Album nazvané prostě Free charakterizuje úvodní singl, který vyšel už v červenci. Ani ne dvouminutová píseň evokuje jen trumpetami rozmazanou meditativní atmosféru, do které chlápek, který proslul skákáním šipek z pódia, obnažováním, lascivností, nekonečným fetováním a chlastáním či fackováním posluchačů, tentokrát temným podmanivým hlasem pouze párkrát pronese: "Chci být svobodný".
Je to nahrávka bez jakékoliv vnější potřeby a tlaku, přesto atmosférická, hudebně zajímavá a stejně tak důstojná jako potrhlá.
Potřeba zastavit se a vydechnout není v převážně hlučné a expresivní diskografii Iggyho Popa novinkou. Před deseti lety vydal "šansonovou" desku Préliminaires, inspirovanou románem Michela Houellebecqua, a po ní z velké části francouzskou nahrávku Aprés, na které interpretoval skladby Serge Gainsbourga, Colea Portera či Édith Piaf.
I když na pódiích tou dobou stále, do půl těla nahý, křičel "Teď chci být tvůj pes", na těchto nahrávkách se poprvé představil jako stárnoucí ikona, která potřebuje klid a zamyšlení. Stejný je Iggy Pop na novince Free, jen bez francouzštiny.
Víc než kontemplace
Po internetu kdysi koloval jeho slavný, vtipně napsaný seznam požadavků na koncertní pořadatele. Prosil je, aby mu v zákulisí přichystali hezký pokoj s květinami. Jenom proto, že hraje punk, přece nevyhledává špinavé temné kobky.
Právě komerčně nijak výrazně úspěšné desky z poslední dekády se pro Iggyho Popa staly jakousi hudební obdobou tohoto "hezkého pokoje".
Je zřejmé, že už ho potřeboval, že se v něm cítí pohodlně. S albem Free přichází po kritikou i fanoušky ceněné desce Post Pop Depression, kterou před čtyřmi roky sestavil s producentem Joshem Hommem z kapely Queens of the Stone Age.
Byla to velká, důležitá rocková nahrávka, která s sebou nesla intenzivní a náročné koncertování - a to asi vyvolalo vnitřní potřebu zase na chvíli zpomalit.
Přestože Post Pop Depression ctila styl, kterým Iggy Pop nejvíc proslul, na současném albu Free působí mnohem přirozeněji. Jeho charakteristický hluboký hlas je bez hlasitých kytar vůkol snad ještě podmanivější. Bezprostřední a intimní. Úplně stačí, když jen za zvuku klavíru a trumpety recituje posmrtně vydaný text Loua Reeda jménem We Are the People.
V tu chvíli je z Iggyho Popa hypnotizér, kterému člověk nemusí ani rozumět, aby ho plně pochopil a chtěl poslouchat dál. "Jsme lidé bez země, hlasu či zrcadla," pronáší tu temně. Reedova báseň ze sedmdesátých let, která dospěla k aktuálnosti, je jedním z vrcholů desky.
Bylo by ošidné popisovat ji jen jako stařeckou kontemplaci a důstojné mumlání chytrých či silných textů do jazzových základů. Iggy Pop se sice hudebně převážně nechává vést vybranými spolupracovníky, zejména fantastickým trumpetistou a klavíristou Leonem Thomasem či brooklynskou zázračnou kytaristkou Sarou Lipstateovou, která vystupuje pod přezdívkou Noveller.
Sám ale udržuje onu základní muzikálnost, se kterou po celou kariéru - ať už právě lítal v kdovíjakém vesmíru - vymýšlel výrazné, něčím vždy zajímavé skladby.
Takové jsou tu na jednoduchých, ale efektních basových linkách postavené Loves Missing nebo James Bond, která v sobě má esenciální punkovou striktnost a primitivnost, přestože zaranžovaná je jinak.
Typicky působí i lascivně nazvaná skladba Dirty Sanchez, stylem i textem prototyp punkové písně v tempu dvaasedmdesátníka. Když tu Iggy Pop afektovaně kňučí "Jenom protože mám rád velký kozy, neznamená, že mám rád velký ptáky", zase balancuje na té své ošlapané hraně, na níž ho hudební svět odjakživa adoroval i zatracoval. Škoda, že takových na desce není víc.
Resumé
Free není vrcholným dílem Iggyho Popa. Je však cenné, protože ještě víc poodhaluje pro mnohé nepravděpodobný vnitřní svět jednoho z nejúžasnějších a nejdivočejších frontmanů hudební historie, který si začal libovat v roli vypravěče obklopeného výbornými hudebníky a zvukovými designéry.
Jeho někdejší spoluhráči a přátelé tvrdí, že Iggy Pop, kterého známe z pódií a desek kapely The Stooges, byla vždy jen role, maska provokatéra, jenž potřebuje strhnout pozornost.
Iggy Pop: Free
Loma Vista Recordings 2019
Kluk, kterého přátelé oslovovali Jamesi, se do Iggyho před koncerty nebo natáčením vždy musel nějak dostat a převtělit, aby byl autentický a své proslulé představení dotáhl za hranice běžného.
Opravdovou svobodou, o níž Iggy Pop na nové desce zpívá, je dost možná to, že protentokrát zůstal Jamesem Newellem Osterbergem.
