Recenze - Ten rozdíl nemohl být patrnější. Když Alison Goldfrapp se svou doprovodnou kapelou navštívila Česko poprvé, psal se rok 2004 a její kariéra byla právě v rozpuku. Na festivalu Creamfields se objevila v době, kdy sklízela obdiv za to, jakým způsobem dokázala překročit svůj stín: s druhou deskou zásadně změnila styl, přitom zůstala svá.
Po zádumčivě melancholickém debutu ladně přeskočila z introvertní imprese do diskotékové exprese, světem tehdy rezonovaly její hédonistické hity Strict Machine nebo Train a zdálo se, že se ještě dlouhá léta bude těšit z pozice černého koně britského mainstreamu i undergroundu. Vypadalo to, že v jejím případě se zosobňuje smíření hlavního a okrajového proudu; dokázala si vybudovat respekt jak u konzumentů hitparádových hitů, tak náročnějších posluchačů.
Je o šest let později, Goldfrapp má na kontě o tři desky víc a je dost možné, že ti samí, kteří ji v polovině dekády sledovali s pivem v kelímku a v plandavých kalhotech na Creamfields coby studenti, se na Goldfrapp vypravili "ve značkovém" do pražského SaSaZu popíjet za zvuků laciného retra kubánský rum.
Pražský koncert potvrdil, co se zdálo být po letošní desce Head First skoro zřejmé: Goldfrapp se z pozice jednoho z talentovanějších tahounů hudebního vývoje propadla kamsi do světa plagiátorů a kolovrátkovitých nápodob. Generace mladších zpěvaček, kterým připravila půdu, ji válcují jak komerčně, tak umělecky. La Roux nebo Little Boots asi sice nejsou žádným zjevením, ale aspoň se zdají být pevně přesvědčeny o tom, že ví, co dělají.
V případě Goldfrapp byla po celou dobu koncertu na místě otázka: Ví o tom, že je to celé smutně směšné? A nebo to má být stylizace? Je celé to popové osmdesátkové pozlátko cynickou hrou s kýčem? Když na scéně frivolně naplňuje všechny tolikrát naplněné šablonky a vystajluje svou kapelu někde mezi ABBU a travesty show, to na nás spiklenecky pomrkává? A nebo se nám to pomrkávání zdá? A nebo spíš doufáme, že pomrkává, protože by jeden nevěřil, jak hluboko dokáže propadnout jeden z největších talentů své generace?
V SaSaZu Goldfrapp odehrála pravděpodobně jeden z nejzbytečnějších koncertů poslední doby, a to hned ze dvou důvodů. Momenty, kdy Goldfrapp a její kapela opustili jistotu albové verze té či oné skladby, by se daly napočítat na prstech jedné zmrzačené ruky. Kdyby přivezla na pódium CD přehrávač a někdo povolaný by stiskl play, ve výsledku by se toho příliš nezměnilo.
Důvod druhý spočívá v marnosti celého současného retro-směřování, kterým se Goldfrapp vydali. Podřídili mu i line-up: večer tepal v diskotékovém tempu, důraz kladli na osvědčené hity z tanečních desek Supernatural a Black Cherry a samozřejmě na skladby z letošní, osmdesátkové Head First.
Pokud se Goldfrapp vracela do svého dekadentně electro-glamového období z poloviny dekády, zdálo se, že člověk sleduje aspoň odlesk dřívějšího talentu. Když přeřadila na vyšší rychlost podbízivosti a soustředila se na vykrádání osmdesátek, z odlesku nezbylo nic než smutný pocit zmaru.
Aby bylo jasno: jejich osmdesátkové retro je technicky zručně vyvedené, o tom není sporu. Ale zároveň smutně trčí v prostoru bez jakékoliv přidané hodnoty, která by bezzubou nápodobu nesčetněkrát napodobené hudby povýšila do autentického gesta, nebo alespoň upřímné snahy o něj.
Sledovat v ne nijak hustě zaplněném SaSaZu zpívat Goldfrapp nepůvodní cajdáky s šarmem onoho CVD přehrávače, to byl jeden z nejsmutnějších momentů letošního roku. Jako sledovat kdysi kreativitou poháněnou umělkyni, která dnes vypadá jako turistický náhončí v rudoarmějské beranici, rozdávající na Staromáku pozvánky na turisticky zabalený mash-up klasických hitů Bacha a Vivaldiho do odsvěceného kostela.
Jistě, když se sečte nepůvodní hudba s publikem, které to všechno bere naprosto vážně s pocitem, že je zrovna přítomné jakési události, ať už pro ten fakt cool pocit či nedejbože umělecké souznění, pak je to vlastně zážitek opravdu cynicky dekadentní, nebo dokonce perverzním způsobem popkulturně metafyzický...
A nakonec asi nelze proti takovému zážitku nic mít, protože má minimálně své pokroucené kouzlo. Jen je na to škoda někoho jako Goldfrapp.
