"Všechno jde skvěle, radši do toho kopnu," vyznává se ze sabotování vlastního života v písni Saboteur Forcefield. "Cítila jsem to tak upřímně, proč musím všechno roztrhat na kusy? Proč nemůžeme mít nic pěknýho?" ptá se o několik slok dál za zvuku měkkých syntezátorů a basy, jejíž bručení posluchače hřeje. Nakonec si zpěvačka smířlivě odpovídá, že jde jenom o její instinkt. Ve vztahu jsou přece k bourání vždy potřeba dva.
Dvaatřicetiletá Billy Nomates působí jako písničkářka 21. století. Nesedí na pódiu s akustickou kytarou jako kdysi Joni Mitchell nebo Joan Baez, k publiku má ale vlastně ještě blíž. Tělo si nechrání nástrojem, místo toho pobíhá po scéně, nekoordinovaně mává rukama a zpívá do předtočených podkladů.
Podstata však zůstává - pod reflektory stojí samotná žena, veškerou pozornost strhává na sebe a zpívá o tom, co se jí honí hlavou, co cítí. Její jazyk je prosáklý sarkasmem a černým humorem. Nevybíravé texty umocňuje úsečný projev, který může připomínat výstupy stand up komiků - Billy Nomates se proslavila jako lehce švihnutá solitérka, jež do skladeb s estetikou žánru postpunk spíš deklamuje, než že by zpívala. To ovšem neplatí na nové desce Cacti, kde odkrývá netušené polohy svého hlasu.
Upřímnost se v hudbě vždy vyvažovala zlatem. V záplavě strojených a frázovitých textů publikum rozeznává a odměňuje ty nelíčené. Zvlášť v poslední dekádě. Ať už jde o krystalický pop, nebo hlučnou alternativu, umělci rozleptávají krustu celebrit na sociálních sítích i v niterních písních. Slova jako otevřenost a introspekce jsou na denním pořádku. Jenže Billy Nomates se podařilo zajít za hranu běžného.
Z velké části proto, že nedokonalostí, tedy bytostně lidskou vlastností, hrají i její písně. Syntetické bicí zní levně, syntezátory nesou pachuť náhražky. Hlas je neučený, často neučesaný. Rytmus žene skladby dopředu, někdy až příliš, jako by klopýtaly. Zuřivější část repertoáru evokuje svižné rány pěstí. Na Cacti přesto Billy Nomates působí, jako by posluchače chtěla obejmout. Snaží se být upřímná sama k sobě i světu. Syrový rukopis přitom objevila spíš náhodou, navíc v době, kdy už na skládání zanevřela.
Billy Nomates se narodila jako Tor Maries v anglickém Leicesteru, nyní žije v Bristolu. Lásku k hudbě v ní probudil otec, učitel hry na klavír, který prošel lokálními kapelami. Dcera si občas brnkala na jeho piano nebo kytary, v dětství se učila na housle.
Muziku objevovala skrze anglický folklor a domácí sbírku vinylů, vyjadřovat se různými nástroji pro ni bylo samozřejmé.
Ve škole dvakrát nevynikala, během dospívání jí doktoři diagnostikovali dyslexii a dyspraxii, tedy lehké motorické postižení, které se projevuje "nezralostí" v organizaci pohybů. Specifická pódiová show tak nemusí být jen promyšlenou choreografií. "Mám pocit, že dneska člověk nevidí mnoho nedokonalých ženských pohybů," svěřuje se v aktuálním rozhovoru pro deník Guardian. "Já prostě chci vidět někoho, kdo se pořádně odváže," vysvětluje své taneční kreace.
Hrála a zpívala v několika kapelách, žádná se ale nedostala za hranice okresu. Směny v kavárnách a hospodách časem vyměnila za kancelářskou práci v marketingu, kde alespoň uplatnila cit pro psaný text. Pořád ji však svíral pocit, že jestli má na něco skutečný talent, tak skládání písní. "Jenže pak je člověku kolem pětadvaceti a dojde mu: Aha, tohle si myslí každej. A prorazit je neskutečně těžký," vzpomíná, jak hudbu vypustila ze života. V obrovské konkurenci britských kapel se zdálo nemožné uspět.
Přišel ale těžký rozchod. Po pěti letech vzala do ruky kytaru, bez jakýchkoliv ambicí. Jen potřebovala vyplavit emoce. Tehdy vznikla Billy Nomates.
První nahrávky poslala producentovi Andrewovi Fearnovi, polovině populárního dua Sleaford Mods, které ji uhranulo syrovostí, humorem i nesmlouvavostí, s níž glosuje svět. Billy Nomates s ním nakonec natočila singl Mork n Mindy, který ji dostal do širšího povědomí. Mezitím její tracky doputovaly k Geoffu Barrowovi z kapely Portishead, který jí nabídl smlouvu u svého vydavatelství Invada. Konečně to dokázala. Bylo jí 28 a svět se nořil do prvních pandemických uzávěr.
