Čtyřiačtyřicetiletá Rhiannon Giddens je zpěvačka, houslistka, hráčka na banjo a etnomuzikoložka. Nejdřív s kapelou Carolina Chocolate Drops a poslední dobou na sólové dráze oživuje staré folkové písně. Na historické i moderní nástroje je aranžuje způsobem, který byl dříve nemyslitelný. Vymýšlí jim nové melodie či texty. A vše doplňuje vlastní tvorbou.
Krásným sopránem, vyztuženým sborovou i operní průpravou, zpívá vše od árií po gospel. Získala cenu Grammy, vystoupila v Bílém domě nebo talkshow Stephena Colberta. Hrála se smyčcovým Kronos Quartetem, natáčela s producentem T-Bone Burnettem. Přispěla na soundtracky k filmu Hunger Games nebo videohře Red Dead Redemption 2. Zkomponovala operu, účinkovala v televizním seriálu Nashville, moderovala podcast Metropolitní opery v New Yorku a nejnověji byla jmenována uměleckou ředitelkou Silkroad Ensemble, který založil violoncellista Yo-Yo Ma.
Rhiannon Giddens má nesmírný talent i záběr, nic z toho ale člověk nemusí znát, aby docenil její čtvrtou desku vydanou pod vlastním jménem. Natočila ji se svým mužem, multiinstrumentalistou Francescem Turrisim. Ona je Američanka, on Ital, kromě rodných zemí ale žijí v Irsku. A tam uvízli vloni na jaře, když první vlna pandemie koronaviru paralyzovala leteckou dopravu.
Pár, který už jednu desku nahrál, sužoval stesk po domově a strach o blízké. Jednoho dne popadli nástroje a ve studiu nedaleko Dublinu vymysleli novou desku starých písní: spirituálů, tradicionálů, protestsongů, a dokonce ukolébavek či madrigalů.
Komorní aranžmá odpovídá době, kdy se zřídka smělo setkat víc než pár lidí. A také druhé téma kromě domova bylo poslední rok všude: smrt.
Začíná to převzatou titulní skladbou o muži na smrtelné posteli, který doufá, že ho přežijí příběhy a písně. Ve druhé, autorské kompozici umře v jedné sloce matka, ve druhé otec. A následují Sladká jsou muka, madrigal skladatele Claudia Monteverdiho ze 17. století se sofistikovanou úvahou o bolesti z neopětované lásky, která je s každým odmítnutím silnější.
Tematicky těžký začátek, a přesto se krásně poslouchá. Než se člověk rozkouká, slyšel Rhiannon Giddens zpívat operně i gospelově a hrát na obyčejnou i oktávovou violu, zatímco Turrisi měl v rukou akordeon, rámový buben z Blízkého východu nebo desítky let nevyráběný nástroj zvaný cello banjo.
Míchají vše možné. Třeba píseň o smrti rodičů se jmenuje Avalon podle bájného ostrova, kde je dle legendy pohřben král Artuš. Díky navrstveným vokálům s ozvěnou má sice éterický nádech, začíná ale rozverným africkým riffem, který na akustickou kytaru hraje hostující konžský expat Niwel Tsumbu.
Od her k hudbě
Že tahle nepravděpodobná směs funguje, nepřekvapí nikoho, kdo Rhiannon Giddens sleduje. Narodila se koncem 70. let minulého století ve státě Severní Karolína bílému otci a černé matce, která však manželství brzy ukončila a začala žít se ženou.
Dívka dospívala mezi dvěma městy, měla "bílou babičku" a "černou babičku". Otec kdysi učil hudbu, po většinu života ale vyvíjel software. Dcera po něm převzala lásku k muzice i computerům.
Ve škole si nejradši četla, moc se nedružila. Žila videohrami. "Předplácela jsem si časopis Nintendo Power. V prvním čísle byl na obálce Super Mario 2 z plastelíny, a tak jsem si ty postavičky doma také vyráběla z plastelíny," řekla předloni časopisu New Yorker.
