Praha – Už od prvních tónů, kdy se na letišti v Letňanech rozezněla Vltava ze Smetanova cyklu Má vlast, bylo zřejmé, že hudba bude na Velekoncertu hrát až druhořadou roli.
Daniel Landa pojal Velekoncert jako dvouapůlhodinové koncepční retrospektivní pásmo, jakési zhudebněné osobní i profesní CV, v němž písně dokreslovaly příběh jeho života.
Dospívání, první přátelství a bitky ilustrovaly skladby Jó, ulice a Chlapeček z periférie, hledání dobra Chcíply dobrý víly, jeho lásku k rallye Šance a roztrpčení z konce Orlíku přiznal v písni Valčík.
Landa si nastaveným konceptem „všechno od A do Z“ chytře připravil prostor pro ospravedlnění zařazení skladeb jeho někdejší kapely Orlík. Bez uzardění tak zazněly songy Čech, Skinhead, Faschos nebo Bílý jezdec. Poslední zmíněnou zpěvák okomentoval slovy, že v ní nikdy nešlo o barvu kůže, ale o duši.
Pokud mu tohle bezduché alibi přece jen někdo z několika desítek tisíc přítomných fanoušků uvěřil, nechť si vybaví jiný text z dob Orlíku: „Co to bylo za ránu? Kdo nám to sem z palmy spad? Černý oči, černý tělo. To není můj kamarád. Bílá liga. Bílá síla...“
Zařazení skladeb kapely s neoddiskutovatelně rasistickými texty a názory je v každém případě totálním přešlapem. Tím spíš v souvislostech, kdy Landa období Orlíku vytrvale bagatelizuje a svádí na mladickou nerozvážnost. Publikum, z jehož řad několikrát zřetelně zazněla hesla jako „Smrt muslimům“ nebo „Víc než národ“, však bylo jiného názoru a právě materiál Orlíku se dočkal nejvřelejšího přijetí.
Druhým jednotícím prvkem Velekoncertu byla oslava češství, burcování národní hrdosti a vymezování se proti všem, kteří s jeho světonázorem nesouhlasí. A také laskání vlastního ega. Samozvaný Kouzelník Žito se mezi písněmi stylizoval do pozice morálního vůdce, hrdého bojovníka a válečníka. Několikrát zopakoval: „Slibuju, že vás nikdy nezradím. Radši budu mrtvej než slabej.“
Opakovaně si také postěžoval na chybějící svobodu slova. Často, když tomu scénář koncertu aspoň trochu odpovídal, se napasoval do role oběti a černé ovce. „Až vám zakážou Landu, jste v pí*i. Ale nebojte se, já budu kousat i z kanálu.“ Odpovědí byl hromový jásot.
O co víc si dal šestačtyřicetiletý zpěvák záležet na agitacích všeho druhu, o to méně se soustředil na samotný zpěv. Několikrát zapomněl text, nestačil s dechem, a přestože v jeho projevu nechybělo odhodlání, postrádal skutečnou sílu a přesvědčivost.
Koncert nevyzněl dobře ani po zvukové stránce. Za zády jej sice jistili muzikanti nejvyšších kvalit (Tomáš Vartecký, Karel Mařík, Miloš Meier a Jakub Antl), které doplňoval dětský sbor a symfonický orchestr, avšak celý zvukový mix působil mdle a unaveně.
Daniel Landa si splnil další ze svých kejklí. Prokázal své vůdcovské tendence, rozvířil panující celospolečenské obavy a svoji bojovnickou rétoriku dotáhl téměř na hranici únosnosti. Jeho rozehraná hra, které rozumí asi jen on sám, pokračuje.
Hodnocení: 40 %
Chcete mít přehled o aktuálním dění v kultuře? Sledujte kulturní rubriku Aktuálně.cz na Facebooku!