Řekni ne
Covid-19 ji v rozletu nezastavil. Nejspíš proto, že její hudba působila stejně vykloubeně jako doba. Pseudonym Billy Nomates převzala ze slangového anglického "Billy no mates" nebo "Johnny no mates", tedy označení pro člověka bez přátel. Kdosi tak na ni houkl při koncertu.
Písně psala a nahrávala sama doma, izolovaná, odstřižená od světa. V tom už ale sama nebyla, takzvaní bedroom producers existovali dlouho před covidem-19.
Díky technologickému vývoji si dnes může funkční studio postavit téměř každý. Jako první s "domácí" nahrávkou prorazila zpěvačka Lorde, teenagerům po celém světě pak písně z pokojíčku dostala do krevního oběhu Billie Eilish. Totožně přitom pracují i alternativní umělci. Jenže zatímco většina šeptá do melancholických beatů, Billy Nomates deklamuje do syrových písní založených na monotónním, hypnotickém rytmu postpunku, který poslední roky zažívá renesanci.
V jejím projevu se mísí nadhled, kombinace mluveného slova se zpěvem po vzoru Nicka Cavea a zuřivost Jasona Williamsona ze Sleaford Mods. Jako inspirace ráda zmiňuje avantgardního hudebníka Captaina Beefhearta nebo artrockery Sonic Youth. Její androgenní vizáž zase může připomínat Davida Bowieho, další vzor.
Na debutu z roku 2020 si utahovala ze snobů, kteří si myslí, že skořicovým latté zachrání planetu ("Kdybych měla všechny tyhle prachy, taky bych pila pivo z lokálních pivovarů a řídila ekologickou raketu"), stejně jako spílala nekonečným hodinám v zaměstnání, které nikam nevede a člověk z výplaty sotva zaplatí nájem. V singlu No se vymezila proti vyumělkovanému prostředí sociálních sítí. "Ne konzumování digitálních narativů, ne nesmyslnýmu srovnávání / Tyhle lidi většinou sami sebe nenávidí, byla jsem jednou z nich / Máš moje slovo," rapovala.
Její texty mají společné jmenovatele - přetvářku a neupřímnost. Pokud však na debutu působila trochu jako ženská verze Sleaford Mods, na novince rozehrává svůj výraz do všech barev.
Ať už to skončí
"Nemohu se dočkat, až oznámí blackout / Zdává se mi, jak všechno zavře / Když víš, že nic není skutečné, obrátí tě to naruby," zpívá v závěru alba. Skladba Blackout Signal funguje jako epické, katarzní finále. Píseň o pár slokách otevírá bránu do nového světa. Ten starý je v plamenech a pohled na něj hřeje. "Nemohu se dočkat, až oznámí blackout / Jo, jsem ochotná padnout," zpívá s takovou vervou, že to mikrofon téměř nestačí pobrat. Na konci naléhavost splývá se sborovými vokály, napětí opadá.
Zdaleka nejde o jediné překvapení desky. Další silný moment skýtá hřejivě melancholická Saboteur Forcefield s klenutým refrénem. Zastřené Roundabout Sadness zvukem upomíná na lidové varhaníky, kteří hrávají na molech anglického pobřeží. "Nechápu, proč utíkáš pryč / Když jediný, co tam najdeš, jsi ty sám," připomíná Angličanka, že před vlastními démony nelze utéct. Když se s nimi člověk neusmíří, zůstane na "kruhovém objezdu smutku" se sešlápnutým plynem.
Písně o splínu vyvažují ty, v nichž si Billy Nomates nenechá nic líbit. "Vím, že si myslíš, jak mě máš v moci," zpívá do nabroušené kytary ve Spite, aby se pousmála: "Ale nemáš."
Kamennou tvář zachovává také v singlu Blue Bones (Deathwish). "Pokud chceš opravdu jít, tak prostě zmiz / Nemyslím, že bys měla zůstat / Bylo mi ale potěšením tady vedle tebe ležet," zpívá do kvapného rytmu a zasněných kytarových melodií. Teprve v refrénu přizná, s kým koketuje: "Smrt mě už nevzrušuje tak jako dřív."
Píseň popisuje jako otevřenou konverzaci s vlastní depresí. Nejdřív ta slova napsala, až po měsících zjistila, o čem jsou. Takhle prý pracuje často.
Billy Nomates je nejsilnější v tom, s jakou elegancí dokáže popsat své nejslabší momenty. "Občas mi přijde, že lidi vnímají Billy Nomates jako nějaký divoký, nelítostný a odvážný charakter," zamýšlí se v Guardianu. "Na povrchu to tak asi skutečně je. Všechno to ale vyvěrá ze silných úzkostí a strachu." Tyhle pocity v posledních letech poznal zblízka snad každý, pomyslné světlo na konci tunelu se spíš vzdaluje. Klopýtavým krokem se snažíme projít krizi za krizí a Billy Nomates k tomu napsala ideální soundtrack.
Album
Billy Nomates: Cacti
Invada Records 2023
