Českou tiskovou kancelář v New Yorku, odlétal v roce 1966 jako osmnáctiletý s vidinou, že se brzy vrátí do Prahy. Vysvětlili mu to teprve tam. Nic na tom, že až po jeho odletu novinář Jiří Černý do své hitparády Dvanáct na houpačce zařadil písničku Pierot, jediný Králův předemigrační "hit" natočený se skupinou Saze.
Mladý kluk, který se předtím poflakoval po Václavském náměstí v džínech ze západního Německa, dvanáctkrát byl v kině na beatlesáckém filmu Perný den a nejvíc obdivoval Jiřího Suchého, musel v Americe začít nanovo.
Když pak do Prahy přijely tanky a Králův tatínek to odsoudil v OSN, rodina přišla o privilegia. A skončily i kontakty s rodnou zemí: další čtvrtstoletí Ivan Král dle vlastních slov v Česku neměl nikoho, s kým by si psal nebo volal.
Mladík, který se učil anglicky sledováním televizní show Eda Sullivana, v Americe odjel od rodičů na 400 mil vzdálenou univerzitu, vystudoval francouzskou literaturu a dál už se protloukal sám. Hnutí hippies ani aktivismus proti válce ve Vietnamu mu nic neříkaly, a tak na škole sice neměl moc kamarádů, zato čtyřletý program absolvoval během tří roků. Na první auto si našetřil prací na benzince.
Vděčné jsou v knize Honzy Vedrala vzpomínky z doby, kdy Král začal pracovat "jako kancelářská krysa" v Apple Records, společnosti založené Beatles. Třídil pytle fanouškovských dopisů, ale také třeba vozil šéfovi steaky z restaurace, jednou šel přeparkovat Lennonův rolls-royce nebo doručoval vzkazy mezi právníky Paula McCartneyho a jeho manželky Lindy Eastmanové.
Králova hudební kariéra však ne a ne začít. Neprorazil s "kapelou pohledných mládenců" Luger, ač jednou sdíleli pódium se začínajícími Kiss. Osm měsíců doprovázel Blondie, ale přišlo mu, že to nikam nevede, a tak odešel krátce předtím, než sestava vedená zpěvačkou Debbie Harry uspěla. Deset let se Ivan Král v Americe marně potloukal. Vyšlo to teprve s Patti Smith.
Americký punk
Tehdy, v polovině 70. let minulého století, byla naprostý zjev: básnířka, nikoliv zpěvačka, osobitě kombinující rock s poezií a mluveným slovem. Holka oblečená v kravatách a košilích, ostříhaná nakrátko jako kluk, navíc žijící s homosexuálním fotografem Robertem Mapplethorpem, což vzrušovalo muže i ženy.
Král se do Patti Smith Group dostal, když odpověděl na inzerát. Nehledali kytaristu, nýbrž baskytaristu, což však troufalému Čechoslovákovi nebránilo si nástroj koupit a během týdne se na něj jakž takž naučit. Byť později samozřejmě bral do ruky kytaru a nakonec i klávesy.
S Patti Smith zažil nejdůležitějších prvních pět let včetně desítek koncertů v klubu CBGB, jednom z mála míst v New Yorku, kde se hrál výhradně rock. Tam se začala scházet nová, vůči establishmentu bojovněji naladěná generace rebelů a silných individuí, jimž už nestačila hudba 60. let. Tady začínali Television, Talking Heads, Blondie, The Ramones a právě Patti Smith: na svobodomyslné tvůrčí scéně, kde jeden ovlivňoval druhého, kde vznikl americký punk ještě předtím, než přišel ten londýnský se svou dnes typičtější estetikou.
Ivan Král účinkoval už na zásadním debutu Patti Smith Group nazvaném Horses z roku 1975 a s kapelou natočil ještě tři desky. Pomalu se prosazoval i jako autor.
"Nebyl to normální rokenrol, písničky, co mají sloku, refrén, sloku, refrén, bridge a konec. Patti pořád mluvila a všechno posouvala do nečekaných směrů," vzpomínal muž, který však na rozdíl od Patti Smith nevycházel z poezie a oproti americkým spoluhráčům neměl základ v blues. A tak je tlačil k tomu, co znal z domova, co svého času tak obdivoval na Jiřím Suchém nebo Beatles: klasicky stavěným písničkám se silnou melodií nebo strukturou. Ke stěžejní kapitole hudebních 70. let paradoxně Ivan Král přispěl skladbami, které nejvíc ctily dekádu předchozí.
I krátké kytarové sólo v Because the Night, hitu, jejž pro Patti Smith napsal Bruce Springsteen, si musel vybojovat. Ale vybojoval, jako leccos jiného: úvodní riff v písni Ask the Angels, ploužák se silnou melodií a neromantickým názvem Pissing in a River a samozřejmě svůj celoživotně největší hit Dancing Barefoot, který Patti Smith natočila roku 1978 na jejich poslední společné album Wave. Stejně jako pozdější Královy písně má prajednoduchou harmonii a nosnou melodii. "Dobrá písnička se musí dát broukat," prosazoval už tehdy Král.
Také podle autora jeho životopisu Honzy Vedrala to byla Králova "racionálně založená opozice k avantgardním experimentům a bezbřehému vytváření dojmu uměleckosti", která přispěla k úspěchu Patti Smith Group. Ta se však roku 1979 rozpadla a přátelství mezi Králem a písničkářkou, s krátkou přestávkou v 90. letech, skončilo.