Kromě toho ovšem zpívala. Nejčastěji se sestrou, dokonce se chtěly hlásit do talentovaných soutěží, ale rodiče jim to rozmlouvali, že si zkazí hlas. A tak dívky usilovaly o přízeň porotců s napodobeninami bojových scén z filmů o karate. "Ani jedna jsme ale nebyly jako Bruce Lee. Hodiny jsme stály ve frontě, pak jsme předvedly jedno malé smutné kata a porota nás poslala domů," vzpomíná.
Profesionálně začala Rhiannon Giddens zpívat až na prahu dospělosti. Byla na přírodovědné střední škole, víc než matematika ji ale bavilo chodit do sboru. A protože má po babičce indiánské předky, přihlásila se do semináře o jejich historii. Zájem o zpěv i dějiny už jí zůstal.
Krásný, čistý, ohebný sopránový hlas na přelomu tisíciletí vytrénovala na konzervatoři. Vystudovala operní zpěv, v oboru ale nezůstala. "Zpívám operu strašně ráda, ale ten svět mě odrazuje. Chci být na pódiu bosá, chci si sama rozhodovat, co budu dělat, chci dělat show. Ne být celé roky závislá na tom, jestli někdo zavolá a nabídne vám roli," vysvětlila minnesotskému deníku Star Tribune.
Několik let se protloukala. Aby na tancovačkách mohla hrát skotské a irské lidovky, koupila si levné čínské housle za pár desítek dolarů. A později naspořila na banjo. Přes den dělala servírku, po večerech hrála.
Nástroje ji zajímaly čím dál víc, pořád o nich četla, chodila do knihoven, surfovala po odborných webech. Zájem o hudební historii ji nakonec dovedl k přátelům, s nimiž založila kapelu nazvanou Carolina Chocolate Drops. Všichni byli černí a všichni měli rádi hudbu, které se v Americe poslední půlstoletí věnovali nejčastěji běloši: folk z 19. století, country nebo bluegrass.
Koncert ve vězení
"První roky jsme hrávali do klobouku po kavárnách. A lidi se nás často ptali, proč hrajeme bílou hudbu, když jsme černí," vzpomíná Rhiannon Giddens, co ji přivedlo k vážnějšímu zájmu o etnomuzikologii. Byla to snaha ukázat, kolik z té hudby i nástrojů bylo původně černých. Ať už se dají vysledovat na americké plantáže, nebo do Karibiku a Afriky, odkud na ty plantáže bílí vozili černé otroky.
Tomu, zda je nějaká hudba v základu bílá, nebo černá, respektive kdo si ji v jaké době přisvojil a proč, se Rhiannon Giddens věnuje dodnes. V interview třeba často zmiňuje, že na jejích koncertech převažují běloši.
První ryze černé obecenstvo zažila, když s kapelou hrála v newyorské věznici Sing Sing, známé z filmu Hříšní andělé s Jamesem Cagneym a Humphreym Bogartem z 30. let minulého století. "Bylo krásné zažít, jak vás poslouchá tolik černých tváří a reaguje na vaši hudbu úplně jinak, než jste zvyklí. Zpívají s vámi, odpovídají vám na to, co zpíváte vy, mluví do toho," popisuje.
Rasový prvek se z pohledu Evropana může zdát podružný. V Americe, která za éry prezidentů Baracka Obamy a zejména Donalda Trumpa začala víc řešit vztah k afroamerické menšině a zažila protestní hnutí jako Black Lives Matter, je to ale podstatný faktor.
Rhiannon Giddens například hraje na takzvané minstrelské banjo: bezpražcovou, zvukově níže položenou verzi nástroje z roku 1858 spojenou s minstrelskými představeními, tedy ranými kabarety, v nichž bílí se začerněnými tvářemi parodovali černou hudbu a mezi hranými scénkami, tanečky či hádankami zpívali o tom, jak krásné je otročit na plantáži.
Právě tehdy, začátkem 19. století, se rytmy afrických otroků začaly potkávat s písněmi nebo nástroji jako houslemi, které do USA dovezli přistěhovalci z Evropy. Odsud vedou přímé linky k masovému rozšíření nejprve banja, později kytary, a vzniku modernějších žánrů, od ragtimu přes jazz po bluegrass. Z toho všeho dodnes čerpá také Rhiannon Giddens.
