Inspirován papoušky se čtyřiasedmdesátiletý punker Iggy Pop vypravil na koncert o pět let staršího jazzového varhaníka Dr. Lonnieho Smithe. Nejdřív si s ním jako host zahrál na perkuse. A pak se zavřeli ve studiu, kde nahráli dvě skladby. Těmi začíná a také končí Smithovo nedávné, jinak koncertní album Breathe.
Dr. Lonnieho Smithe si člověk nesplete. Za varhany usedá v nepálské košili, na krku korále, nad nimi stříbřitý plnovous a na hlavě turban, jaký nosívají sikhové. Jejich víru ale nesdílí a také titul před jménem užívá jen umělecky: Lonnie Smith není opravdový doktor, tak jako Duke Ellington nebyl vévoda. Jde o fiktivní personu jinak ostýchavého, při osobním kontaktu jemného muže. Ne nepodobnou tomu, když si Iggy Pop na koncertech sundavá tričko a leze po čtyřech.
Vidět Smithe, jak po povedeném sólu teatrálně zvedá obočí nebo se černokněžnicky tyčí nad varhanami, už Češi mohli čtyřikrát, z toho dvakrát na putovním Bohemia Jazzfestu: poprvé roku 2009 zhruba tisícovce lidí v Prachaticích hrál skladby Beatles nebo Johna Coltranea a cestou zpět v autě dělal opičky na českého varhaníka Ondřeje Pivce, jehož nástroj si ten večer půjčil. Podruhé, roku 2014, Smithův koncert na pražském Staroměstském náměstí narušila potetovaná břišní tanečnice. S hadem kolem krku vpadla na jeviště, odkud ji až po několika minutách odvedl pořadatel Rudy Linka.
V encyklopediích je Dr. Lonnie Smith už desítky let zapsán jako ten, který po boku varhaníků Jimmyho McGriffa nebo Jacka McDuffa v 60. letech minulého století kombinoval moderní jazz s prvky funku, swingu, blues či R&B, čemuž se nejčastěji říkalo soul jazz. Všichni následovali svůj vzor, staršího Jimmyho Smithe, všichni hráli na Hammondovy varhany a Dr. Lonnie Smith je z nich jediný stále naživu. Co víc, stále je ve formě: na nové desce srší energií. A minulý týden opět ovládl anketu o nejlepšího varhaníka v časopisu DownBeat, kterou prvně vyhrál roku 1969.
Go-go tanečnice
Smith vymýšlí chytlavé groovy, originálně frázuje, má cit pro blues a nikam nespěchá. Nežene se hned za virtuózními sóly a nejvyšší hlasitostí, ale opatrně pracuje s dynamikou. Hrává i harmonicky jednoduché skladby, v nichž však dbá na detaily. Také na desce Breathe je někdy tak tichý, až člověk slyší prsty dotýkat se klaviatury, jako na začátku balady Too Damn Hot.
Celý život se řídí jednoduchými radami jako "nemusíš hned zahrát všechno, co ses naučil" nebo "když jsi veselý, hraj vesele". Naplno využívá možností Hammondových varhan, kde levou nohou přes pedály ovládá basovou linku a vibrato vytváří takzvanou Leslie bednou s otáčivým reproduktorem. Coby samouk dodnes neumí noty, vše se naučil po sluchu. Přímočaře improvizuje. A protože vyrůstal na černé hudbě, má skvělý bluesový feeling.
Lonnie Smith se narodil za druhé světové války do baptistické rodiny v americkém Buffalu. Se sourozenci a tetičkami jako dítě zpíval, později zkoušel trumpetu, v dospívání zakládal pěvecké sestavy.
Až jako plnoletý, zkraje 60. let minulého století, se začal ochomýtat v jednom obchodu s hudebními nástroji. Tvrdošíjně opakoval, že kdyby měl na vlastní, tak se uživí. A tak mu majitel věnoval Hammondovy varhany: ať už proto, že v klukovi něco viděl, nebo protože se potřeboval zbavit těžkopádného monstra vážícího téměř čtvrt tuny.
Smith se na nástroj, tehdy populárnější mezi rockery než jazzovými hudebníky, naučil. A rok nato už s mladým, dnes rovněž renomovaným kytaristou Georgem Bensonem odjeli do New Yorku, kde vydělávali šest dolarů denně hraním v nočním klubu s go-go tanečnicemi. Právě tam je roku 1965 objevil lovec talentů John Hammond z vydavatelství Columbia Records. "Když přišel Hammond, holka zrovna tancovala na Leslie bedně. Museli jsme ji na pár minut poslat pryč, aby se na nás mohl soustředit," vzpomíná Smith.
Hammond kytaristovi na místě nabídl smlouvu. "Tak moc o ni stál, že se mu Benson nejdřív musel provizorně upsat na ubrousek," dodává varhaník, kterého pak kytarista pozval na natáčení. A záhy nato si zase Bensona coby hosta na svoji první desku vzal Lonnie Smith.
