Iggy Pop zůstává mistrem podvratností. I potichu

Karel Veselý
4. 6. 2012 18:31
Rockový veterán vydává desku coververzí
Foto: Profimedia.cz

Recenze - Iggy Pop je v pětašedesáti jednou z nejstarších aktivních hvězd rockového hudebního nebe, a proto si už může dělat úplně cokoliv, co se mu zamane. V posledních pěti letech natočil k malé radosti kritiků novou desku legendárních The Stooges, přijal pozvání do televizní soutěže American Idol a také si zahrál v reklamě na havarijní pojištění. A k tomu ještě přidal někdejší proto-punkový bohatýr před třemi lety desku Preliminaires, na které francouzsky zapěl jazzové a bossanova klasiky. Deska slavila ve frankofonní oblasti překvapivý komerční úspěch, a tak Pop připravil její pokračování - na novince Après si vystřihl coververze hitů od Beatles, Edith Piaf nebo Franka Sinatry.

Překvapivý stylový přemet rockového divocha prý inspiroval spisovatel Michel Houellebecq a jeho román Možnost ostrova, při jehož čtení prý Iggymu zněly hlavou francouzské písničky. „Stejně jsem vždycky měl rád klidné balady,“ nechal se slyšet při vydání Preliminaires a v tiskové zprávě k vydání Après se o své fascinaci francouzskou kulturou rozpovídal ještě trochu víc. Americký pop stojí podle něj na rytmech, zatímco tradice evropské hudby se styly jako bel canto či šanson je více postavená na emocích, které místo srdce přenáší lidský dech.

Foto: Profimedia.cz

„Vždycky jsem miloval tenhle zvláštní pocit, který je velmi intimní a někdy trochu smutný a hlavně se mě nesnaží hned vzít přes hlavu,“ vysvětluje a dodává: „Chtěl jsem pár těchto písní sám nazpívat a předat svým hlasem posluchačům tento pocit. Hodně z nich je ve francouzštině, protože francouzská kultura se nejtvrdohlavěji snaží vzdorovat smrtícím útokům anglo-americké hudební mašinérie.“

Američané a Britové vždycky pohlíželi na Francouze se zvláštním mixem despektu a závisti. Vliv frankofonní kultury na globální zábavní průmysl je v posledních letech menší než kdykoliv předtím, Francie a nebo třeba Québec pořád pro anglicky mluvící zůstávají zvláštní kulturní oázou obývanou poněkud výstředními podivíny, kteří se sklenkou vína v ruce posedávají u Seiny a debatují o umění. Iggyho útěk do francouzské písničkářské tradice je možná trochu klišé asi jako dojímání se nad kouzlem Paříže, pokud ale přistoupíte na jeho hru, není důvod, proč se ušklíbat.

Tenhle úkrok zcela pryč se navíc odráží i ve způsobu, jakým deska vychází. Iggyho společnost nebyla z dalšího francouzsky zpívaného akustického alba příliš nadšená, a tak se zpěvák rozhodl dát jí sbohem i s pohrdavým vzkazem přes média: „Co pro mě kdy nahrávací firmy udělaly kromě toho, že mě ponižovaly.“ Novinku si vydává úplně sám.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Jak utéct z vlastní kultury?

V recenzích na Preliminaires se francouzští novináři ušklíbali nad Iggyho „špatnou francouzštinou“, v skrytu duše ale byli určitě pyšní, že si punková legenda našla cesta k Edith Piaf nebo Yvesi Montandovi. Aprés nicméně nevstupuje podruhé do stejné řeky - francouzské klasiky tentokrát Iggy míchá s anglickými a poměr obou jazyků se vyrovnal. Stejným poměrem střídá i notoricky známé klasiky (La vie en rose, Everybody's Talkin' nebo Michelle) se zapomenutými či přehlíženými perličkami na dně, kterými je třeba Sinatrova Only the Lonely z roku 1959, Et si tu n’existais pas Joe Dassina z poloviny sedmdesátých let a nebo I’m Going Away Smiling z tří leté desky Yoko Ono.

Foto: Petr Protivánek

Vypadá na první pohled jako trochu chaotická kolekce, která působí divně třeba vedle předloňského výletu Mike Pattona do padesátých let v Itálii na Mondo Cane, jenže selekce písní na Après má ve skutečnosti svoji vnitřní logiku. Už to totiž není jen obdivný dopis frankofonní kultuře jako na Preliminaires, ale spíše meditace nad možností, jak překročit vlastní kulturní výbavu a stát se někým jiným. Vždyť Michelle napsal Paul McCartney jako záznam své fascinace francouzskou bohémou, La Javanaise Serge Gainsbourga je pro změnu o úžasu Francouze z Jamajky.