Jistě Král nesl těžce, když ho Patti Smith po dlouhé tvůrčí pauze nevzala zpět do kapely, když jej roku 2006 nepozvala na poslední koncert před zavřením klubu CBGB, když ho neuvedla na pódium při vstupu do Rokenrolové síně slávy, ba ani před pěti lety nepřibrala na turné ke čtyřicátinám desky Horses. Co přesně se mezi nimi stalo, Král neřekl. Dnes už to může vysvětlit jen ona.
Nechci, abys mi umřel v náruči
Hned po rozpadu Patti Smith Group hrál Ivan Král krátce na baskytaru s Johnem Calem z Velvet Underground, jak dokládá koncertní záznam nazvaný Even Cowgirls Get the Blues, a zkraje 80. let minulého století strávil ještě několik let u punkrockera Iggyho Popa.
Natočil s ním jeho čtvrtou desku Soldier, kde kromě rytmické kytary účinkuje i na klávesy, a na následující album Party přispěl písněmi jako Pumping for Jill nebo Bang Bang. Tu mu ovšem s producentem překopali a Královy vytrvalé protesty vyřešili tím, že Čechoslováka zamkli do komory pro uklízečku - ven směl, teprve když byla píseň předělaná.
Král se urazil a skladbu vzal na milost snad až díky coververzi Davida Bowieho, se kterou začaly chodit i příjemné šeky. Stejně jako když U2 nahráli jeho hit Dancing Barefoot.
Přátelství s požitkářským Iggym Popem ukončil asketický Král hádkou. "Po koncertech v Ritzu jsem šel za Iggym a vypadlo to ze mě: Už to nejde. Už nemůžu pokračovat. Nechci, abys mi umřel v náruči," vzpomíná ve Vedralově knize. Ovšem existuje i jiná verze. Iggy Pop ve své autobiografii věnoval Královi větu plnou nadávek: ten československý "dumb ass-fuckin-guitar-player-twit" prý chtěl jen slávu a prachy.
Přes silná slova se později udobřili, i když ne natolik, aby se ještě společně vrátili na pódium. Nepodařilo se to ani před čtyřmi roky pražskému festivalu Metronome, kde Král a Iggy Pop záměrně účinkovali ve stejný den. Nakonec ale každý na svém pódiu.
Producent z Ameriky
Poslední talent v sobě Ivan Král objevil až po sametové revoluci, kdy se do Československa začal vracet jako hvězda. V rychlém sledu za sebou tu nejen natočil povedené sólové desky, ale především produkoval alba druhým.
Nejdříve v Praze představil své sice krátkodobé a neúspěšné, zato výtečně hrající seattleské trio Native, ve kterém baskytaru třímal další československý emigrant Zbyněk Pavlíček. Pak jako producent se zkušenostmi z amerických studií rychle proměnil ve zlato vše, na co sáhl: prvně nahrávku skupiny Lucie Černý kočky mokrý žáby, kde prosadil účinkování Lenky Dusilové, a následně svému idolu z dětství Jiřímu Suchému vyprodukoval vynikající album na pomezí jazzu a šansonu jménem Znám tolik písní.
Bylo toho víc: Mňága a Žďorp, Garage nebo Walk Choc Ice. Naposledy jako producent uspěl roku 2004 s debutem Anety Langerové, tehdy čerstvé vítězky prvního ročníku soutěže Česko hledá SuperStar. I když Král na něm produkoval jen pět písní. Ovšem včetně hitové balady Hříšná těla, křídla motýlí.
Konečně také začal natáčet vlastní hudbu: dodnes asi nepřekonaný zůstává Králův debut z roku 1995 nazvaný Nostalgia, který symbolicky začíná duetem Patti Smith a Johna Calea. Z této desky pochází i mollová balada Winner Takes All.
Skladba, ke které krátce před svou smrtí vytvořila originální videoklip Ester Krumbachová za použití kolorovaných filmů Františka Drtikola, svého času prorazila také v rádiích. A ve stejné době Králův úspěch završil televizní dokument Dancing Barefoot, jehož režisér Zdeněk Suchý na kameru získal cenné výpovědi všech Králových bývalých spoluhráčů - a telefonicky nakonec i Bona z U2.
Zbytek už asi leckdo zná, nebo spíš zažil a viděl. V poslední dekádě se Ivan Král, v USA nekoncertující, do Česka vracel pravidelně. Postavil tu vynikající kapelu z mladších hráčů: kytaristy Honzy Ponocného, baskytaristy Jana Lstibůrka a bubeníka Romana Víchy. Každých pár let přiletěl, zahrál a v posledních letech znovu i natáčel. Úplně poslední slovo teprve řekne: jeho závěrečné album Smile vyjde posmrtně koncem tohoto měsíce.
Svou píseň na rozloučenou už ale Ivan Král napsal. Když Česko roku 2011 pohřbívalo Václava Havla, cestou v letadle do Prahy celý pohnutý složil skladbu, kterou pak zahrál na vzpomínkovém večeru ve velkém sále pražské Lucerny.
Je úplně jednoduchá, typicky "královsky" prostinká. C dur, e moll, a moll a tak dále. "Musel jsem před všemi utéct / Neměl jsem odvahu čelit pravdě / Bojovat za spravedlnost jako ty," zpíval Král. A teď mu zase my zpíváme první sloku: "Rest in peace / Time to sleep / Time to let it go / Leave it behind."