Společně se blýskli na Alligator Boogaloo, hitu saxofonisty Lou Donaldsona. A pak zejména na přelomu 60. a 70. let, kdy Lonnie Smith natočil čtyři vlastní alba už pro věhlasné vydavatelství Blue Note, včetně koncertního záznamu Move Your Hand. Na všech originálně kombinoval autorské kompozice, blues, R&B a funk s prvky černošské pop-music.
Velký návrat
Hudebně se od té doby zásadněji nezměnil, zato nadlouho zmizel z očí. Od půlky 70. let, kdy Hammondovy varhany ustoupily lehčím elektrickým klávesám a přestaly se vyrábět, Smith točil převážně pro malé labely, často pod pseudonymem. Žil na Havaji a Floridě, vystupoval zřídka a comebacku se dočkal teprve v 90. letech minulého století, kdy kouzlo Hammondek objevila nová generace muzikantů v čele s Larrym Goldingsem, Johnem Medeskim a Joeym DeFrancescem.
Pro ně už byl Dr. Lonnie Smith pojem, stejně jako pro mladé hiphopery A Tribe Called Quest, kteří samplovali jeho nahrávky. A tak se postupně vrátil na scénu, teď už jako festivalová hvězda. Napsal desítky skladeb a natočil tři alba coververzí: jedno věnované Johnu Coltraneovi, druhé Jimimu Hendrixovi a třetí, zdaleka nejzajímavější, na němž do souljazzového polohy posunul skladby eklektického písničkáře Becka.
S blížící se osmdesátkou teď Smithova sláva opět sílí: účinkoval v televizní talkshow Jimmyho Fallona, vznikl o něm dokumentární film a po takřka půlstoletí se vrátil k labelu Blue Note, který mu také uspořádal oslavu 75. narozenin v newyorském klubu Jazz Standard. První část záznamu už vyšla na desce All in Mind, nynější Breathe obsahuje zbytek koncertu.
Novinka opět stojí na souhře zkušeného varhaníka s interprety o generaci mladšími, bubeníkem Johnathanem Blakem a kytaristou Jonathanem Kreisbergem. Ten už Smithe doprovodil roku 2010 v pražském Lucerna Music Baru.
Zvuk elektrické kytary k Hammondovým varhanám příjemně pasuje, muzikanti jsou sehraní a nepřetržitě si předávají podněty. Nejvíce to jiskří v autorské World Weeps, temné baladě s pochodovým rytmem, která má nádech neworleánského žalozpěvu a pozvolna graduje.
V dalších kompozicích přizvukují hosté, zejména čtyřčlenná dechová sekce v záludně nazvaném Tracku 9. Tady na barytonsaxofon hraje Jason Marshall, jenž začátkem minulé dekády v New Yorku každou středu doprovázel českého varhaníka Ondřeje Pivce, později jej využil na vlastní desce a Pivec na oplátku přivezl Marshalla do Prahy.
Klub, který nepřežil
Tři písně na desce Breathe zdobí vokalisté: gospel Pilgrimage dramaticky pěje klasicky školená mezzosopranistka Alicia Olatuja, známá podáním patriotické písně při druhé inauguraci amerického prezidenta Baracka Obamy.
Největší pozornost ale vzbuzují dvě skladby s charismatickým punkerem Iggym Popem. Obě vznikly ve studiu, nikoliv na koncertě, a tak mají jinou atmosféru. Album otevírá pacifistický soulový šlágr s afrokubánským rytmem Why Can’t We Live Together, který na protest proti válce ve Vietnamu zpopularizoval Timmy Thomas. Iggy Pop ho zpívá podobně, avšak křehčím a hlubším barytonovým hlasem. Půvabně swingující píseň korunuje emotivní sólo kytaristy Kreisberga s měkkým zbarvením zvuku.
Album pak vrcholí další coververzí: na chytlavém groovu postaveném Sunshine Supermanem od skotského písničkáře Donovana. I tady je Iggy Pop ve formě.
Koncertní desky v posledním roce připomínaly atmosféru, kterou lidé kvůli pandemii nemohou zakusit naživo. Album Breathe je v tomto ohledu bohužel trvalé: vzniklo ve vyhlášeném klubu Jazz Standard na newyorském Manhattanu, který pandemii nepřežil. Na východní 27. ulici, nedaleko od Empire State Building, už neotevře.
Muzikanti tady hráli s červenou stěnou za zády, podél stěn lampičky, na stolech svíčky. Sedělo se také na baru nebo bílých kožených pohovkách.
Komorní podnik pro zhruba 150 lidí fungoval od konce 90. let, po teroristických útocích ze září 2001 byl přidružený k barbecue restauraci fungující o patro výš. Každé pondělí zde pravidelně vystupoval populární Mingus Big Band, premiéru tu mívaly novinky dirigentky Marie Schneiderové. Po jarní první vlně pandemie se však provozovatelé ocitli bez příjmů a na rozdíl od mnoha českých klubů nedosáhli na kompenzace od státu.
Značka Jazz Standard třeba jednou jinde ožije. Původní klub zůstává otisknutý alespoň na desce Dr. Lonnieho Smithe.
Album
Dr. Lonnie Smith: Breathe
Blue Note Records 2021