Zaprvé v teoretické rovině, když píše nebo přednáší o tom, že banjo bylo původně černošské a jakou černoši sehráli roli při vzniku amerických lidovek. Za to, jaká "objevila spojení mezi starou a současnou hudbou", dostala od MacArthurovy nadace grant v přepočtu přes 13 milionů korun. Momentálně přednáší na univerzitě v Kalifornii, koncem měsíce převezme čestný doktorát z muzikologie na Bates College ve státě Maine.
Podstatnější ale je, že Rhiannon Giddens znalosti uplatňuje ve vlastní tvorbě, kde to všechno míchá: starou, novou, bílou, černou hudbu. Na nové desce They’re Calling Me Home například zpívá tradicionál I Shall Not Be Moved, postavený na metafoře ze starozákonní Knihy Jeremjáš o víře, která je pevná jako strom zasazený u vody.
Aranžmá je přesně tak povznášející, aby bylo člověku do zpěvu, aby tu větu o víře neustále opakoval a tím víru upevňoval. Co na tom, že původně píseň černých otroků je dnes známější jako protestsong zpívaný běloškou Joan Baezovou v 60. letech minulého století nebo později Johnnym Cashem.
Černošský je i spirituál O Death, v němž umírající hříšník zapřísahá smrt, aby ho ještě nebrala. Nabízí všechen majetek, žadoní o milost. "Na hříšníky to někdy funguje: když něco takového slyší, jdou do sebe a začnou žít správněji. Někdy taková píseň člověka fakt promění," popsala, jak píseň fungovala na černochy, před desítkami let americká zpěvačka Bessie Jones, která O Death měla v repertoáru.
Mladší ročníky mají skladbu spojenou spíš s filmem bratří Coenů nazvaném Bratříčku, kde jsi? z roku 2000, kde zní v podání slavného bluegrassového zpěváka a banjisty Ralpha Stanleyho - a to při nočním obřadu rasistického Kukluxklanu.
Co všechno je domov
Rhiannon Giddens se možná trochu veze na vlně zájmu o rasovou tematiku v USA, její vzkaz je však obecnější: že nic v americké hudbě by neexistovalo bez - ať už nucené, nebo dobrovolné - migrace nástrojů, rytmů, písní a lidí. Kteří s nimi v každé době jinak zacházeli a sledovali různé cíle. A co všechno se dá objevit, když se do toho člověk ponoří.
Protože podobný zájem, akorát na ose mezi Evropou, Afrikou a Blízkým východem, projevuje i manžel Francesco Turrisi, jejich společná deska They’re Calling Me Home je o to pestřejší.
Sehraní jsou mimořádně, kombinace starých nástrojů i písní v moderním aranžmá dělá divy. Rhiannon Giddens přirozeně alternuje operní a syrový gospelový projev. Vždy hlas mistrně ovládá. A když se přidají dva hosté, konžský kytarista Tsumbu a hráčka na irské dudy i píšťaly Emer Mayock, má to pořádnou sílu. "Multikulti" jako vyšité.
Kdo chce, může se ponořit do historie jednotlivých písní. Hledat, odkud se ve Black as Crow vzala metafora, že "dřív černá vrána zbělá, než má láska pomine". Nebo rozšifrovat symbolické barvy květin ve skladbě o neopětované lásce When I Was in My Prime. Nejlepší je ale nechat se unášet tím, jak jsou Rhiannon Giddens s Turrisim muzikální.
Pár, který za pandemie uvízl v Irsku, v tradicionálu Waterbound doslovně zpívá o nemožnosti překonat velkou vodu - původně to byly povodně nebo rozvodněná řeka, v jejich případě to jsou pozastavené lety do Severní Karolíny a Itálie.
V kombinaci s písněmi o smrti to vede k úvahám, co znamená domov, nejen ten fyzicky nedosažitelný, ale také jako jediné místo, kde má člověk klid a kde jednou spočine. Zároveň je to hezký důkaz, jak staré písně pro někoho stále znamenají tolik, že mu v krizi poskytnou útěchu. Především je to ale skvělá hudba.
Album
Rhiannon Giddens & Francesco Turrisi: They’re Calling Me Home
Nonesuch Records 2021