Anebo si vezměte dvě poslední skladby o nichž se zmiňuji o odstavec dříve. Původní interpret Et si tu n’existais pas byl syn amerického režiséra Julese Dassina, který se v padesátých letech ocitl na McCartyho seznamu komunistů a zvolil za svůj nový domov Evropu. Byť v jeho žilách kolovala americká krev, Joe Dassin se na začátku sedmdesátých let stal hvězdou francouzského popu.

O životních osudech Yoko Ono se asi není potřeba příliš rozepisovat, I’m Going Away Smiling je navíc píseň, s níž si umělkyně nejspíš chtěla napsat svůj epitaf ve stylu: „Kašlu na to, co si o mně myslíte a říkáte za mými zády, stejně odcházím s úsměvem na tváři“. Žádný div, že si píseň zamiloval i Iggy Pop.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Transgrese klidem

Současná popularita coververzí nejspíše souvisí i s tím, že na internetu máme před očima nekonečný archív pokladů z hudební minulosti, jen nutně potřebujeme někoho, kdo by je znovu přivedl na světlo.

Foto: Reuters

Iggy zbavený punkové agresivity „vnitřností v ohni“ není ostentativně křehký jako smutný muž Johnny Cash zpívající na sklonku své kariéry smutné písně jiných smutných mužů. Je nicméně zvláštní slyšet muže Iggyho nehasnoucí energie propadat se do sentimentálních nálad. Představa, jak sedí v elegantním saku u vína a medituje nad svým životem, je možná poněkud bizarní, rozhodně ale vzrušující.

Hlasový rozsah nehraje roli, takže vůbec nevadí, že nejnáročnější pasáž La vie en rose rovnou vypustil. Ostatně, jak on sám říká: Podstatné jsou emoce. A když ve What Is This Love Called Love rozezní své jemné vibrato poznamenané drsným životem, má vyhráno. Après má pro Iggyho nepochybně hlavně terapeutickou rovinu – z rockového blázince potřeboval uniknout někam jinam. A stejně by mohl fungovat i pro jeho posluchače. Jeho akustický easy listenning v kontextu hlasité a rádobyšokující hudby, která se na nás valí z médií, působí vlastně podvratně. A v tom byl Iggy vždycky mistr.

Iggy Pop: Après. CD, 28 min. Vydala společnost VVN Music, 2012.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

před 32 minutami

Nash začala Světový pohár v cyklokrosu druhým místem v Iowě

Kateřina Nash dojela na úvod Světového poháru v cyklokrosu v Iowa City druhá. Českou závodnici porazila jen Kanaďanka Maghalie Rochetteová, která vybojovala první vítězství v seriálu, přestože hned v úvodním kole na písčitém úseku spadla. Nash ztratila na vítězku sedm sekund.

 

Mezi muži vyhrál při svém debutu v elitní kategorii Světového poháru jednadvacetiletý Belgičan Eli Iserbyt. Čeští reprezentanti v závodě nestartovali.

 

Nash, která žije v USA, navázala druhým místem na předloňský triumf v Iowa City. Třetí Američanku Claru Honsingerovou za sebou jednačtyřicetiletá rodačka z Prachatic nechala o osm sekund.

 

Úvodní závod sezony vynechaly úřadující trojnásobná mistryně světa Belgičanka Sanne Cantová a vítězka uplynulého ročníku Světového poháru Nizozemka Marianne Vosová.

 

Bývalý mistr světa do 23 let Iserbyt vedl belgickou ofenzivu v Iowě. Zástupci cyklokrosové velmoci obsadili prvních pět míst a v nejlepší patnáctce jich bylo třináct. Iserbyt vyhrál s velkým náskokem 54 sekund před Toonem Aertsem.

 

Další závod Světového poháru se pojede za týden v americkém Waterloo, v listopadu seriál zavítá do Tábora.

 

Úvodní závod Světového poháru v cyklokrosu v Iowa City (USA):

Muži: 1. Iserbyt 1:05:27, 2. Toon Aerts -54, 3. Soete, 4. Vermeersch oba -1:00, 5. Sweeck (všichni Belg.) -1:01, 6. Van der Haar (Niz.) -1:25.

Ženy: 1. Rochetteová (Kan.) 46:23, 2. Nash (ČR) -7, 3. Honsingerová (USA) -15, 4. Van der Heijdenová (Niz.) -25, 5. Richardsová (Brit.) -32, 6. Kaptheijnsová (Niz.) -44.

Další zprávy